pondělí 25.7. 2005.

 

                Hned brzy ráno jsme se nejprve vydali do blízkého pekařství, kde jsme si nakoupili pizzy (byly strašně dobré a jedna stála 1,50 LE ) a vody. Pak se naše kroky obrátily zpátky k muzeu, kde mělo být stanoviště autobusů k pyramidám.

                 Já, přesvědčen o tom, že vím, kde to je, jsem už nekoukl do mapy, ale šel podle paměti. Radušce se to pořád nezdálo. Šel jsem na jisto, ale špatně, takže když ani po dvaceti minutách autobus nepřijel (projížděla jich spousta, ale žádný neměl číslo 357), tak jsme zašli za policajtem, který stál kousek od nás. Byl chudák úplně zmatený. Snažili jsme se mu vysvětlit, že chceme autobusem  k pyramidám. Nakonec nás zavedl pod most  na autobusák a společně jsme šli na informace, kde mi napsali jiný autobus, číslo 997, který akorát přijížděl  na zastávku. Měli jsme tedy štěstí a za chvilku už jsme v něm seděli a jeli na opačnou stranu Káhiry. Autobus nebyl nijaké kvality, emise teda nesplňoval určitě a technickou kontrolu musel absolvovat někdy v minulém století :). Koupili jsme si jízdenky po 25 piastrech za jednoho. Cesta utíkala celkem plynule, projížděli jsme i kolem káhirské ZOO, takže nás potěšilo, že víme, jak se tam dostaneme. Asi za půl hodiny jsme už viděli první pyramidu. Autobus jel pořád správným směrem, ale najednou přejel silnici a pomalu se vracel zpátky do města. Trošku jsme zneklidněli, ale přesně takovou zkušenost popsal někdo v cestopisu, který jsme před odjezdem četli, tak jsme nepropadali panice a čekali jsme, co bude dál. A opravdu po chvilce autobus zabočil na vedlejší ulici. Po pár minutách nám zastavil a my jsme byli kousek od pyramid. :-)

                Šli jsme směrem, kde jsme tušili bránu. Prošli jsme kolem několika naháněčů (to bylo dobré znamení, že se blížíme), kteří tvrdili, že je zavřeno a podobné nesmysly. Za chvilku jsme dorazili k bráně, ale tou nás nepustili, že prý musíme jít k vedlejší. Později jsme správnou bránu našli a mohli jsme zaplatit vstupné (40 LE za oba). Chtěl jsem koupit i fotografický lístek, ale řekli, že focení je zadarmo. Pak jsme vstoupili do areálu. Jako první se před námi vynořila Sfinga. Ale moc velký dojem na nás neudělala. (Později jsme se s Raduškou shodli, že celkově Gíza za moc nestojí. Byli jsme namlsaní krásnějších památek, a tak to Gíza měla těžké, aby nás zaujala:) ). Postupně jsme došli až ke Sfinze, která byla ještě zavřená, takže jsme šli po hlavní cestě dál, směrem k Racheově pyramidě.

                Hned po cestě se k nám přidal nějaký naháněč, který se nás snažil přesvědčit, ať se s ním projedeme na velbloudech. Odmítli jsme ho. Raduška zůstala na silnici, okukovala policejního velblouda, který jí slintal za mantinelem na záda, a já jsem vylezl na blízký kopeček, abych si mohl vyfotit pyramidové pole. Jak jsem tak chodil v těch pískových dunách, kde se vzal, tu se vzal, objevil se přede mnou zase jeden jezdec na velbloudu a chtěl se mě přesvědčit, abych si pyramidy projel na velbloudovi. Snažil jsem se si ho nevšímat a hledal jsem místo, odkud si pyramidy vyfotím. Pak už jsem se vrátil k Radušce, která statečně odolávala dalšímu velbloudářovi. Přítelkyně se ale na velbloudovi projet chtěla, tak jsme se ho jen tak nezávazně zeptali, kolik by ta sranda stála. Řekl, že nás povozí za 20 LE po areálu oba. To se nám zdálo slušné, tak jsme šli za ním. Bohužel se to nelíbilo blízkému policajtovi, protože jsme sešli z cesty do pouště, takže z projížďky nic nebylo a velbloudáře vyhnal. Škoda L.

                Pak jsme pokračovali k velké Chufuově pyramidě. Šli jsme podél zadní stěny, takže se před námi nejprve objevilo muzeum Sluneční bárky. Trošku jsme museli hledat, jak se dostaneme k jeho vchodu, ale nakonec se nám ho podařilo najít. Zde jsme se dostali poprvé do blízkého kontaktu s pyramidami. Je zvláštní, že z dálky tvoří ucelený dojem, ale z blízka je už rozpadlá, kvádry vystupují úplně obnaženě a zub času se  na nich hodně podepsal. Nic to ovšem nebere z dojmu, jaký na nás udělaly (i když Červená pyramida v Dahshuru byla neuvěřitelná a nádherná). Udělali jsme si standardní fotku u pyramidy a pomalu jsme přecházeli k pokladně.

                U bárky jsme zaplatili vstupné (40 LE  za oba) a vešli dovnitř. Prošli jsme opět povinným rentgenem a pak jsem po Radušce chtěl zbytek peněz, protože v pokladně to vyřizovala.  Dostala od pokladní vstupenku,   ale já jsem platil později, takže peníze jsem měl na starosti já. Řekla mi, že jí žádné peníze nedala, ale já jsem si byl jistý, že jsem jí podával 50 LE bankovku. Tak jsem šel zpátky před budovu do pokladny, kde jsem se češtinou snažil domoci svého práva a peněz :). Nejprve mi nerozuměla vůbec, pak mi chtěla prodat nové vstupenky, ale nakonec pochopila a vrátila mi 10 LE. Tak jsem spokojeně znovu prošel rentgenem a pak jsem vyfasoval papuče. Potom nás už jsme čekalo vlastní muzeum.

                 Nejprve jsme prošli místností, kde byly umístěny nějaké fotografie, stará lana a další věci, týkající se Sluneční bárky. Kolem celé jedné stěny muzea se táhne obrovská jáma, kde byla nalezena rozložená Sluneční bárka na více jak 2000 dílů. Její originál visí u stropu a zabírá podstatnou část muzea. Pak jsme došli k modelu Sluneční bárky, kde se nás ujal jeden starý děda a bohužel už se nám ho nepodařilo zbavit. Nedalo se nic dělat. Ukázal nám model a snažil se nám popsat jeho funkci. Dopadlo to tak, že nám asi desetkrát vysvětlil, že Nil sahal až k pyramidám a jedna část lodi byla určená pro mrtvého a druhá pro jeho truchlící rodinu. Pak už jsme  po schodech stoupali do prvního patra, kde jsme si mohli prohlédnout spodní část lodi a po lávce potom pokračovat do dalšího patra, kde už jsme se dostali na úroveň lodi. Tady jsme opět něco vyfotili a na zpáteční cestě jsme dali našemu nechtěnému průvodci 2 LE. Sluneční bárka je skvělá. Je až neuvěřitelné, že ji někdo  dokázal z tak malých částí složit. Musela to být fuška a smekáme před nimi.

                 Pak už jsme vyšli z muzea a pomalu jsme hledali cestu k Rachefově pyramidě (to je ta, které se       na špičce dochovalo ještě původní vápencové obložení :) ). Tuto pyramidu jsem si doma vybrali jako jedinou, kterou navštívíme i zevnitř. Koupili jsme si lístek za 20 LE (prodává se těsně u pyramidy). Mezitím přišli k pokladně dva Japonci a snažili se koupit si lístky. Byli v Egyptě první den, takže ještě neznali místní peníze  a dávali pokladní 25 piastrové bankovky místo librových. Vysvětlili jsme jim, jak to je, a odebrali jsme se k pyramidě. Nebyli by to Egypťané, kdyby z něčeho triviálního neudělali problém. Nechtěli do pyramidy pustit nikoho s foťákem nebo s telefonem (nechápu, proč s tím dělají takový cavyky :) ). Mezitím k nám došli ti dva kluci z Japonska a měli stejný problém. Tak jsem se s Raduškou dohodl, že nejprve půjde sama a pak si pyramidu projdu já. Japoncům jsme nabídli, že si batohy a foťáky mohou nechat u mě, že jim je pohlídám. Raduška zmizela v nitru pyramidy a já měl trošku volna. Koukal jsem se po okolí. Mezitím došla k pyramidě větší skupinka turistů a začali se soukat dovnitř. Chodba byla dosti úzká a nízká, jak jsem se mohl později sám přesvědčit, takže potkat se s nimi někde uprostřed… Raduška mi pak řekla, že je potkala a bylo dost obtížný se s nimi vyhnout. Čekala dost dlouho na to, až lidi z pohřební komory vylezou, aby mohla jít dovnitř, a v tom dusnu to byl záhul. Pak už jsem se vypravil na cestu já. Jak jsem mohl pozorovat, ostatní, kteří vycházeli z pyramidy, byli pěkně zničení, tak jsem byl zvědavej, co mě čeká. Cesta byla dost náročná, a když jsem dorazil do pohřební komory, moc velký dojem to ve mně neudělalo. Raduška mezi tím koukala foťákem po okolí. Udělala si z něj dalekohled. Později jsme se s Raduškou shodli, že to nic moc nebylo. Už jsme viděli daleko lepší věci.

                Pak jsme došli k poslední, Menkaureově pyramidě. Cestou tam nás zastavil jeden velbloudář   a nakonec nás přesvědčil (tedy Radušku) na projížďku na velbloudovi. Mě to vůbec nelákalo. Dohodli jsme se  na 10 LE, že se jenom trošku povozí. Chtěl si sednout za Radušku, ale to jsme rázně zakázali, buď sama nebo nic. Raduška se posadila na velblouda, ten s ní pěkně zakymácel a pak to velbloudář vzal po pěkně prudkém svahu, až se Raduška bála. Udělali jsme si několik fotek, pak nás vyfotil dohromady velbloudář. Raduška byla spokojená, že se projela na velbloudovi, i když tvrdila, že už na něj nikdy nevleze. A ještě jí do toho kecal nějaký nově příchozí velbloudář. Když ten náš svého „oře“ pustil, aby mohl udělat fotku, povídal jí, ať se nebojí, že když velbloud uteče, tak ji pojede na tom svém zachránit...

                 Pak už jsme popošli kousek dál a hned nás začal otravovat zase jeden obchodník s koněma. Řekli jsem, že nemáme zájem a šli pěšky k pyramidě. Tato poslední stavba byla zavřená. Stejně, jako v Údolí králů jsou zpřístupněny návštěvníkům pouze určité hrobky, tak to funguje i tady. Cyklicky se jedna z těchto tří pyramid vždy na určitou dobu zavře a po čase se to prohodí.  Nám to ale vůbec nevadilo, stejně jsme nechtěli jít dovnitř. Prošli jsme kolem několika velbloudářů a sedli jsme si do stínu z boku pyramidy. Užívali jsme si klidu, když jsme zpozorovali něco divného. Byli jsme schovaní lehce v zákrytu, takže si nás velbloudář nevšiml, slezl ze svého dopravního prostředku, rozepnul si poklopec a začal vykonávat potřebu. Ovšem ne normálně. Nestál při tom na místě, ale ušel při tom asi deset metrů a pořád kličkoval. My jsme z toho byli hotoví. Když  vše dokončil, tak nás uviděl. Dost nás vyšokovalo, že přišel k nám, jestli se nechceme projet na velbloudovi :) nebo koupit papyrus či pohledy. To jsme se museli fakt řehtat. Ještě než jsem mělo možnost shlédnout tuto scénku, viděla Raduška na zemi v písku takovou divnou mokrou věc, jako by se  někomu velmi jemně vylévalo pití z láhve. Tak teď už přesně víme, co to bylo :-).

                Pořád nám vrtalo, odkud se fotí ty nejznámější pohledy pyramid, kdy jsou všechny v jedné rovině. Až později jsme si všimli, že v dálce je menší kopeček, kam vozí cestovky své klienty autobusem, a postává tam spousta turistů a velbloudářů. Tam už jsme ale nešli a pomalu jsme se vraceli k východu. Vzali jsme to kolem Chufuovy pyramidy. Po cestě jsme se ještě zastavili u Západního hřbitova, kde si Raduška prošla další hrobky, ve kterých ale nic k vidění nebylo, a kde nám jeden policajt nabízel možnost povozit se na policejním velbloudu, což ale přítelkyně s díky odmítla, že u jí to minule stačilo :). Na pyramidu jsme se jenom podívali, udělali jsme fotku a pak jsme to otočili k východu.

                 Pyramidy samy o sobě jsou krásné, museli dát neskutečně moc práce a člověk se před nimi cítí jako něco maličkého, zanedbatelného. Ale v porovnání s jinými památkami bysme je rozhodně nedali na první místo.

                Tentokrát jsme podle mapky v Lonely měli vyjít druhým vchodem, kde je autobusová zastávka, kam jsme měli dojet už ráno :), kdybychom jeli tím správným autobusem. Cestou k autobusu jsme míjeli spousty obchůdků s papyrusem a lahvičkama na parfémy a ostatní veteší. Zašli jsme se do jednoho z krámků podívat, jestli nemají leporelo. Prodavač nám slíbil, že i když ho nemá, tak se ho pokusí sehnat, ať se zatím podíváme po jeho prodejně. V obchůdku měl jednu místnost plnou papyrusu a za ty největší chtěl až 1500 LE, což se mi zdálo dost hodně (možná byl pravý,ale spíš bych o tom pochyboval). Nakonec přišel, že žádné nesehnal, tak jsme se rozloučili a šli na autobus, který mezitím na zastávku přijel. Řidič nám řekl, že jízdenka stojí 4 LE pro oba.. Autobus byl klimatizovaný a celkem slušný. Za půl hodinky jsme se už prodírali zácpou u muzea, pak jsme vystoupili a šli jsme do hotelu.

                Odpoledne jsme strávili odpočíváním a navečer jsme se procházeli městem. Potkali jsme tam naše dva sousedy, tak jsme pak chodili hromadně. Zašli jsme na ovocný trh, kde jsme si koupili banány a mango. Na ovocném trhu se vás každý prodavač samozřejmě bude snažit okrást. Jenže v našem případě se to nikomu nepovedlo. Narazili jsme na tak příjemného prodejce, který nám dokonce ještě přidal banán, když jsme u něj nakupovali hrozny, abysme i banány příště kupovali u něj a ne jinde. Mango jsem po příchodu do hotelu okamžitě snědl. Raduška si pochutnávala na banánech, ale i když jsou o mnoho menší, než jak jsme u nás zvyklí, chuťově to vyjde nastejno. Raduška zkoumala, jak se na trzích prodávají zvířata. Je to dost síla. Některá jsou přivázaná za nohy ve dvou metrech, aby jim neuletěly, jiná jsou v obrovském počtu zavřená v klecích. Společný znak : podvyživenost.

                Taky jsme si všimli, že každá ulice, kterou jsme procházeli, byla nějak zaměřená. V jedné se prodávalo pouze ovoce, jinde součástky na auta, drogerie, zvířata atp. Nikde nebylo všechno dohromady, takže když člověk něco potřeboval, musel toho projít hodně.

                Přemýšleli jsme, že bysme si mohli koupit album na fotografie tady, protože jich budeme mít tak 400 a alba u nás jsou velmi drahá. Tady to prodávali za třetinu. Jenže každé fotoalbum na obalu mělo napsáno, že je určeno k narození dítěte, nebo že je pro novomanžele. Tak jsme si to ještě rozmýšleli.

                Večer jsme ještě klábosili s našimi sousedy a pak jsem šli spinkat. Raduška samozřejmě každý den proháněla místní dvě kočky a tři koťátka, která nám později začala chodit i to pokoje.

 

výběr fotografií k dnešnímu dni

sluneční bárka

Egypt 2005