středa 13.7. 2005

 

             Toto byl poslední den, který jsme (neplánovaně) měli strávit u Mohameda. Mohamed nás pohostil opět výbornou snídaní, spoustou balené vody (vždycky přes noc v mrazáku zmrzla a pak nám v termoobalu vydržela   i půl dne studená). Dali jsme mu vychladit slivovici, kterou jsme měli s sebou ze zdravotních důvodů (nepijeme,  tak nám nechutnala. Darovali jsme ji nakonec Mohamedovi). Dnešní den byl naplánovaný jako odpočinkový před další cestou. Před hotel nám přijel objednaný pickup (je to něco podobného jako naše felicie praktic – kabina pro dva lidi a úložný prostor, na kterém zde byla ovšem navařená plechová bouda. V přední části byl umístěn zvonek,  ten, kdo chtěl vystoupit,  si zazvonil. Boudy byly chatrné konstrukce, ale nám vždycky vydržely :)). Měli jsme ho objednaného za 10 LE a asi po deseti minutách sjel z hlavní silnice a zabočil  na nějakou prašnou cestu, kde se  před námi asi za pět minut objevil kemp.

Nečekejte stany – byly to  zděné bungalovy, v tomto čase ovšem zavřené, prý je mimo sezónu. Tam se nás ujal místní a zavedl nás k bazénu, který byl ale teď bohužel vypuštěný. Vysvětlil nám, že v této době má voda z pramene 45 °C a že by do toho nikdo nevlezl. Pozval nás tedy do hlavní budovy, kde nám nabídl něco na pití. Chtěl jsem nějakou kolu, ale nic takového neměl, tak jsme si nakonec nechali udělat nápoj z čerstvých citrónů. Byl moc dobrej. Za dva nápoje jsme platili 6 LE, což je taková normální cena.  Protože jsme se nechtěli vracet do města po hlavní cestě, rozhodli jsme se, že vyrazíme přes poušť. Bylo to docela odvážné, ale věděli jsme, jakým směrem jít, takže po této stránce nebyl nejmenší problém. Protože Raduška už neměla klobouk, Yamina jí půjčila svůj náhradní šátek na hlavu. Veškeré (mužské) pracovnictvo se sešlo u našeho stolu a chtělo s námi komunikovat. Myslím, že se mnou moc ne :). A samozřejmě Radušce tvrdili, že jí šátek moc sluší, i když Raduška si to vůbec nemyslela.

 Vyrazili jsme tedy asi na pěti kilometrový pochod pouští. Cesta ubíhala strašně pomalu, pořád se šlo z kopce do kopce, písek střídalo kamení. Přepadla nás obrovská žízeň. Naštěstí jsme měli v láhvi ještě kousky ledu :) . Cesta byla zajímavá, ale na fotce vypadáme, jako kdybychom zdolali snad celou Saharu :).  Pořád nahoru a dolů, sem tam jsme si seběhli nějakou dunu… Našli jsme několik koster zvířat a beraní hlavu. Asi   po třech hodinách  se  před námi v dálce objevila vyhořelá zahrada (dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby živila mě :( ). To už jsme se pomalu blížili k městu. Asi 500 metrů od nás jsme zahlédli obrovský vrt na vodu, nadělal dost hluku. Pak už se před námi ukázalo městečko. Prošli jsme kolem muslimských hrobů (oproti našim zvykům muslimové ukládají mrtvé na povrch a staví jim hrobky jako domy, neukládají je do země. Když jsme do jedné z nich nakoukli, byly tam vidět rakve). Pak už jsme se prašnou cestou dostali do města, do míst, kam turisté určitě nechodí, protože se na nás koukali, jako kdyby viděli zjevení. Děti se na nás vrhly a za chvilku byla venku spousta lidí, aby se podívali, kdo to jde. V této části žili lidé v dost otřesných podmínkách, skoro bych se odvážil tvrdit, že tak nežijí u nás ani ty nejslabší sociální vrstvy. Děti špinavé, všude zápach a odpadky, do toho se toulala drůbež a jiná zvířata :(, dost hnusný. Nějak jsme v těch uličkách zabloudili, až jsme se ocitli   ve Starém středověkém městě, kde jsme byli předevčírem s průvodcem. Chodili jsme spletitýma uličkama a ne a ne najít východ. Byla docela sranda takhle tam bloudit :).  Když jsme se asi po půl hodině z městečka vymotali (vůbec jsem netušil, že je tak obrovské. Může to být i tím, že jsme pořád chodili dokola :) ), přišli jsme do míst, kde si nás minule odchytil průvodce. Tentokrát tam nestál ten náš, ale někdo jiný a dost se divil, kde jsme tam vzali. Odtud už to bylo do hotelu kousek. Na hotel jsme dorazili úplně vyčerpaní.

Jako už poněkolikáté jsme Mohamedovi řekli, že by nám měl vystavit účet, ale pořád to odkládal,        že později (to bylo pak překvapení :( ). Zase jsme se najedli výborného ovoce a odpočívali jsme. Později k nám přišel Mohamed, že tedy provedeme účtování. Mysleli jsme tak 150 LE. Mohamed začal počítat a došel k částce 250 LE, což nás dost zdrblo. Za ubytovaní jsme měli z té částky dát 60 LE, za vodu kolem 25 LE a zbytek bylo za jídlo, a to se nám zdálo opravdu dost. Úplně nám to zkazilo náladu, ale nedalo se nic dělat. Zaplatili jsme  a museli jsme to jít rozdýchat ven. Mohamed si toho všiml a vůbec mu z toho nebylo dobře. Snažil se nám pak pobyt nějak zpříjemnit, donesl nám kupu pohledů, že je máme rozdat přátelům, a tak… Ale fakt je, že se celou dobu snažil nám úplně ve všem vyhovět. Třeba nám sháněl (i když bez úspěchu) velbloudy.

Ten den nás postihla ještě jedna nepříjemnost. Na pusách se nám objevily opary. Yamina (už po několikáté naše zachránkyně) nám půjčila mast. Naše Labelo se díky teplu zcela rozteklo. A ještě jedna věc byla dost úděsná. V koupelně byl obrovskej pavouk. To je něco akorát pro Radušku. Musel jsem chodit do sprchy s ní a hlídat, aby se pavouk nepohnul :).  A ještě jedna věc pro zasmání : Raduška a Mohamed lovili na záchodě šváby.  Vzali boty a  mlátili je hlava nehlava, nebo spíš šváb nešváb :) :) :).

Vyrazili jsme opět do zahrad, ale tentokrát jsme zamířili rovnou na poušť, kde jsme se ptali sami sebe, jak  je to možné, že jsem cenu tak neodhadli. Nakonec padlo rozhodnutí, že se večer zeptáme Yaminy, jestli to aspoň trochu odpovídá. Při procházce jsme se ztratili. Nejprve jsme po tmě (Opravdu rychle se stmívá, ani to nepostřehnete a je kolem vás černo. Slunce zapadne během deseti minut.) bloudili pouští, pak zahradami (které jsou prý v noci kvůli zvířatům nebezpečné) a nakonec jsme se nemohli dostat z města (ale to byla taky síla). Pěkně jsme se báli. Byly to takové šílené neosvětlené uličky plné místních lidí a co chvíli z nějakých dveří  vyletěl kastrol plný špinavé vody… Nakonec jsme došli na hlavní silnici a bylo vše OK. Pěkně jsme si oddechli :).

Až v noci jsme se vrátili na hotel a já se pod záminkou, že se Radušce taky dělá opar, že potřebuji mastičku (s oparama jsme pak bojovali až do konce :() obrátil na Yaminu a odvedl ji od Mohameda k nám na pokoj. Raduška jí tam vysvětlila situaci a Yamina po chvilce řekla, že nás neokradl, že ta cena asi bude správná (později jsme při cenách v jídelním lístku uznali, že na tom něco bude). Nálada se nám trošku zlepšila. Pak už byla poslední večeře u Mohameda, a i když to přišlo tak draho :), byla zase výborná a my se nacpali k prasknutí. Mohamed pak přinesl čajíček a vychlazenou slivovici a začal pomalu uzunkávat společně s Yaminou. Je zvláštní, že když jsme dávali ochutnat našim průvodcům v poušti, tak si nedal ani jeden, že to mají zakázané. Mohamed to měl evidentně dovoleno :). Po večeři jsme si ještě povídali o muslimských svatbách, protože zrovna přes ulici jedna taková probíhala. Mohamed  řekl Radušce, že ta holka se seznámila s mužem odpoledne a večer už měli svatbu (prý bude čtvrtá manželka – trošku drsný, že?). Probírali to ze všech stran, ale společnou řeč jsme nenašli. Každý na to měl svůj názor, i když Mohamed byl svobodnej a je mu 45 let. Třeba v nebi  na muže čekají panny, ale co čeká na ženy ? Žena musí v noci od muže odejít, nesmí s ním spát v jedné posteli. Obřízka se provádí stále, ošklivá žena se neprovdá, protože ji žádný muž nechce, preferují se synové… Korán „nesnáší“ zvířata. Kočky se tolerují, protože se živí samy, ale psi mají v Egyptě smůlu (Jen tak mimochodem,   za celý měsíc jsme potkali pouze jednu „kočku domácí“). Ještě než jsme zalehli, povídala si Raduška s Yaminou  o našem dalším putování a o svatbách obecně. Nakonec jsme si na střeše udělali  egyptskou diskotéku a únavou jsme usnuli. Dobrou noc :).

Egypt 2005