čtvrtek 14.7. 2005

 

             Brzo ráno (tedy ne tak brzo – až jsme  se vyspinkali :)), po sbalení všech věcí, jsme se šli rozloučit s Mohamedem. Ten nám (na naši včerejší prosbu) nachystal  snídani (zde jsme měli poprvé možnost ochutnat pravé felafy, mňamka jídlo), vyfasovali jsme zmrzlou vodu a šli jsme před hotel stopnout pickupa, který by nás odvezl do Mútu, odkud jsme měli v plánu pokračovat do poslední oázy, a to oázy Charga, respektive města Al-Charga. První pokus nevyšel, protože ten naivka v mikrobusu  chtěl 10 LE. Mohamed vyšel z hotelu za námi a stopnul nám pickupa, dohodl nám cenu s řidičem na 5 LE. Pak mi uložili krosnu na střechu a mohli jsme vyrazit do 40 km vzdáleného Mútu (cena byla vyšší - 5 LE, než když jsme jeli z Mútu zpátky do hotelu, protože nás pak odvezl  přes celé město na autobusovou zastávku, což už je mimo trasu, a dělal nám tak soukromé taxi). Cesta byla super, a za chvilku už jsme stáli na autobusáku, kde se nás hned snažil odchytit řidič mikrobusu, který nám nabízel odvoz do   Al-Chargy. Domluvili jsme se na ceně 20 LE za oba a pak už jsem mu chtěl naložit na střechu krosnu, když jsem si všiml nějakého bílého fleku na jejím boku. Po otevření kapsy se stalo to, čeho jsem se bál celou dovolenou. Vytekl mi opalovací krém. Naštěstí to nebylo tak strašné, jak to vypadalo, a po chvilce jsme to zlikvidovali a to úplně (zbytek krému do koše a krosnu utřeli kapesníkama :). Raduška našla odpaďák a kluk z restaurace jí ukázal, kde si má umýt ruce. Nakonec si je musela utřít do ručníku, který neviděl pračku asi deset let, aby ho neurazila, když jí ho podával :) ). Pak jsme se usadili na přední sedadla a čekali, čekali a pořád čekali na odjezd. U mikrobusů se vyjíždí, až když se naplní, aby se cesta vyplatila. Pak nasedl řidič a my už mysleli, že je to očekávaný odjezd, když jsme se rozjeli směrem na Al-Chargu. Ale odjezd to nebyl. Jeli jsme na druhej konec města, kde se snažil někoho nabrat  a když nikdo nenasedl, tak jsme se vrátili zpátky na autobusák, kde jsme opět čekali… Nudili jsme se, tak jsme se nasnídali vynikajících Mohamedových felaf.  Pak už vypadalo nadějně, že konečně vyjedeme. Podle mě nás už bylo dost, ale řidič si myslel, že je to málo :(, a tak jsme se podruhé vraceli na druhej konec města. Už to bylo zoufalé,   ale když jsme se ještě jednou vrátili na autobusák, konečně nás asi bylo dost, protože jsme pokračovali dál :).  Cesta probíhala v pohodě, řidič pustil nějakou strašnou kazetou s nějakým zpěvákem, který by u nás tvrdě soupeřil o první pozici v hvězdné pěchotě. Jenom nechápu, jak se to mohlo Radušce líbit. Bylo to něco podobného jako Tarkan. Projeli jsme opět několik check-pointů, kde už jsme byli předem hlášeni. Když jsme dojížděli k oáze, začali spolucestovatelé platit a strkat peníze řidiči. Jednu bankovku špatně chytil, ta mu uletěla, a kdyby se nezachytla  o úchytku na otevírání okna, vyletěla by jako vlaštovka z auta. To už jsme dojížděli k poslední kontrole, kde na nás čekalo policejní auto, které nám pak po zbytek cesty k hotelu (a bohužel i při celém  pobytu) dělalo doprovod. Po vysednutí z auta u hotelu pro nás byl připraven policajt v civilu, který čekal, až se ubytujeme.

Měli jsme vybraný hotel Dair Al-Bayda Hotel. (Tento hotel to u nás vyhrál díky tomu, že stál u autobusového nádraží a stanovišti pickupů ). Ubytování nebylo tak jednoduché, jak jsme očekávali. Ujaly se nás dvě muslimky, které byly na recepci, a nebylo možné se s nimi dohodnout. Nakonec nás zavedli do jednoho pokoje, který vypadal celkem slušně, měl i telku, ale chtěly za něj, tuším, 50 LE za noc, což bylo příliš. Řekli jsme, že chceme obyčejnější a hlavně levnější :) pokoj. Zavedly nás do jednoho pokoje, který splňoval hlavně tu část „obyčejnější“…  Místnost vypadala sice čistě, ale byla taková divná. Našli jsme tam pár mravenců a Raduška si donesla ze záchodu i blechu :). Záchod byl hned vedle pokoje a byla to zároveň sprcha. Tady  jsem přišel i na funkci větráku, aby se točil opravdu jako větrák a ne, jako kdyby byl v posledním tažení.  Jestli by vás zajímalo, jaký byl výhled z okna, tak upřímně řečeno, nevím. Když jsem koukl do jednoho, objevil se světlík (pěkně špinavej a plnej bordelu) a hlavním oknem se podívat nešlo, protože bylo do tří čtvrtin zazděné a zbytek byl pokrytý pozůstatkama jiných oken :). Ubytovaní v tomto **** hotelu :) jsme byli a tak jsme chtěli vyrazit na památky, které jsou kolem města.

             Sešli jsme do recepce, kde na nás čekal přidělený policajt v civilu (v první chvíli jsem si myslel, že je to nějaký bakšišák), který se ptal, co chceme dělat. Řekli jsme mu náš plán cesty, on šel kousek stranou, kde stál policejní pickup s pěti dalšíma policajtama a řekl jim, co se dozvěděl. Chtěli jsme ho ignorovat, ale nešlo to :(. Držel se v závěsu a za ním se ještě v pohybovalo  policejní auto, které jelo celou cestu za námi (a nesvezlo nás). Sranda byla (pro policajty), že nás viděli, jak se plahočíme v tom horku a smáli se nám… Tak jsme si to „svobodně“ vykračovali k první památce, chrámu Hibis. Cesta k němu byla dlouhá a asi i velice žíznivá podle našeho průvodce, který vypadal na zkolabovaní (šli jsme na přímém slunci asi hodinu :)). Raduška říkala policajtovi, ať si jde do auta sednou k ostatním, že si to odšlapeme pěšky sami. Odmítl. Asi nesměl opustit svoje svěřence.  Policejní auto bylo pořád v závěsu a pak nám průvodce nabídl, že nám sežene pickupa, který nás k chrámu odveze. Už bylo horko i nám, tak jsme s odvozem souhlasili. Cesta trvala už pak asi jen 5 minut, zaplatili jsme 1 LE a byli jsme před chrámem. Policejní doprovod už tam stál a netrpělivě nás vyhlížel :). Chrám byl bohužel zavřený, protože ho ohrožuje podzemní voda, tak ho rozebírají a převážejí o 300 metrů dál. My měli to štěstí, že byl skoro ještě kompletní. Vstupné se zde neplatilo a náš policejní průvodce nám umožnil si chrám obejít a podívat se na něj z blízka.

             Pořád jsme řešili, kde leží vlakové nádraží. Nikdo nám nedokázal poradit. U chrámu stálo ještě jedno policejní auto s jinýma turistama. Jeden z poldů uměl anglicky. Ale fakt jenom trochu. Nakonec se Raduška dozvěděla všechno možné (spíš i nemožné) :) , jen ne, kde se nachází ten vlakáč. Opět vyvstala základní otázka : Are you married ?

              Po prohlídce chrámu jsme měli v plánu jít na blízkou nekropoli Al-Bagawát. Nachází se zde několik set koptských hrobů, některé už ze čtvrtého století. Jsou to klenuté hrobky postavené z nepálených cihel. V některých se zachovala ještě původní výzdoba. Cesta z chrámu  Hibis sem trvá asi dvacet minut a jde se kolem nového místa,   kde bude chrám přemístěn. V pokladně čekalo několik místních průvodců a policajtů. Celí uřícení jsme se posadili do jejich budky a odpočívali :). Radušku tam začal jeden bakšišák ovívat a další (tentokrát ne bakšišák, ale mladej policajt) ji zpovídal, zda jsme manželé a tak … Pak jsme si koupili lístky (20 LE za oba) a mohli začít s prohlídkou. Mezitím dorazilo naše policejní auto. K hrobkám nás šla početná a velmi ozbrojená skupinka (na to, že jsme byli původně dva :)) a začali nám ukazovat nejzajímavější hrobky. Raduška byla nadšená z kaplí Geneze a Exodu. Byly v nich dokonale zachované výjevy ze Starého Zákona. Když jsme postupně procházeli kaplemi a nekropolí, Raduška se polekala jedné díry, kam málem spadla. Viděli to policajti a řehtali se až do konce prohlídky. Asi po hodině jsme zamířili zpátky k pokladně, kde se k nám přitočil bakšišák a chtěl nějaký peníze (úplně jsem to nenáviděl, placení bakšišného), tak jsme mu dali 1 LE (drobné v Egyptě hrozně rychle dochází a nikdy jich nemáte dost) a mohli jsme s naším policejním doprovodem vyrazit na poslední památku, chrám Al-Nadúra, jenž byl vidět ve vzdálenosti 3 km na kopci. Průvodci jsme řekli, že tam jdeme. Netvářil se moc nadšeně :). Tvrdil, že je to jenom ruina se spoustou střepů.  Na zpáteční cestě jsme se s Raduškou rozhodli, že se na to můžeme vykašlat, plahočit se v takovém horku někam do kopce (navíc nám už docházela voda). Raduška tedy oznámila našemu nechtěnému průvodci, že končíme s památkami a že jdeme na hotel. Ještě jsme neviděli šťastnějšího člověka :).  Řekl, že nám stopne pickupa.  Za chvilku už jsme se vezli v pohodlíčku na korbě do hotelu. Dost trapné bylo, že kvůli nám museli dva lidé stát. Nechal jsem Radušku, aby si sedla (můj soused na ní mohl oči nechat) a já jsem stál na korbě. Lidé nás všude pouštěli sednout. Kdybyste odmítli, tak je urazíte. Pak si myslí, že se jich štítíte.

             V hotelu, kterému se jinak říká White House, jsme zažili obrovské překvapení. Na recepci seděla Yamina. Bylo to bouřlivé přivítání. Říkala, že odjela od Mohameda později než my. Prozradila Radušce, že stejně jako my čeká na zítřek, aby mohla vlakem pokračovat do Luxoru a pak do Asuánu. Měla také přiděleného průvodce, jenže ten (na rozdíl od našeho) uměl alespoň trošičku anglicky. Pak už jsme si šli odpočinout na pokoj, kde jsme ale moc dlouho nevydrželi. Koukat do čtyř zazděných stěn je nuda.  Šli jsme na recepci, jestli už ví něco nového kolem odjezdu zítřejšího vlaku (vlak vyjíždí vždy jednou týdně v pátek – prý nepravidelně a čas odjezdu není nikdy jistý). Řekli, že ještě nic neví, tak jsme se zatím procházeli po městě. Teď už nás ten průvodce začal pěkně štvát, bylo únavný a strašně otravný,  i když ho to taky moc nebavilo. Cesta s ním po městě byla strašná, nedokázal poradit  ani podle mapky, tak jsme po hodině procházku městem zrušili a vrátili se do hotelu. Cestou zpět jsme šli kolem pekárny, kde akorát prodávali čerstvé rohlíky, tak jsme neodolali a dva si koupili za 2 LE. V hotelu nám řekli,  že vlak odjíždí v 8:00 a že nám můžou sehnat taxíka. Nejprve jsme nechtěli, ale nakonec jsme se dohodli na 15 LE (to mě dost vytáčelo, ceny taxíků, když cena je jako za 300 km cestu pro oba).

              Pomalu se začal blížit večer a my jsme chtěli jít do města. Na recepci náš nechtěný průvodce nebyl, tak jsme chtěli zmizet po anglicku,  ale recepční nás zastavil, že musíme počkat na policajta, že ho zavolá. Ach jo… Asi za deset minut přišel. S ním jsme nikam nechtěli, tak jsme mu řekli, že půjdeme jenom před hotel, sednout si    na lavečku do parčíku. Byl vyloženě potěšen, protože naproti parčíku byla hospoda, kde seděl předtím :). Raduška si prohlížela pohledy a leporela, které jsme koupili. V té době jsme se stali středem zájmu místních dětí, které se kolem nás začaly shromažďovat. Když jich u nás bylo moc, přišel policajt a vyhnal je. Později jsme dostali hlad, že si tedy půjdeme něco koupit. Vedle hotelu byl malý stánek s pečivem, kde jsme koupili několik rohlíků za 1 LE. Ale i tak jsme se museli dovolit našeho doprovodu, jestli můžeme jít pro jídlo. Nakonec šel s námi a hlídal, aby nás prodavačka neošidila. Na zpáteční cestě do parku si náš průvodce  koupil felafu a půlku dal Radušce. Byla skvělá. Hned řekl, že nám skočí pro další :). Mňamka. Pak se ho Raduška zeptala, jestli si můžeme vyfotit trh. Řekl jednu   ze svých dvou anglických frází : No problem, dále uměl pouze OK :). Pozorovali jsme děti, jak si hrají v bahně   a nikomu z jejich rodičů to nevadilo.

             Mimochodem, v Egyptě nejsou kočárky.  Matky nosí děti od narození v rukách. A asi by ty kočárky neměly ani kde jezdit, protože chodníky byly dlouhé tak 100 m a každý byl asi půl metu vysoko, aby na něj nejezdila auta.

              Pak se  s námi náš hlídač rozloučil a předal nás svému kolegovi. Protože Raduška už (ještě) neměla klobouk, museli jsme sehnat něco, co by mohla nosit na hlavě. Protože s policajtem opět domluva nebyla, vzala ho Raduška za ruku a vedli jsme ho na trh, kterým jsme dnes již jednou procházeli. Šátek byl vybraný za chvilku (protože tahle tržnice byla opravdu malinká a na velké nákupy to tu nevypadalo), a když se mi ho podařilo usmlouvat z 30 LE na 10 LE, tak jsme ho koupili. Spokojení byli všichni. Sedli jsme znovu  na lavičku a akorát kolem nás prošla Yamina se svým průvodcem, tak jsme ji zavolali k nám. To už se k nám hnal s židličkama nějaký člověk z místní kavárny a nabízel nápoje. Yamina si dala čaj. Chvilku jsme poseděli, Raduška s Yaminou debatovali  o policistech a pak už jsme šli kolektivně  do hotelu.  Na pokoji jsme uklidili věci do krosny a šli spát. Noc byla kupodivu klidná. Co by taky mohlo být slyšet zazděným oknem, že ? :) …

výběr fotografií k dnešnímu dni

chrám Hibis

nekropole Al-Bagawát

Egypt 2005