pondělí 11.7. 2005

 

             Ráno mě probudilo podivné šustění kolem stanu. Přes celtu byl vidět nějaký stín. Vypadalo to jako velký brouk, ale ještě mě přemohla únava a znovu jsem usnul. Když jsem konečně vstal a vylezl ze stanu, bylo všude kolem našeho tábora vidět cestičky se stopami od nějakých brouků, nejvíc kolem našeho stanu, který  ty breberky obešly hned několikrát. Naši průvodci vstali taky, začali chystat snídani a pomalu balit tábor. My jsme se mezitím šli podívat ještě do pouště. Za ranního rozbřesku vypadala kouzelně. Když jsme se vrátili, snídaně byla na stole  (tedy spíše na dece) a ochutnali jsme místní speciality. Sýry jsme radši neriskovali, ale chleba a marmeládu jsme si dali. Mně ten jejich chleba moc nechutnal, vždycky jsem ho vynechal. Je to taková divná placka a je v ní cítit mouka. Asi za hodinku už jsme měli sbaleno a mohli vyrazit k dalšímu cíli naší dobrodružné výpravy.

             Pokračovali jsme jízdou přes poušť asi dalších deset kilometrů kolem skalních útvarů.  Později nám zastavili, abychom si mohli udělat společné fotky za jasného dne. Kousek od nás projížděli naši spolucestovatelé z Japonska, které jsme potkali v  autobusu a v Bawitti, jiným džípem a mířili (stejně jako my) po přenocování v poušti hlavního města oázy Farafra. Už jsme je pak nikdy neviděli. Později jsme opět najeli na silnici a do města nám zbývalo asi 50 km. Za chvilku jsme přijeli ke kontrole, kde si k nám přisedl jeden policajt, kterému končila služba na check-pointu, a pokračoval s  námi. Když jsme se dostali k bráně do oázy Farafra (brána je samozřejmě dílem zdejšího umělce Badra), setkali jsme se opět s check-pointem. Tentokrát už to byla důsledná kontrola. (Kdo jsme – Čiko, odkud a kam jedeme, …). Když se vše dozvěděli, ptali se, jestli potřebujeme policejní doprovod. Řekli jsme si, proč ne. Teď už nic nebránilo dojet do města.

             V této oáze není žádná významnější památka, pouze Badrovo muzeum, u kterého jsme se chtěli nechat vyložit. Když jsme tam dojeli, bylo museum  zrovna zavřené, ale naši průvodci sehnali na Badra kontakt a zavolali mu. Asi za dvacet minut byl u nás. Zaplatili jsme našim průvodcům 500 LE a přidali jsme ještě 20 LE jako pozornost, protože výlet  byl super.  Jestli chcete někdo  kontakt  na ně, tady je  : Gamal Ahmed, gamalxpd@yahoo.com.

Pak už nám nic nebránilo navštívit  Badrovo muzeum. Není to muzeum jako takové, ale dům, který slouží     i se zahradou jako ateliér. Badr byl  velice ochotný a provedl nás celým domem, ukázal nám svoje díla, od soch z pískovce až po obrazy,  které vyráběl z barevného (velmi zdůrazňoval, že všechny barvy, až na modrou, jsou přírodní) písku. Bylo to působivé. Zatímco jsme si s ním povídali, udělal Radušce sochu z fialového pískovce a tu jí daroval.  Na oplátku mu Raduška musela taky něco vyrobit :). Povídal jí, že v  ní našel po dlouhé době inspiraci. Přítelkyně si s ním velmi rozuměla, se mnou se (jako jediný) snažil mluvit německy. Hned jsme byli pozvaní k němu domů, do jeho rodiny. Byl (vlastně je :) ) to skvělý charismatický muž. Raduška si od něj za 5 LE koupila čtyři pohledy (nejlepší kvalita, jakou jsme v Egyptě sehnali). Badr  jí nezapomněl na jeden napsat svůj telefon a vzkaz… Říkal, že k němu jezdí hodně turistů jako my, že i hodně Čechů a že je vždy mile potěšen. V té době dorazil do jeho domu už i náš objednaný policejní doprovod.  Naštěstí zůstal u vchodu a my tak měli volnost. Prošli jsme si celý ateliér a udělali několik fotek i na zahradě, která slouží jako galerie pod širým nebem. Když jsme se vrátili k Badrovi, už tam stál nějaký Arab (jak jsme později zjistili, jmenoval Násir a byla by to kapitola sama pro sebe)       a ptal se, kam máme namířeno. Odpověděli jsme, že bysme chtěli odpoledne vyrazit autobusem do naší třetí  oázy Dakhly, města Al-Qasr. Řekl, že to není problém, že tam jezdí a že za 160 LE by nás tam odvezl. Řekli jsme mu,    že ne, že je moc drahej, že autobus stojí tak do 50 LE, víc nedáme. Nakonec jsme se dohodli na tom, že v tom autě nepojedeme sami, ale že nabere  i další lidi, aby se mu to vyplatilo. To pro nás nebyl problém. Domluvili jsme se     na poledne, kdy nás z muzea vyzvedne.

             Do té doby jsme měli ještě spoustu času prohlížet si dům. Před polednem se před domem objevil Násir  se svým raketoplánem (byl to starej otřískanej Peugeot 504 pro 6 lidí ). Krosnu mi vyhodil na střechu, že ji prý později uváže. Ujeli jsme asi kilometr, když zastavil a do auta se postupně začali skládat další lidi. To už ta cesta nevypadala tak pohodlně, jak se nejdřív zdálo. Nakonec nás v tom autě skončilo devět plus Násir. Já jsem si pro jistotu krosnu uvázal popruhama ke střešnímu nosiči. S Raduškou jsme byli usazeni společně na přední sedadlo a pod nohama jsme měli ještě dva batohy ( mohli bysme závidět sardinkám jejich prostor ). Byli jsme připraveni vyrazit na další 300 km úsek do oázy Dakhla. Hned za oázou byla další kontrola, kde jsme museli nahlásit místo, kam jedeme, a hotel,       kde budeme ubytovaní. Těch hlídek jsme potkali opět několik a už si nás jen odškrtávali, když jsme k nim dorazili. Násir byl strašně upovídanej, až otravnej. Radušku brzo přestalo bavit mu pořád na něco odpovídat a já jsem neuměl anglicky, tak jsem od něho měl pokoj. V klidu jsem se mohl kochat krajinou. Násir Radušku dokonce budil ze spaní, aby se jí zeptal, jestli se jí cesta v jeho autě líbí. Po cestě jsme měli možnost vidět skutečnou fatamorgánu. Vždycky se v dálce objevila vodní plocha, ale když jsme k ní pomalu dojížděli, tak se proměnila v nekonečné moře písku. Asi v polovině cesty jsme si udělali pauzu, kde jsme mohli protáhnout naše zničené kosti :). Násir nás pořád přesvědčoval, ať nejedeme v  Dakhle do Al-Qasru, že tam není nic k vidění (pěkně kecal, je to nejzajímavější město v západních oázách), ale ať jedeme s ním do blízkého města Mút, kde je to prý krásné (zase kecal, je to pěkná díra, kde nic není :) ). Může nám tam prý sehnat levnej  hotel ( samozřejmě u svého známého a určitě za pěknou provizi, kterou bysme mu nakonec zaplatili ). Přesvědčit jsme se nenechali. Kousek od cíle našeho dnešního putování  Násir odbočil z hlavní silnice a zajel do blízké vesnice, kde nás chtěl vzít k sobě domů na čaj. To jsme odmítli, tak se cestou na hlavní silnici pozdravil snad s každým člověkem, kterého jsme viděli. A věřte, že v této oáze jsme jich potkali opravdu hodně. Asi po pěti hodinách jsme konečně dojeli do města Al-Qasr. V tomto městě je pouze jediný hotel a to  Al-Qasr Hotel, který je velice vyhlášený hlavně mezi českými turisty (jak jsme se dočetli v pamětní knize) a který nám připravil větší zklamání, ale k tomu až později ). Majitelem tohoto hotelu byl Mohamed, slušný  a zatím nejpříjemnější Arab, jakého jsme do té doby potkali. Po vystoupení z auta se s námi Násir snažil dohodnout na příští  den na výlet po zdejších památkách. Jeho první cena byla 120 LE s tím, že nás pak odveze do Mútu. Nakonec jsme si po dlouhém dohadování plácli na 60 LE.

Když konečně odjel, šli jsme do hotelu. Z hlavní ulice nebyl nic moc, ale uvnitř a hlavně v patře                nad restaurací už vypadal mnohem lépe. Na kryté terase jsme poznali dívku Yaminu, Švýcarku, která studuje v Káhiře, projížděla na velbloudu jeden rok stát Mali. Bylo to příjemné zjištění, že se budeme moci seznámit a mít společnost. Za chvilku za námi na terasu přišel Mohamed a uvedl nás do pokoje. Byl na slušnější úrovni s větrákem, ale bylo v něm neuvěřitelné horko (Yamina nám později ukázala digitální teploměr, na kterém bylo v deset večer  na pokoji 42°C ). Za jednu noc po nás chtěl 20 LE a to nám vyhovovalo. (Původně jsme chtěli hned ráno pokračovat s Násirem po výletu do města Mút, ale rozhodli jsme se, že zde zůstane noci dvě a nakonec jsme zde zůstali noci tři   a bylo to super :) ).  Po uložení batohů na pokoji jsme se šli blíže seznámit s Yaminou a později se k nám přidal  i Mohamed. Příjemně jsme si popovídali, i když neumím ani slovo anglicky. Raduška mi vše překládala a co nerozuměla Mohamedovi, to probrala německy s Yaminou. Mohamed nám donesl výborný čaj s mátou a nějaké ovoce. Zkusil jsem poprvé v životě mango a moc mi zachutnalo :). Mohamed mě pořád zásoboval. Pak jsme zkusili první telefonický kontakt z této pouště domů. Signál byl pouze na střeše. (Se signálem jsme neměli vůbec nikde problém, po celém Egyptě je střední až plný signál. Jediné místo, kde nebyl, bylo při přejíždění mezi jednotlivými oázami ).

             K večeru jsme se šli projít do starého hliněného města, které je úplně zachovalé a prázdné a má nezapomenutelný středověký ráz. Byl tam celkem příjemný chládek. Máme z něho spoustu krásných fotek.  Bezchybně jsme na ně viděli ze střechy našeho hotelu. Cesta k  hlavnímu vstupu trvala asi deset minut                       a před vstupem si nás odchytil místní průvodce. Oficiální vstupné se neplatí. Při loučení jsme mu dali 5 LE. Nejprve nás zavedl do mešity a pak už jsme se ocitli v klikatých uličkách města. Ukázal nám obilný mlýn, kde stálo ještě funkční kolo, které jsme si museli samozřejmě vyzkoušet :), a pak jsme pomalu procházeli jednotlivými uličkami a domy. Jeden takový dům sloužil jako škola v prvním patře a ve druhém jako soud, a když jsme vystoupali po dost chatrných schodech na střechu, naskytl se nádherný výhled na celé město. Na zpáteční cestě jsme prošli ještě několika uličkami a pomalu opouštěli středověké město. Radušku uchvátily velmi cenné dřevěné desky zachované skoro na každých dveřích a vězení, kde se odsouzenci věšeli. Poprvé si sáhla na pravý egyptský korán, který ležel  ve vězeňské místnosti.

 Při cestě do hotelu nás doběhly místní děti, které chtěly nějakou pozornost. Snažili jsme se jim vysvětlit,  že nic nemáme a že přijdeme druhý den a něco jim doneseme. V té době se k nám přidala Yamina, která říkala,  že jim nemáme nic dávat, že by chtěly víc a víc. Společně jsme se vrátili do hotelu, ale my jsme tam dlouho nevydrželi a rozhodli jsme se, že ještě navečer projdeme místní zahrady. Šli jsme tedy na druhou stranu od hotelu  a asi po dvaceti minutách nás začaly obklopovat první zahrady. Byly moc pěkné, každá rodina měla nějaké to políčko, datlové palmy, někdo i banánovníky. Pozemky měly ohraničené zdí, kterou udělaly z hlíny a z horní strany do ní zapíchaly uschlé palmové větve, které plot zvyšovaly a zneprůhledňovaly. Každý člověk (jakéhokoli věku), kterého jsme potkali, zdravil (my samozřejmě také) a chtěl si povídat :). V těchto končinách Egypta žijí zcela jiní lidé než ve městech. Člověka si úplně získají. Asi po dvacetiminutové procházce zahradami nás odchytil místní kluk, který nás odvedl do svého království, kde nám utrhl hroznové víno, a později i dalte (podle mě dost nezralé a vůbec nám nechutnaly). Pak nás přivedl ke svému oslíkovi, kde se nás snažil přesvědčit, ať se na něm povozíme. Nakonec jsem to zkusil já i Raduška. Nejvíc toho kluka zajímalo (stejně jako spoustu jiných egyptských mužů), jestli jsme manželé. Pak jsem poodešel ke kaktusům, u kterých se mi zdály povědomé jejich plody. Viděl jsem je prodávat  na trzích. Kluk k  nim přešel a hned nám jich několik utrhl, vyválel je v trávě, aby je zbavil ostnů, a pak už jsme si je vzali do ruky. Bohužel všechny ostny nebyly pryč a nám se postupně zabodaly do rukou (byly velikosti skelné vaty ). Nakonec jsme je hodily do batohu a ten kluk (Ohm) nám čistil ruce takovou zajímavou trávou. Pomalu se vraceli do hotelu na večeři. Na zpáteční cestě zahradami nás Ohm dojel na kole a začal nám trhat z různých zahrad plody. Takže za chvilku byl batoh plnej všelijakých limetek, listí apod.

 Před hotelem jsme se rozloučili a zamířili jsme do koupelny, kde jsme se snažili umýt ty bodavé jehličky. Nakonec musela přece jen  nastoupit pinzeta a s pomocí Mohameda jsme Radušce (potom i mně) vybírali z rukou postupně asi 50 jehliček. Ale stejně se nám nepodařilo dostat je všechny pryč, protože bylo obtížné je najít. Já jsem jich měl méně. Večer nám Yamina dala nějakou mastičku, která nám pomohla. Pak jsme již mohli použít sprchu, protože v  této oáze tekla voda jen občas a proti všem zvykům pouze teplá (vodovod byl napojen na místní teplý pramen).

Pak už byl čas na večeři, nanosili jsme na střechu matrace a Mohamed donesl mňamka  večeři, která se skládala z  pěti chodů. Yamina Radušku připravovala na to, aby si schovávala hlad k večeři, že to bude stát za to. Večeře byla jako v úzkém rodinném kruhu, jen my čtyři, pět chodů, matrace a hvězdy. Představte si, že brambory nedávají jako přílohu (tou bývá rýže), ale dělají z nich spolu s rajčaty a paprikou něco skvělého.  Doma to musíme vyzkoušet :).  Škoda, že vám nemůžeme popsat tu vůni. Byla až neskutečná. Radušce se po egyptské kuchyni moc stýská. Byla to tak vynikající jídla, že jsme se  po celou dobu pobytu v Egyptě tak dobře už nikde nenajedli.  Po večeři se nás zeptal, co bysme si dali zítra a děvčata řekla, že ryby. Pak jsme si ještě dlouho do noci povídali  a kolem půlnoci jsme si donesli na střechu další matrace a spacáky, protože v pokoji bylo nesnesitelné dusno, kdy už nepomáhal ani větrák. Spaní na střeše bylo moc fajn a byla tam příjemná teplota. Yamina spala v druhém koutě střechy již několik dní před naším příjezdem. Já jsem okamžitě usnul, ale moje přítelkyně se ještě dlouho do noci (možná do rána, protože večeře byla v půl jedenácté :) ) dívala na oblohu a hvězdy.

výběr fotografií k dnešnímu dni

ráno v bílé poušti

bílá poušť

Egypt 2005