sobota 23.7.2005

 

                Ráno se přihodila dost velká komplikace, když k nám na pokoj vešel náš recepční s ještě jedním Arabem a začali nám tvrdit, že musíme znovu zaplatit za ubytování. Byli dost agresivní, moc se nám to nelíbilo. Začali jsme se s nimi dohadovat, ale nakonec jsem raději znovu zaplatil 40 LE. Vypadalo to beznadějně a stejně bysme nic nevyřešili, protože jsme v ruce neměli žádnej doklad o zaplacení. POZOR, oni se nehádali jen s námi. V tom hotelu jsme byli jediní cizojazyční turisté. Naši sousedé (Arabové) se ubytovali taky v noci a měli s recepčním zcela stejné problémy. Prostě v noci ten chlap v kase ty peníze ukradl. Raduška se chtěla hádat, ale nemělo by to cenu. Ten asi tří tunovej chlap si pořád mlel svoje. Vykašlali jsem se na to.  Pak už jsme se šli v rychlosti zabalit. Děkovali jsme náhodě, že jsme v tomto hotelu nezůstali déle.

                Za pět minut už jsme stáli před hotelem. Ráno nastal takový zmatek, že jsme si ani nestihli uvědomit, jak nás všechno bolí. Sluníčko nás zřídilo pěkně :(. Pro měl byl vůbec největší problém nasadit si na záda krosnu. Z hotelu naše kroky vedly na veřejnou pláž, abychom si ještě udělali nějaké fotky u moře. Tyto fotky byly naším největším utrpením. Nikdo, kdo se opravdově nespálil, si nedokáže představit tu bolest, která nás úplně pohlcovala. Na pláži jsme se  správci domluvili, že se tam zdržíme pět minut, tak nás pustili bez placení. Udělali jsme si několik fotek, kluci od pobřežní hlídky se chtěli vyfotit s Raduškou, sedli si na lavičku a přitiskli se na ni. Myslela, že bolestí zešílí. Fotky jsme měli, tak jsme mohli vyrazit na autobusové nádraží, odkud nám měl jet autobus do Káhiry.

                Prošli jsme kolem zátarasu, kde hlídkoval policajt za neprůstřelným štítem, a už u nás zastavovali mikrobusy. Tady ovšem nešlo jet za pár drobných,  protože tu chodilo hodně turistů, takže nás cesta na nádraží stála 5 LE. Zastavili nám tři mikrobusy. První z nich nasadil cenu 20 LE a smlouvat nechtěl. Druhý začal rovněž  na 20 LE, ale jakmile uviděl, že k nám jede třetí, tak zlevnil o polovinu. Když to uslyšel ten třetí, tak nás vzal do auta za 5 LE a byli jsme spokojení všichni. Zcela spálení jsme se naskládali do mikrobusu a barel s vodou vzal Radušce nějakej mladík, kterej seděl vedle ní.  Později nám i radil, kde máme vystoupit.

                Na autobusák jsme dojeli za chvilku a měli jsme i štěstí. Podařilo se nám koupit jízdenky na dvanáctou hodinu, takže zbývala pouze půlhodinka do odjezdu. V okýnku jsme si koupili jízdenky do Káhiry (90 LE za oba). Chtěl jsem koupit na cestu nějaké ovoce. Bohužel jsem měl smůlu, v celém okolí autobusového nádraží nebyl jediný stánek s tímto neobvyklým zbožím. Nakonec jsem skončil v jednom obchůdku, kde jsem si poprvé v Egyptě koupil Pepsinu (3 LE – jeden litr) a Radušce snikrsku (za 3 LE). Za okamžik potom přijel autobus (byl to takovej menší vrak). Průvodčí mi schoval do autobusu krosnu takovým způsobem, že jsem myslel, že ho vyliskám. Popadl krosnu  a přední bílou kapsou ji poslal skluzem na druhou stanu autobusu (v Káhiře bylo vidět, jak je špinavá).

                 Pak jsme se usadili na svá místa a čekali jsme, až vyjedeme. Pomalu jsme se začali vymotávat z Hurghady. Když se řidič snažil zapnout klimatizaci, nějak mu nefungovala. Bylo to hrozná cesta. Nejprve nám pustili do repráků, jeden z nich byl přímo nad Raduščinou hlavou, příšerně hlasitě nějakou motlitbu a pak se řidič rozhodl, že nás vzdělá videem. Pustil nějaký egyptský film. Kdybych řekl, že byl strašné, tak bych lhal. To, co jsme viděli, byla směsice hrůzy a utrpení. Repráky hrály na plno, ti dva herci na sebe v jednom kuse štěkali, prostě podřadnější film neexistuje. Pak už to bylo trošku lepší, přetrpěli jsme asi deset minut další, pro mě strašné, hlasité motlitby a pak tam pustil pravej americkej film s egyptskýma titulkama :). Tak jsme dvě hodiny koukali  na Vandama, jak jednou dávkou likviduje sto protivníků :) a jak na koni ujíždí vrtulníku, který ho pronásleduje, a nakonec ho  i sestřelí. Podstatnou část cesty jsme jeli kolem moře, místy skoro po pobřeží. Viděli jsme, jak vznikají nová hotelová města. Za chvilku tam nebude k hnutí. Na dovolenou kolem Hurghady bych už nikdy nejel. Jenom  na Sinaj, do oblasti kolem Dahabu. Taky jsme viděli několik ropných rafinerií a Suez :). To bylo tankerů. Vtipné bylo, jak maličké lodě „táhly“ ty obrovské :).

                Během cesty jsme zapnuli mobil, když nám začali chodit smsky o výbuchu v Sharm el-Sheiku. Byli jsme zprvu zmatení, protože se informace dost rozcházely. Nejvíc nás vystresovala Raduščina máma smskama typu : vraťte se domů. Že prý nám v Káhiře přistane speciální letadlo (mně se to moc nezdálo. Připadalo mi divné, že by mělo letět do Káhiry). Raduška byla trochu vystrašená a chtěla se vrátit domů. Po příjezdu do Káhiry jsme si sehnali taxíka a zajeli ke kanceláři ČSA na Talaat Harb zjistit nějaké informace, protože na net jsme se ještě nedostali. Měli zavřeno, ale jeden maník mě poslal do kanceláře pro všechny aerolinie, kde se se mnou (zatímco Raduška hlídala v taxíku zavazadla) snažili dorozumět anglicky. Rozhodli jsme se, že zajedeme ještě na letiště zjistit nějaké další podrobnosti. Taxikář nás tam odvezl celkem rychle 40 LE. Na letišti vůbec nikdo nic nevěděl, a když tam nebyl ani internet, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do města a zůstaneme tady do našeho plánovaného odletu. Z posledních informací z domova jsme se dozvěděli, že letadlo už je dávno pryč a navíc neletělo z Káhiry.

                Cestu z letiště už jsme absolvovali autobusem, který za nás zaplatili dva místní kluci, se kterými se Raduška dala do řeči. Opět vyzvídali, jak jsme příbuzní a tak. Nakonec nás chtěli doprovodit až do hotelu a odnést nám zavazadla. Radušce vykládali, jak je krásná a tak. Potom spolu začali řešit Egypt. I ti mlaďoši (Ahmed a Didi), kteří studovali na vysoké škole, chtějí čtyři manželky (umožňuje jim to zákon). Prodrbali s Raduškou vše možné a divili se, že se s nimi nebavím :). Prý aby se mnou potom neměla problémy. Prý tam vůbec nemají taneční. Potom vytáhl peněženku a ukazoval nám fotky své neteře. Na jedné měla rok, na druhé pár měsíců, prý která fotka se nám líbí víc :) :) :).  Ale byla sranda, aspoň pro Radušku, která se nenudila. Autobus nás vysadil kousek od muzea, odkud už to bylo jen pět minut chůze do našeho starého známého hotelu Dahab. Zde jsme se ubytovali na zbytek naší dovolené v Káhiře. Zaplatili jsme jim 150 LE na šest dní. Po minulé zkušenosti jsme si řekli o doklad, který nám  bez problémů na počkání vystavili. Tenhle hotel prostě doporučujeme, je skvělý :). Tentokrát jsme dostali menší pokoj, ale to nám vůbec nevadilo.

                Jako první jsme okamžitě utíkali na internet, který jsme znali už z naší minulé návštěvy Caira. Mladí kluci nás (hádejte podle koho) poznali a hned nám nabízeli permanentku (3 LE/1 hod., 5 hodin – 15 LE). Zatím jsme nechtěli. I tak jsme dali jen 5 LE na hodinu. Zjistili jsme, co se stalo a že některé sms byly opravdu scestné.  Rozloučili jsme se a nakonec jsme permanentku přece jen koupili :).

                Z internetu jsme vyrazili na menší průzkum okolí. Už v autobusu nás přepadl obrovský hlad. Kousek od hotelu si Raduška všimla místního MC Donalda. Zkusili jsme ho. Ceny měl oproti tomu našemu trapně nízké   a jídla byla spousta a dobrého. Obsluha super :). A hlavně : všude bylo čisto. Rozhodli jsme se, že se tady budeme stravovat častěji. Radušce jídlo s sebou i zabalili, protože to nemohla už spořádat. Změnili jsme trošku plány. Do muzea jsme šli hned následující den a další den padl na Gízu. Nechtěli jsme riskovat, že tentokrát něco bouchne v Káhiře a my neuvidíme nejznámější památky. Byli jsme rozhodnutí, že kdyby to bouchlo v Káhiře a vyslali sem speciální letadlo, tak se vrátíme. Pak už jsme zamířili do hotelu a šli jsme spát.

 

Egypt 2005