pátek 15.7. 2005

 

             Probudili jsme se kolem sedmé  a dobalili jsme zbytek věcí. Scházíme na recepci, kde chvilku čekáme na Yaminu , kupujeme si papání na cestu a kolem půl osmé přijíždí náš taxík. Je to nejluxusnější auto, kterým jsme doteď jeli a dokonce nemá ani igelit na sedačkách :). Vlakové nádraží je asi 10 kilometrů od města. Na to, že tam jezdí pouze jeden vlak týdně, to byla dost velká budova a celkem slušně zachovalá.  Samozřejmě, jak nám v hotelu tvrdili, že budeme ve vlaku sami, opak byl pravdou. Vlak byl zaplněný tak ze dvou třetin. A věřte mi, že tam pickupy jezdí.  Místní by na taxíka neměli. Chtěli jsme si koupil lístek do Luxoru, ale řekli nám, že až ve vlaku.

Toto byla naše druhá jízda vlakem a první seznámení s třetí třídou :). Na nádraží stálo několik nákladních vlakových souprav a jedna z nich byla naše. Čekal jsem to horší, ale mile mě překvapilo, že vlak měl okna a dveře (když jsme jeli z Alexandrie do Káhiry, míjeli jsme vlaky bez těchto moderních doplňků :)). Jejich význam se vyjasnil při průjezdu pouští. Vlak jsme tedy našli, policajt nás posadil do vagónu a šel pryč. Konečně jsme byli trošku svobodní. Uvnitř vlaku moc čisto nebylo, všude písek, odpadky... Ale na to už jsme si zvykli a nepřišlo nám to tak hrozné, jako první den. Kolem osmé se vlak skutečně rozjel. Zpočátku to byla pohoda, ale jakmile jsme vjeli do pouště, ocitli jsme se uprostřed písečné bouře. Než se jim podařilo pozavírat všechny dveře a okna (ony stejně moc netěsnily), byli jsme plní písku  (při dojetí do Luxoru jsme na sobě měli neprůhledný film z písku a krosna byla jako vytažená z pískovny, o vagóně jako takovém se raději ani nezmiňuji :) ). Cesta tímto vlakem rozhodně nepatřila k těm nejrychlejším. Během ní jsme museli několikrát nuceně zastavit, aby mohli zřízenci odmést písek z kolejí, abychom mohli  pokračovat dál. Zdolat 300 km do Luxoru nám trvalo asi osm hodin a byla to otrava a nuda. Místní nám cestu dost  zpestřovali. Asi po hodině dorazil takovej týpek v roztrhaném hábitu. Hádejte, kdo to asi byl ? Přece průvodčí :). Koupili jsme si u něho jízdenku, pro oba za 23 LE. Když průvodčí skončil s prodejem jízdenek, vrátil se do našeho vagónu a rozprostřel si noviny v místech, kam se normálně ukládají zavazadla. Po sedačkáchse vydrápal nahoru a usnul :). Fakt nářez. Mezitím si neustále někdo zapaloval. Dost nás dorazil jeden muž, protože i když stál v otevřených dveřích, otočil se a plivl do vagónu… Další si stoupl do otevřených dveří a začal za jízdy z vlaku čůrat :). Během cesty Raduška zjistila, že nám plave batoh. Někdo vylil pití, tak nám nějakej chlápek donesl kus kartonu, abychom si na něj dali batoh. Mezitím dva kluci lámali kontakt z Yaminy a pak to zkoušeli  i na Radušku, ale bez úspěchu :).  Cesta nám pomalu (opravdu pomalu) spěla ke konci. Většinu cesty jsme prospali. Jinak jsme trpěli všichni tři žízní, protože i když jsme pití měli koupené do zásoby, pít jsme nemohli, nebylo kam jít na záchod.

 Konečně jsme dojeli do Luxoru. Luxorské nádraží právě prochází rekonstrukcí  a po dokončení to bude velmi pěkná budova ve stylu starověkých chrámů. Když jsme se konečně vymotali z nádraží, čekal tam na nás nějaký kluk, že nás odvede do hotelu. Já jsem ho chtěl původně odmítnout, ale Raduška mi řekla, že nám nabízí námi vybraný hotel, tak jsem nakonec souhlasil. Všichni jsme vyrazili k  hotelu (později mi Raduška připomněla, že když jsme odjížděli z oázy, řekli jsme, že jedeme do Luxoru a konkrétně do hotelu New Everest Hotel). Dohazovač nás usadil  na recepci a později nám šel ukázat pokoj. Byl to zatím ten nejlepší, v jakém jsme byli. Podlaha byla kachlíčková (breberky se neměly kam schovat), koupelna na pokoji slušná s vanou. Pokoj měl i funkční větrák a moskytiéru v okně, tak jsme si plácli.        Za noc v tomto ***** hotelu :) chtěl pouze 16 LE za oba, což bylo super. Zde nám  (jako v jediném hotelu) nabízel, kam můžeme jít, ukazoval mapu města a rozmístění památek. Povídal i o tom, kolik co stojí, aby nás nikdo nenapálil. S Raduškou mluvil tak, že mu bez obtíží rozuměla vše :) . Zaplatili jsme mu dopředu na dvě noci a šli si vybalit. Yamina měla zase samostatný pokoj a ráno chtěla pokračovat do Asuánu. 

Za chvilku jsme už byli na ulici, kde se Raduška stala středem vesmíru. Musel jsem nespočetně odmítat různé nabídky typu : za kolik velbloudů Radušku prodám apod… , v jednom kuse jsem musel  poslouchat věty typu: You are lucky man… Už to kolikrát bylo dost únavné a otravné.  Jako první jsme měli v plánu jít do Luxorského chrámu. (Já jsem původně ani netušil, že přímo v centru nějaký chrám je, pletlo si mi to s Karnakem :)). Cesta od hotelu nám trvala asi dvacet minut. Museli jsme celý chrám obejít, pokladna je směrem k nábřeží. Zde jsme zažili trošku nedorozumění s mojí kartičkou, kdy ji pokladní neznala, ale nakonec se to domluvilo a  mohli jsme opět zaplatit studentské vstupné (40 LE za oba). Ocitli jsme se  na nádvoří našeho prvního skutečného chrámu. Byl postaven zhruba 1400 let př.n.l. a  je obrovský. Před vstupem do chrámu je alej sfing, která kdysi vedla až do 3 km vzdáleného Karnaku. Raduška byla jako v ráji. Jen si představte, že dávno před vámi se tu procházel Ramsses II. a vypadalo to tady dokonale. Je to monumentální, stejně jako všechny ostatní chrámy. Jen jsme se smáli „hurghaďákům“, že na tento chrám měli málo času a ještě museli chodit s průvodcem. My jsme ho prolezli, stejně jako všechno ostatní :), skrz na skrz, i tam, kam se normálně nechodí  a opravdu to stálo za to :). Občas se akorát nějaký policista divil, co tam děláme, ale zakázaný vstup tam nebyl.  Zde nás začal obtěžovat zase jeden bakšišák (jak já to slovo nenávidím), kterého jsme se ale brzo zbavili. Chrám je nádherně zachovalý a má překrásnou sloupovou síň. Jediné, co mě dost naštvalo, bylo to, že přímo do chrámu postavili mešitu. Ano, i když se to zdá neuvěřitelné, zničili tuto památku takovou strašnou stavbou. Mešita je napojena na jednu boční zeď chrámu a působí zde jako pěst na oko. Dalo mi opravdu hodně práce, aby se mi při focení nedostala ta škaredá stavba do záběru. Nakonec se mi to podařilo a mešita zůstala pouze v mých vzpomínkách :) a na Raduščině leporelu.

V Luxoru se nachází dvě velmi známá musea. My jsme navštívili pouze jedno. Radušku to tak moc mrzelo (a ještě pořád mrzí), tak jsem jí slíbil, že až se do Egypta vydáme na vlastní pěst ještě jednou, tak prozkoumáme vše, co jsme neviděli :) ! Navštívili jsme pouze Museum mumifikace. Jde se do „podzemí“ z chodníku. Zvenku to vypadá jako nějaký pomalovaný bunkr. Prochází se několika rentgeny. Po koupení vstupenek (40 LE za oba) jsme šli do zcela tmavé místnosti, kde po stěnách byly rozvěšeny obrazy s postupem mumifikace. Spousta kanop, mumifikovaný člověk, ryby, opice, … A katafalky z mumií, které jsme viděli v Bawitti. Radušky se tam okamžitě ujal jeden mladý hlídač a dostala zcela podrobný výklad o všem.  Dost jsme  se bavili, když nám popisoval rakev mumie. Průvodce byl u rakve a my stáli za sklem,              takže jsme ho vůbec neslyšeli. Ale i tak je příjemné, když se vám někdo věnuje a nedělá to pouze pro bakšiš. Máte pak pocit, že museum je tu jenom pro vás :). Výklad stál za to, jinak bysme spoustu věcí nevěděli. Podařilo se mi udělat krásné fotečky katafalku a kanop (normálním foťákem byste ale nevyfotili nic). Museum je samo o sobě malinkaté, ale za vidění rozhodně stojí.  „Pod zemí“ můžete vyjít i na „terasu“ (nevím, jak bych to líp popsal), ze které je nádherný výhled na moře.

 Po prohlídce jsme se vrátili k hotelu a zašli jsme na vlakové nádraží, abychom si koupili jízdenky na neděli, kdy jsme počítali s odjezdem do Asuánu.  V Egyptě se musí jízdenky na vlak kupovat o několik dní dřív, protože jinak je neseženete. Pak už zbývá pouze naskočit  do vlaku za jízdy, ale (jak můžeme na vlastní kůži potvrdit) to taky není problém. Tady jsme měli štěstí na chlápka v okýnku, protože už za dvě minuty jsme drželi jízdenky. Byl to docela úspěch, když jsme museli stát 20 minut před pokladnou a sledovat, jak se místní předbíhají a nejsou schopní se domluvit (nechápu to, ale místním trvá vždycky strašně dlouho, než si koupí jízdenku, a to na rozdíl od nás umí arabsky). Jízdenka nás stála pro oba 32 LE. Pak jsme se vrátili zpátky do města, protože jsme potřebovali vyměnit peníze. I když byl pátek, podařilo se nám bez problémů otevřenou směnárnu najít. Pak jsme prošli místní tržnici, to je taky kapitola sama pro sebe, tak se k ní později vrátím :). Co se týče volnosti v Luxoru, tak vás sice nehlídá policie na každém kroku, ale klid stejně mít nebudete. V jednom kuse odháníte prodavače čehokoliv, taxikáře, na promenádě neujdete dvacet metrů, aby vám někdo nevnucoval jízdu na feluce. A když už ty všechny odmítnete, tak je tu další nabídka, že vás povozí v kočáře (keleš). Někteří byli otravnější než žlutá zimnice a obzvláště koňaři byli neodbytní. Když nás zahlídli, byli schopní přejet přes čtyři pruhy do protisměru a sledovat nás 200 metrů a vnucovat se. Nedokázali pochopit odmítnutí. Na jednoho už jsem se fakt naštval  a málem jsem na něj vletěl, když se asi po padesáté zeptal, proč nechceme :). Když jsme šli do hotelu, stavili jsme se ještě v blízké restauraci a dali jsme si dohromady jednu pizzu 13 LE, ale byla dost malá, ne taková jako u nás. Pak jsem si koupil ještě jednu bagetu, ta byla mnohem lepší a stála 3 LE. Byl tady menší problém při vracení peněz (to ostatně všude, zkouší to  na turisty, jak se dá, tak se nedejte :)). Před nádražím jsme naposledy potkali Yaminu. Byla  si kupovat lístek na vlak do Aswanu, ale protože šla pozdě, bylo už vyprodané a sehnala jízdenku pouze na pozdější vlak. Doprovázel ji ten velmi příjemný muž z hotelu. Hned jsme se s ním domluvili na půjčení kol. Šli jsme s ním do hotelu, tam nás předal svému (velmi mladému, ostatně tak tomu je ve většině hotelů) kolegovi, který nás do půjčovny kol zavedl.  Za každé kolo jsme zaplatili 8 LE za celý den. Půjčovna kol = půjčovna vraků. Ale, jak jsme později zjistili, naše kola v porovnání s ostatníma byla jako  Ferrari - Trabant :). Kola jsme si vyzkoušeli, hlavně brzdy, dostali jsme zámek a po zaplacení  jsme mohli jít zpátky na hotel. Tato půjčovna asi k hotelu oficiálně patří. Jednali s námi velmi slušně. Cestou k hotelu nás provázel zase ten mlaďoch, protože jsme nějak netrefili. Pořád se Radušky na něco vyptával.

 Kola jsme si zamkli na recepci a pro jistotu jsme si cestu k půjčovně ještě jednou zopakovali, abychom ji nezapomněli. Potom jsme se vypravili  do druhé části města koupit nějaké pití. Našli jsme slušný obchůdek, kde jsme koupili pěti litrový barel s vodou. Barel jsme potřebovali, protože moje kolo mělo na řidítkách velký koš, kam se dal barel vhodně umístit. Denně, když jsme šli do tohoto obchodu, nás otravoval jeden divnej Arab na kole. Pořád nám chtěl pomáhat, nechápal, že pomoc nepotřebujeme. Kdo ví, kam by nás chtěl zatáhnout. Později se nám v tomhle obchodě stala taková nepříjemnost. Chtěli jsme si koupit tang. Ptal jsem se jednoho kluka na cenu, ten nevěděl a zeptal se prodavače. Prodavač chtěl vědět, kdo se ptá a podle toho určil cenu. Kdyby to byli místní, jak později vysvětlil, platili by míň. Pak už jsme zamířili zpátky do hotelu, kde jsme usnuli v očekávání zítřejšího dne. Raduška se nemohla nabažit sprchy. Tekla teplá i studená voda, což se nám stalo prvně za celou dovolenou.

výběr fotografií k dnešnímu dni

chrám v Luxoru

Egypt 2005