|
pátek 29.7. 2005
Náš poslední den v Egyptě, v této vysněné zemi. Raduška to od rána hodně těžce nesla. Zítra už budeme doma, kde (jak nám psali rodiče) je pěkná zima. Dnes jsme chtěli jen tak bloumat po městě a zajít do muzea železnice. Hned ráno jsme si dobalili zbytek věcí a zanesli klíč na recepci. Batohy nám bez problémů a zadarmo schovali do úschovny zavazadel, takové malinké místnůstky, kde už bylo batohů, tašek a igelitek pěkně narváno :). Nejsme sami, kdo dnes odjíždí. Konečně jsme mohli vyrazit do ulic. Nechtěli jsme jet metrem ani taxíkem. Raduška trvala na tom, že musíme vstřebat ještě tuto zvláštní atmosféru, kterou už dlouho nezažijeme. Raduška chtěla udělat fotky místního života, tak jsem byl pověřen úkolem tajného lovu. Podle Lonely mělo být muzeum hned vedle nádraží. Kolem vlakáče jsme bloudili pěkně dlouho. Nakonec Raduška řekla, že půjdeme do hlavní budovy do turistických informací. Samozřejmě, že to muzeum tam je. A opravdu sídlí (jak Lonely výjimečně správně uvádělo) i v hlavní budově. Jenže, když člověk hledá muzeum, tak hledá aspoň nějaký transparent, upoutávku nebo aspoň miniplakátek, že tu někde něco takového je. Ale jsme v Egyptě a na to jsme zapomněli :). Celá hlavní budova se táhla až k nějakému stavenisku, které bylo zasypáno všelijakými odpadky a podobně. Už jsme byli bezradní, procházeli jsme kolem nějakého policajta, tak jsme ptali na muzeum, kde ho najdeme. Zmatený policajt neměl vůbec tušení, co po něm chceme. Nakonec jsme zjistili, že stojíme dvacet metrů od vstupu, takže jsme mu poděkovali za radu :) a vešli jsme do muzea. I zde měli rentgen, takže nás prověřili a mohli jsme si koupit vstupenky. Tady nastal trošku problém. Záměrně jsme si muzeum nechali na pátek, aby nám trošku uteklo to čekání na odlet, ale nějak jsme si neuvědomili, že vždycky v pátek je u nich u některých vstupů 2x dražší vstupné. Takže nás ta žena dost nemile překvapila, když po nás chtěla 40 LE za lístky. Trošku jsme nemohli popadnout dech, protože v Lonely psali, že je sem vstupné 2 LE. Trošku se sekli, no. Už jsme chtěli odejít, protože jsme na tak teď už drahé :) vstupenky prostě neměli dost peněz. Ráno jsme ještě koupili domů Radušce deset lízátek a mému tátovi spoustu ořechů jako suvenýry. Nějak nás nenapadlo, že by to muzeum mohlo být tak drahé :(. Nakonec se nad námi ta žena slitovala a dala nám nějaký lístek v hodnotě 10 LE (vstupenka pro jednoho studenta ve všední den) a vpustila nás dovnitř. Poděkovali jsme a šli na prohlídku. Ještě nás upozornila, že se zde nesmí fotit, což nám bylo moc líto, protože hned u vstupu měli zaparkovanou originální lokomotivu, která absolvovala pouze jednu jedinou jízdu ve své historii z Káhiry do Alexandrie. Průvodkyně nám dovolila si na lokomotivu vylézt a podrobně ji prozkoumat. Byla prostě nádherná. Patřila králi nebo něco takového a bylo to na ní opravdu znát. Všude samé baldachýny a podobně. Pak jsme se vrátili do dalších částí v přízemí muzea, kde Raduška okukovala takové zvláštní lucerny, do kterých byly vloženy staré fotografie. Potom nás schody zavedly do dalšího patra, které bylo věnováno celkovému pohledu na dopravu v egyptské historii. Začínalo to u starých Egypťanů, kteří vše tahali na zádech, potom na zvířatech, až k letadlům. Hlavním tématem ale byla samozřejmě železnice. V této části jsme byli úplně sami, tak jsem si nachystal foťák a udělali jsme si pár fotek. Jsou tu vystaveny spousty modelů železničních vagónů, jenom je dát do kolejiště :). Radušku zaujaly model pístů a ojnic, když si zatočila klikou, pohybovalo se to jako kola na parní lokomotivě. Není nad praktickou ukázku :). Až jsme si prošli první část muzea, vešli jsme do jeho druhé poloviny a kochali jsme se různými egyptskými sochami, sem tam faraon, jinde zase jeho sloužící. Skvělý model, jak se staví pyramida, se bohužel vyfotit nepodařilo, protože (jako vždy) sklo bylo velmi špinavé a z fotky by nic nebylo :(. Po schodech jsme sešli dolů, do druhé poloviny muzea. Výstava je totiž rozdělena na pět částí (dvě v přízemí, dvě v prvním patře a jedno úplně mimo). Raduška byla jako u vytržení z toho, že se odtud dá jít na peron :). Tady jsme si mohli prohlédnout spoustu modýlků malých i velkých vláčků, jejich součástí, vnitřky královských lóží. Ale nejlepší byl model, který nám pak průvodkyně zprovoznila. patřil prý nějakému rozmazlenému synkovi vysoce postaveného státníka, který chtěl, aby jeho model byl největší na světě. Měl přesně kopírovat nějaké město, ale Raduška si už nemůže vzpomenout, jaké. Přítelkyně si totiž s průvodkyní hodně povídala, já jsem se jenom kochal. Pak nám ještě zapnula pár modelů lokomotiv a my jsme pomalu blížili k východu. Toto muzeum určitě doporučuji navštívit. U vchodu na nás čekala opět průvodkyně a ještě nás zavedla do vedlejší budovy, která sloužila jako depo pro originální parní lokomotivu. Tady jsme si mohli už fotit oficiálně, jednu společnou nám taky udělala ona. Dohodli jsme se, že jí dáme nějaký bakšiš za ochotu. Bylo nám jasné, že sem moc turistů nechodí, a tak si tady moc nevydělá. Dali jsme jí 5 LE. Divila se, že jí chceme dát peníze, když jsme neměli ani na vstupné. Vysvětlili jsme jí, že to jsou opravdu naše poslední peníze určené na jídlo :), ale že prohlídka s ní byla opravdu super. Vypadala potěšeně. Z muzea jsme odcházeli zpátky do hotelu. Raduška chtěla vyfotit čističe bot (nakonec mi do záběru vletěl nějakej chlap, takže z toho nic není) a autobus. Snažil jsme se ho vybliknout, když mu ze dveří zrovna někdo skoro vypadává. Ale na fotce to není tak opravdové, jaké to bylo ve skutečnosti. Dokonce vypadá i čistě, ale kdo nějakým takovým dopravním prostředkem jel, ví, že do čistoty má opravdu hodně daleko :). Chvilku jsme brouzdali bočníma uličkama, užívali jsem si pravého egyptského hluku a tesknili jsme. Už nezbývalo nic jiného, než jít do hotelu. Nejdříve jsem se ale šli zašít každý na hodinu na internet. Zbylo nám totiž předplatné :). Pomalu jsme zjišťovali, co se doma děje, abysme byli v obraze, když se naši blízcí budou o něčem bavit (zrovna umřel pan Dostál :( ). Všichni si totiž myslí, že Egypt je strašně zaostalá země, že tam není prostě nic. Potom jsme se srdceryvně (jak kdo) rozloučili s místními „interneťákami“ a odešli jsme do obchůdku. Tady jsme naše poslední (opravdu poslední, pak už jsme neměli ani libru na to, abysme na letišti dali bakšiš na záchodě) utratili za vodu a pizzu a rozloučili jsme se v našem oblíbeném krámku se slovy (já jim nerozuměl), že se stoprocentně vrátíme. V hotelu jsme si vyzvedli zavazadla a usadili se na terasu, kde jsme čekali na večer, až pojedeme na letiště. Radušce nebylo dobře z toho, že jsme včera odkývali tomu řidiči, že pro nás má v devět přijet, že s ním pojedeme do obchodu. Ale nedalo se ho jinak zbavit. Taxík na letiště jsme už měli zaplacený. V hotelu to totiž zařídili hned ráno, když jsem si ukládali batohy. Sice nám „řidič“ dole u vchodu nabídl, že nás tam hodí za 35 LE (my platili 40 LE), ale bylo už pozdě. Čekání bylo strašně dlouhé, ale nám už se nechtělo jen tak bloumat po městě a navíc už jsme ani neměli peníze. Raduška strávila většinu času na střeše, kde si sama se sebou hrála kulečník. Lezl tam za ní pořád hoteliéři. Střídavě jeden a druhý. Přítelkyně si ještě vyprala sukni a položila si ji na igelitový sáček na křeslo. Když to viděl jeden její ctitel, tak tu sukni vzal a pověsil ji na šňůru s prádlem. Bylo to v pohodě, než Raduška zjistila, že ji pověsil do světlíku (který byl plný drátů, odpadků, krys apod. Kdyby sukně spadla, nikdy by ji Raduška už nenašla. Kdyby ji náhodou našla, tak by za tu dobu byla už tak prolezlá všemi bakteriemi, že by si ji stejně ani nevzala), asi na už teď deset pověšených vrstev prádla. Raduška si potom četla a lehla si na zazděnou terasu. Mezi ní a jedním Holanďanem stál reprák, ze kterého vyřvávala egyptská hudba, ale tak nahlas, že se spolu domluvili a reprák spustili větrací šachtou dolů. Potom přišel jeden z pracovníků hotelu a divil se, kam že se to podělo. Mohl se smíchy počůrat, když viděl, kam ho strčili :). Raduška měla ještě jednu zábavu : koťátka. Dojídali jsme poslední zbytky pizzy a těšili jsme se, že dostaneme v letadle papu. Nakonec Raduška odmítla jít na záchod, že by si udělala další vzpomínky na Egypt a na tento hotel a bylo by jí ještě hůř z toho, že musí odjet :):):). Když konečně nastal náš čas odjezdu, zašli jsme na recepci, kde jsme měli zajištěný odvoz na letiště. Kolem desáté se Raduška se všemi rozloučila a nás pak jeden člověk z recepce odvedl před dům, kde jsme nasedli do civilního auta (Golfa), a pomalu vyjeli na letiště. A když myslím pomalu, tak to bylo opravdu pomalu. Ploužili jsem se přeplněnýma ulicema a řidič se ptal Radušky, jestli to už někde viděla (myslel takové zácpy). Když totiž člověk vteřinu nedával pozor, tak se před něj nacpalo aspoň pět neosvětlených aut. Aspoň že troubily, jinak by o nich člověk prostě nevěděl. Nejvíce mě fascinovala skutečnost, že jsme seděli v černém autě, ale ani náš řidič nepovažoval za potřebné rozsvítit světla u auta (asi mu stačilo, že byly osvětleny ulice :) ). Asi za hodinku jízdy jsme stavěli před terminálem I. Rozloučili jsme se, zkontrolovali jsem, jestli máme všechno, protože tentokrát jsem neměli telefon na tohoto řidiče, tak by to bylo blbé :). Měli jsme trošku strach, jak poznáme, kam máme jít pro letenky, ale ještě byla spousta času. Sedli jsme si do rohu haly a po deseti minutách jsme si přesedli, protože Radušku mírně znepokojoval kufr, ke kterému se nikdo nehlásil. Byl ze Súdánu. Nakonec si Raduška ustlala na jedné lavečce, usnula a ani si nevšimla, jak kolem ní zametači uklízí :). Byla tady díky klimatizaci šílená zima a hned za rohem hlídal policajt s kulometem :).
|
|
výběr fotografií k dnešnímu dni |
|
železniční muzeum |
|
Egypt 2005 |