úterý 12.7. 2005

 

                 Na dnešní den jsme měli naplánovaný výlet s Násirem. Komplikace jsme tak trošku tušili a to bylo jen dobře, protože se pak skutečně vyskytly. Vstávali jsme tak  v sedm (nádherné probuzení na střeše). Přítelkyně pozorovala východ slunce a mě pak mrzelo, že jsem ho zaspal. Já ležel ještě chvilku, ale brzo mě vyhnalo sluníčko, protože mi začínalo být dost horko. Když jsme uklidili ze střechy naše ležení, sedli jsme si s Yaminou na verandu a za chvilku už tam byl Mohamed s výbornou snídaní. Byla zase o několika chodech, přes chleba s marmeládou, sýrem, Raduščiny oblíbené felafy, ovoce a zase ten výborný čaj s mátou (nakonec jsem si u Mohameda jednu větší krabičku koupil a Mohamed mi k tomu přidal ještě  dva pytlíky sušené máty ).

 Hned po snídani přijel Násir s  tím svým raketoplánem. Seběhli k němu a ještě než jsme se rozjeli, snažili jsme se mu vysvětlit, že došlo ke změně. Nechceme do Mútu, ale zpět do Al-Qasru. Pořád nechápal,      tak se do toho vložil Mohamed a najednou bylo vše jasné :). Ještě jsme ho upozornili, že dostane těch domluvených 60 LE. Kývl že jo, ale řekl, že do toho Mútu nás stejně zaveze, protože poslední památka je 3 km od města, a pak že můžeme jet zpátky pickupem. Konečně jsme mohli  vyrazit na poznávání okolí.  Během tohoto výletu jsme měli možnost cestovat po památkách jenom my, takže nikde nepokřikovali turisté a my si mohli udělat pěkné fotky a užívat si ticha. Pokud ovšem byl zticha také Násir, ale to se stávalo pouze                 při prohlížení chrámů a hrobek, protože jinak kecal o sto šest.

 Naše první cesta vedla na blízkého pohřebiště Al-Muzauwaqa. K těmto hrobkám, které pocházejí asi z druhého století, jsme dojeli po deseti minutách. Je to taková skála, která trčí z pouště a je plná děr, které byly vytesány jako hrobky. Neplatí se zde oficiální vstup. Je tady pouze jeden hlídač, který si nás odchytil, a začal nás provázet po skále. Zavedl nás k jedné díře, kde nebylo moc vidět, tak jsem vytáhl z batohu baterku (nosili jsme ji pro jistotu všude a často se hodila) a posvítil jsem dovnitř. Hrobka byla plná mumií a zbytků z rozpadlých koster. Zeptal jsem se ho, jestli si můžu fotit, a pak už jsem strčil foťák do hrobky. Fotka vyšla nádherně a hezčí fotku s mumiemi se mi nikde nepodařilo udělat. Pak nás zavedl ještě do podobného hrobu, kde jsem si udělal další fotku  (měl jsem s sebou zrcadlovku Minoltu a přídavný blesk – všechny fotky focené ve tmě nebo    v noci dopadly úplně bezchybně a mají obraz jako ve dne, doporučuji pořádný foťák). Pak se nás průvodce zeptal, jestli chceme jít na vrch skály. Řekli jsme, že jo, protože jsme si mysleli, že tam bude zase něco zajímavého. Když jsme se tam dost namáhavě vydrápali, tak tam nebylo vůbec nic :). Pouze výhled do okolní pouště. Pomalu jsme se vrátili dolů a pak nás hlídač zavedl ještě k jedné menší hrobce, kde ležely mumie dětí.  Při zpáteční cestě jsme se s Raduškou bavili, kolik mu vlastně dáme bakšišného. Pořád jsme tak nějak nevěděli, kolik máme dávat. Nakonec dostal 10 LE (Mohamed nám později řekl, že by stačilo 5 LE) a pomalu jsme se vypravili za Násirem,  který nám šel naproti a dal se do řeči s hlídačem. Hlídač nás mezitím zval na čaj, ale to jsme nechtěli, a tak se Násir přidal k nám a mohli jsme pokračovat dál. V autě Radušce tvrdil, že hlídač je dobrý chlap, protože byl s bakšišným spokojený  (se ani nedivím :)).

V Egyptě je pozvání na čaj zcela běžná záležitost a nám se těchto pozvání poštěstilo dnes snad sto. Násir nás poučil, že máme odpovídat „No, šukran.“ Je to něco jako : Ne, děkuji. Že tito lidé by to v angličtině nepochopili.

 Pak už jsme měli namířeno na další památku a to chrám  Deir El-Haggar, který leží asi 7 km                od  Al-Qasru.  Chrám býval kdysi obklopen zdmi, aby byl chráněn před větrem, ale dnes už jich tam moc nezbylo. (Pokud by chtěl někdo ušetřit a neplatit vstupné, tak to jde. Chrám je přístupný ze všech stran                a když vylezete na menší kopeček vedle, máte ho jako na dlani a, jak by řekli Bob a Tom : „Máte to zadarmo a to se vyplatí :) “ ). To byl náš první chrám, který jsme měli navštívit. Cestou nám Násir vysvětloval, že se tam nesmí fotit, že se tam na focení kupuje povolení a že stojí 200 LE (to jsme mu tak baštili :), spíš už jsme počítali, jakej po nás bude chtít bakšiš). Když jsme tam dojeli, tvrdil, že za 10 LE odvede hlídače do jeho boudy a dá si s ním čaj, zatímco my budeme mít čas projít si chrám a udělat fotky. Nakonec dostal  5 LE, tak to sbalil    a pak jsem mu dal ještě 20 LE jako vstup do chrámu a tu cenu jsme si ohlídali, aby nás nenatáhl. Pak šel za hlídačem. Konečně jsme měli trochu klidu a byli sami. Chrám to je nádherný, pěkně zachovalý. Všude kolem se povalovala spousta střepů, možná byly i pamětníky dávné doby. Raduška samozřejmě neodolala a musela si jeden malinkatý vzít jako suvenýr. Na zdech v hlavní svatyni byly dokonce ještě vidět původní barevné malby. Udělali jsme několik fotek, pořádně jsme ho prošmejdili a osahali, když už nás nikdo neotravoval (to se nám stávalo později, kdy po zaplacení vstupného jsme vešli do chrámu a vrhl se k  nám bakšišák a začal otravovat s výkladem. To nám dost kazilo náladu, protože jsme si chtěli památku prohlédnout v klidu a sami a ne že půjdeme tam, kam chce on. Zbavili jsme se ho vždycky tak, že jsme ho neposlouchali, když na něco ukazoval, šli jsme na jinou stranu než on. Některý hlídač to pochopil hned, jinému  trvalo trošku déle, než si přešlápl z vedení, ale nakonec jsme se jich vždycky zbavili). V tomto chrámu se vyskytuje jedna drobnost, která udělala radost hlavně Radušce. Všude kolem pobíhalo nespočetné množství ještěrek. Nejpůvabnější prý  byly ty, které lezly po stěnách chrámu :).

 Po prohlídce jsme se vrátili k autu, kde jsme chvilku čekali na Násira. Tady se mi ho podařilo naštvat, protože jsem mu bouchl s dveřmi u auta :) (měl jsem prostě strach, abych z té popelnice nevypadl při jízdě na vozovku :) ). Musel mi proto názorně ukázat, jak potichu se dají ty dveře zavřít. Když jsem to měl po něm vyzkoušet, trošku víc jsem přidal síly a trošku to víc bouchlo. Zatvářil se už dost kysele :). Pak jsme pokračovali dál. Teď jsme měli v plánu jet na Magický pramen (Magic spring), ale byla tam delší cesta, tak nás po cestě čekalo ještě několik neplánovaných zastávek. Když jsme projížděli nějakou vesnicí, kde se Násir znal snad s každým (U každého zastavil, pak jsme museli přetrpět pozvání na čaj, který jsme zásadně nechtěli. Když nemohl u někoho zastavit, tak ho musel alespoň hlasitě vytroubit). Za vesnicí odbočil na polní cestu,  která připomínala tankodrom (obrovské díry a šutry – divil jsem se, že si tam vůbec troufl ), ale Peuegot 504 to zvládl hravě (takže pokud bude tento cestopis číst někdo z Ministerstva obrany ČR a bude se zvažovat nákup nějakých BVP, doporučuji obrátit se na Egypt a vykoupit tam všechny Peugoty 504 :) ). Tentokrát se o rozruch postarala Raduška. V autě ji otravovala moucha, tak se jí chtěla zbavit. Když moucha konečně sedla na zem, dupla na ni (aby moucha měla rychlou a bezbolestnou smrt). Násir zastavil a zběsile kontroloval, co z auta upadlo :). Až mu vše Raduška vysvětlila, pokračovali jsme se smíchem v cestě.

 Asi po deseti minutách jsme dojeli k obrovské duně, která byla úplně ze žlutého a jemného  písku. Násir zaparkoval a my se mohli jít podívat. Já si vyzul boty (ten písek příjemně hřál a jako vedlejší bonus mi oškrábal všechnu zažranou špínu na chodidlech, která nešla umýt :)). Byla to fajn procházka, a když jsme asi  po pěti minutách vylezli nahoru, naskytl se nám pohled na nekonečnou zlatou poušť. Na zpáteční cestě jsme si udělali několik fotek, pak se k  nám přidal Násir, chytil nás za ruce a my jako malé děti jsme s ním museli utíkat z kopce dolů. Ale bylo to příjemné. Duny prý neustále mění svou barvu i tvar. Po chvíli nás ale písek do bosých nohou začal pálit, tak jsme se zase radši obuli. Napadlo mě, že o taxikářích víme ještě jednu zajímavou věc : nejen že nezavřou během celé cesty pusu, ale asi každých dvacet minut se vás ptají, jestli jste šťastní. Tak jim to odkývejte a máte pokoj.

Násir udělal ještě jednu neplánovanou zastávku. Koupil mango a později se se mnou rozdělil.              Do Radušky se snažil nacpat nějaká semínka, ale hygiena fakt hadra, tak si Raduška radši nedala. Oni ty semínka totiž měly ještě pecky a ty řidiči plivali tvrdě na podlahu auta. Mango jsem s Násirem papal venku a Raduška si místo toho radši okukovala malinkaté banánovníky. Pak už jsme mohli pokračovat k prameni. Zase k němu vedla polní cesta a pak se před námi otevřelo prostranství, kterému vévodila skupinka palem a pod nimi bylo krásné jezírko s průzračně čistou vodou, ze kterého vybublával na hladinu vzduch. Násir nás přesvědčoval, ať se vykoupeme, že ta voda je léčivá, že po ní zmizí ekzém atd., ale my měli z té vody strach. V Lonely zase nic  o tomto prameni nepsali, tak jsme neriskovali, ale vypadalo to nádherně.  Stejně jsme si nevzali plavky, protože nám to jaksi včera Násir zapomněl říct. Násir tvrdil Radušce, že by mu nevadilo, kdyby se koupala nahá. Násir se vysvlékl do trenek :) a začal se ve vodě předvádět.  Pak vylezl k palmám, odkud se skáče do vody, a předváděl nám své skoky, které by se daly přirovnat k vrhnutí se velryby na pláž :). Asi po půl hodince jsme měli pokračovat do dalšího našeho cíle, který ale vůbec nevyšel podle plánu. To bylo největší zklamání, hlavně pro Radušku, která se moc těšila do beduínské vesnice na velbloudy.

Když se Násir konečně dosyta vyráchal ve vodě, vyrazili jsme do beduínské vesnice. Okamžitě            po příjezdu nám bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové už pouze proto, že Násir (poprvé !) zamkl auto         a zavřel všechna okýnka. Pak nás zavedl do jednoho domu (kde se normálně bydlelo -  u nás by to bylo ghetto), kde měli být ti velbloudi, ale nikde jsme je neviděli. Násir odběhl do jiné místnosti (má známé všude) a nás se ujal nějaký člen domácnosti. Chtěl nás usadit do jednoho pokoje, kam už se mezitím seběhla celá rodina (asi dvacet lidí) a snažili se nás přesvědčit, ať se zatím k nim posadíme.To jsme odmítli (ten koberec byl strašně špinavej a mám takovej pocit, že kdybychom po něm chodili bosky, tak máme plíseň dřív, než se stihneme posadit). Řekli jsme, že postojíme. Za chvilku tu byl ale větší problém. Mouchy. Ještě jsem jich nikdy neviděl v jedné místnosti tolik. Byl to humáč, smrad a navíc to byly mouchy kousavé. Když už Radušku štípla asi třetí, skoro z  té místnosti vyběhla. Šli jsme čekat na dvůr. Tam k nám přišel zase náš nový společník, kterému jsme se snažili vysvětlit náš problém. Vzal nás do druhé místnosti, kde se opět opakovala minulá situace, a tak jsme už pěkně naštvaní šli na dvůr hledat Násira, kde že jsou ti velbloudi. Řekl nám, že jsou pryč, že budeme muset tři hodiny čekat. To jsme nekompromisně zamítli a řekli jsme mu, že chceme odjet. (Vydržet v tom bordelu tak dlouho bylo nemyslitelné). Takže asi po půl hodině odjíždíme z beduínské vesnice na naši poslední zastávku, do města Mút. Zde zastavujeme u Starého města, kde dochází k vyplacení Násira, který podle všeho očekával nějaký bakšiš (to teda určitě, za tu beduínskou vesnici by zasloužil spíš řemenem :)). Nakonec jsme to vyřešili    a slíbil nám, že nás tak za hodinku, kdy si prohlédneme město, odveze asi dva kilometry na stanoviště pickupů, abychom mohli jet zpátky do hotelu.

 Čekali jsme od tohoto města hodně, podle průvodce mělo být zajímavé, ale byla to úplná díra, kde nic nebylo. V tom městě, které mělo být prázdné, žila ještě spousta místních (hygiena hadra a nepořádek, bleee…). Raduška našla na silnici pohozenou slepičí nohu a těsně před ni někdo vylil obrovský kýbl hnusně špinavé vody.  Snažili jsme se z tohoto místa co nejdříve utéct.

 Nechtělo se nám už nikam jezdit s Násirem, takže jsme nenápadně obešli místo, kde parkoval, a už jsme si to podle mapky šlapali na stanoviště pickupů. Našli jsme ho celkem v pohodě a když jsme přišli k jedné dodávce (mikrobus Toyota pro 12 lidí) a ptali se, zda jede do  Al-Qasru, řidič přikývl, ať si nastoupíme. V té době už se tam tísnilo dost lidí, a když jsme vyjížděli, napočítali jsme tam dvacet dva cestujících. Cesta stála   1,5 LE za oba a nás už čekalo jen 40 km do hotelu. Asi za půl hodiny jsme vylezli z auta před hotelem  a pro dnešek skončili s výletama. Ještě jsme s Mohamedem řešili, o kolik jsme Násira přeplatili. Prý půldenní výlet za 60 LE byl cenově pro nás velmi výhodný, ale za cestu z Farafry do Al-Qasr jsem mu zaplatili dvojnásobek. Ještě jsme seděli na terase a četli si, když přišel nahoru muž, prohlédl si nás a i nám byl velmi povědomý.  Až řekl větu : „Vy jste byli dnes u mě doma“, tak nám to došlo.  Ten beduín.  Raduška měla na stole postavený repelent proti hmyzu, tak to snad nevypadalo moc trapně.  Přivezl sem na jídlo turisty, kteří nám obsadili všechny velbloudy.  Hned nás zval, že máme jet s ním, že teď už jsou velbloudi volní, ale nechtěli jsme. Jedna zkušenost nám už stačila.

 Večer jsme ještě vyrazili s Yaminou do blízkých zahrad. Při cestě jsme šli přes nějaké blátivé kaluže, kde na povrchu bylo něco bílého (sůl). Raduška se na to chtěla zeptat Yaminy, ale uklouzla na tom bahně. Poprvé to vybrala, ale pak dostala smyk podruhé a v tom blátě se celá vyválela. Mohli jsme se s Yaminou uřehtat. Raduška se chtěla jít umýt a převlíknout zpátky do hotelu, ale přesvědčili jsme ji, že se později v zahradách umyje.  K tomu ale nikdy nedošlo. Při tom karambolu jí spadl do bahna i klobouk (ten to, bohužel, nepřežil, protože když ho Raduška umyla, tak se scvrkl a navíc pustil barvu :) ). Po příchodu do zahrad nás zase odchytil ten kluk ze včerejška. Tentokrát měl u sebe bráchu, provedl nás svojí zahradou a nakonec jsme společně vyšli za zahrady do pouště, kde jsme našli spousty mrtvých brouků, hadí kůži a několik koster zvířat (hlavně psích, které místní lidé zabíjejí). Pak jsme se opět vrátili do zahrad, kde nás kluci zavedli do míst, která jsme ještě nenavštívili. Ukázali nám, jak čepují ze studny vodu. Byla krásně čistá. Mezi tím  se mezi obyvateli rozneslo, že se po zahradách toulají tři cizinci, tak se na nás přišli podívat a pozdravit se.  Většinu z nich zajímalo, jestli jsme manželé :).  Jak jsme později zjistili, je velmi výhodné říkat, že jsme. Místní se na vás pak dívají jinak. Myslí si , že budete mít brzo děti a automaticky vás považují za lepší, než když jste svobodní.   Potom nás zavedli do stájí, kde měli krávy a telata, která si musela Raduška hned jít pohladit. Pak už jsme se společně  vraceli hotelu. Yamina si na zpáteční cestě koupila meloun (mají je nádherně zralé, kilo stojí 1 LE  a obsahují obrovské pecky,  které se dobře vybírají, a ta chuť …). Já jsem si koupil v obchodě mango (za kilo 3 LE a to bylo to nejlevnější jaké jsem viděl, průměrná cena ve zbytku Egypta 10 LE, Hurghada dokonce 20 LE, sice se prodavači snažili zlevňovat na těch 10 LE, ale nechtěl jsem). Po cestě se Raduška s Yaminou bavily o veterinářích v Egyptě, že jich tam moc není, proto jsou zvířata tak zbědovaná. Viděli jsme (skoro v celém Egyptě) domy, ze kterých čouhaly dráty, jako by se chystalo na další přístavbu.  Ale to prý je pouze proto, že se sousedi mezi sebou předhání, kdo bude mít vyšší dům. Hotely k tomu mají jiný důvod. Pokud je hotel nedostavěný, i když přijímá hosty, neplatí daně.

Pak už jsme přišli do hotelu. Byl pomalu nejvyšší čas na večeři. Udělali jsme naše ležení na střeše  a Mohamed mohl nosit na stůl (tedy spíš podlahu). Holkám donesl objednané ryby (makrely – prý byly vynikající) a spoustu dalších jídel. Moc jsme si pochutnali. Pak nás čekalo ještě večerní povídání, kdy jsme se dohodli, že se ráno vypravíme s Yaminou do blízkého kempu vykoupat se v bazénu. Konečně jsme mohli jít spát. Mohamed byl stále nejmilejším člověkem z Egypta a hýčkal si nás jako svoje děti.  Bylo nám s ním velmi příjemně.  S Raduškou hráli domino, ale on má poznačené kostky (!), tak pořád vyhrává. Jednou se o vítězství zasloužila i Raduška. Pak jsme si ukazovali české, švýcarské, egyptské a evropské peníze. 25pt dostala Raduška jako přívěšek na řetízek.

výběr fotografií k dnešnímu dni

mumie v Al-Muzauwaqa

chrám Deir El-Haggar

Egypt 2005