neděle 17.7. 2005

 

             Dneska jsme vstávali brzo, protože jsme za dopoledne chtěli stihnout prohlídku nedalekého chrámu v Karnaku. V poledne jsme museli opustit pokoj a vrátit klíč na recepci.Na cestu do chrámového komplexu jsme si najali drožku, která nás tam za 10 LE (jsou spokojeni i s 5 LE, ale hledat v půl sedmé ráno kaleš nebylo nejlehčí, tak jsem to z 20 usmlouval na 10 LE) odvezla (Raduška měla podmínku, že ten kůň nebude vypadat utrápeně a hladově). Za dvacet minut jsme už stáli před chrámem, který z cesty není vůbec vidět.

Vstupenky stály 40 LE za oba a před kasou stál nějakej starší maník, který tvrdil, že nás tam dostane levněji. Radši jsme šli ke pokladně. Prošli jsme menší alejí sfing a vešli jsme  do chrámu. Dvěma slovy :  obrovský a velkolepý. Je to nyní největší dochovaný chrámový komplex v Egyptě. Byl budován, přestavován, rozšiřován a rozebírán skoro 1500 let. Nebyly zde ještě žádní turisté, tak jsme trošku změnili plán. Nejprve jsme celý chrám prošli zrychleně, abychom si mohli udělat fotky, a pak jsme se postupně odzadu vraceli k přednímu pylonu. Hodně nás zaujala velká sloupová síň, procházeli jsme se v kamenném pralese, nakukovali jsme   do mnoha kaplí, zašli jsme i k posvátnému jezírku, ale to nás trochu zklamalo. Bylo skoro vypuštěné a vypadalo jako nějaký septik. Pohled nic moc. Kdybyste to náhodou nevěděli,           tak v Karnaku, přímo v chrámovém komplexu, se platí ještě jedno vstupné do open air musea. Bylo to po 10 LE na studenta, ale nešli jsme tam. Pozorovali jsme turistický ruch a sedli jsme si k tomu na obrubník nějakého sloupu. Raduška se bavila díky hurghaďákům, kteří místo památek nespouštěli oči z průvodce a dělali si do notýsků poznámky. Jako kdyby si to nemohli přečíst v knížce i s odborným výkladem a obrázkama. :)  Když tu náhle z ničeho nic se  před námi objevil traktor. Jen tak si projíždí po nádvoří chrámu. Měli jsme možnost pozorovat odkrývání i barvení (opravdu) hieroglyfů na stěnách. Bylo to rozhodně zajímavé. V Karnaku jsme se zdrželi asi dvě hodiny a s postupem času se zvyšovala koncentrace turistů, hlavně hurgraďáků. Se spoustou přihlížejících to už nebylo ono, tak jsme pomalu zamířili k východu. Udělali jsme ještě několik posledních fotek jako standardní turisté a pak už jsme odkráčeli zpátky do města.

 Cesta pěšky trvala chvilku, takže asi za dvacet minut už jsme stáli na nábřeží a přemýšleli jsme, co podnikneme. Začali se nám ozývat naše žaludky, tak jsem hledali felafy. Ještě bylo potřeba navštívit naši oblíbenou směnárnu a vyměnit další penízky (protože je ve směnárnách dost chaotické dostat se do nějaké fronty a v ní se pak udržet, stávalo se, že nás někdo předběhl. Pokud si toho muž za přepážkou všiml, tak nás zavolal k sobě před tím předbíhajícím). Potom jsme museli do hotelu dobalit věci. V 11h nás v soukromé chvilce vyrušil recepční. Chtěl ukázat náš pokoj nějakým Japoncům. Ještě, že jsme předtím vytřeli podlahu. Pro jistotu jsme chodili do sprchy v botách a bylo všude natlapáno. (Pokud náhodou nebudete mít vlastní hadru na podlahu, koukněte se do skříně, tam se vždy něco najde :) ). Dobalili jsme   si krosnu, vrátili klíč a věci jsme si mohli bezplatně nechat na recepci do odjezdu vlaku (17:40).

Protože jsme znali pouze jednu polovinu města, rozhodli jsme se prozkoumat i jeho druhou část. Jako první jsme hledali internetovou kavárnu a lékárnu. Měli jsme štěstí, byly hned vedle sebe. Internetová kavárna byla slušně zařízená, ale měli strašně pomalé připojení a byli dost drazí (nejdražší, jaké jsme v Egyptě použili :  5 LE za 15 minut). Po napsání smsek jsme zašli vedle do lékárny, kde jsme dokoupili do zásoby Antinal. Pak už jsme se brouzdali  po městě a trošku jsme se nudili. Stavili jsme se v hotelu, kde jsme si vyzvedli batohy a, aby nám to trošku uteklo, vrátili jsme se zpátky na nábřeží, kde jsme se uklidili na takové místo, kde nás neotravoval žádný felukář. Pak nás přepadl hlad. Opět to u nás vyhrál  MC Donald a papu v chládku. Seděli jsme ve třetím patře, kde jsme měli možnost vidět ještěrku, jak si to drandí   po oknech :). Když se dívala z okna Raduška, tak kolem projelo policejní auto s vězněma.  Prý to byl humáč :).  Pak jsme se vrátili zpátky na nábřeží a odpoledne jsme vyrazili na nádraží  na odjezd vlaku do Asuánu.

 Vlak přijel úplně na čas, a protože už jsme byli poučení z minula, hned jsme se dívali  po číslech vagónů. Měli jsme štěstí, náš vagón zastavil kousek od nás. Najít místa nebyl problém. Menší potíže měl jeden Angličan, který ještě nevěděl, že jízdenka je zároveň i místenka. Tak jsme mu poradili, že má jít do jiného vagónu :) . Kousek před nás si sedl nějaký farář (Radušku fascinoval, ale mně spíš připadal jako nějakej sebevražednej atentátník z talibanu :). Byl celý v černém, vousy až po prsa, prostě zvláštní. Na krku mu visel – dle Radušky – úchvatný kříž. Při vystupování mu lidé líbali ruce.). Cesta vlakem uplynula úplně v pohodě, začalo  se pomalu stmívat, ale i tak jsme měli možnost vidět několik hrobek vytesaných do skal.

Asi po třech hodinách jsme dojeli do Asuánu. Na peróně jsme zjistili, že kousek od nás seděl jeden Arab, který žije10 let v Česku. Trošku jsme si popovídali a pak jsme ťapali k východu. Tady se nás snažilo odchytit několik taxikářů, drožkářů a hotelových naháněčů. Odmítali jsme všechny. Podle mapy měl náš hotel stát od nádraží 200 metrů. Jeden naháněč nám řekl, že nás do toho hotelu odvede, ale že stojí noc 40 LE, což bylo víc, než jsme čekali. Řekl, že hned vedle našeho vybraného hotelu (Noorthan Hotel) je hotel Yaassin, kde nám sežene ubytování s koupelnou, větrákem a klimatizací za 20 LE (cena se nám zdála suprová ), tak jsme ho šli zkouknout. Za pár minut jsme stáli před hotelem. Zavedl nás do třetího patra, pustil nás do pokoje, abychom si ho mohli prohlédnout. Vypadal fakt dobře. Všechno fungovalo tak,         jak mělo. Já jsem se ještě koukl, jestli nemá nezvané návštěvníky v podobě blech a štěnic, ale bylo to v pořádku. Pokoj vypadal čistě. Tak jsme mu řekli, že to bereme. Za chvilku se vrátil s přihlašovací kartou, kterou mu Raduška vyplnila. Zeptal se nás, zda nechceme jet zítra ráno na Abu Simbel. Sice jsme v původně počítali, že tam pojedeme až pozítří, ale bylo nám docela jedno, kdy se tak stane. Řekl, že to na osobu stojí 60 LE (cena nám vyhovovala, počítali jsme víc)  a v ceně je výlet na Abu Simbel, Stará přehrada, chrám Philae a Nedokončený obelisk. Pak ještě cosi blekotal o Kitschnerově ostrově (až později jsme pochopili, že to není součástí výletu, ale že nám nabízí trip další. Ten jsme pak odmítli, že si ho uděláme sami. Byl to ostrov na Nilu v Asuánu). Zaplatili jsme Abu Simbel a domluvili jsme se, že máme být zítra o půl třetí  na recepci. Pak už jsme sešli dolů zaplatit pokoj na tři dny. Dal jsem mu  5 LE bakšiš, ale on mi řekl, že jsme dva, že by chtěl 10 LE (vtipálek :) ).

Ubytovaní jsme byli, čekala nás procházka (už za tu chvilku) velmi lákavým městem. Hned před hotelem proudila hlavní třída se spoustou stánků a obchůdků. Jako první jsme zašli do jednoho, kde si Raduška koupila leporela a příjemně si popovídala s prodavačem. Dal nám pár rad, ohledně cen a zlodějů. Pozval nás na čaj. Domluvili jsme se na zítřek. Jenže k tomu bohužel nikdy nedošlo, protože jsme zapomněli, který obchod to byl :(. Všechny si jsou tak podobné …  Pak jsme zamířili zpátky na trhy. Tady jsme byli příjemně překvapeni,  že si můžeme súqy prohlédnout, aniž by nás pořád někdo otravoval. Sice občas někdo zavolal a vnucoval se, ale proti Luxoru úplná pohodička. Došli jsme k jednomu stánku s papyrusama, kde se nám podařil dobrý obchod. Sice to bylo třičtvrtě hodiny smlouvání, odcházení a vracení se, ale nakonec jsme koupili dva papyry velikosti A3 za 20 LE (původně za ně chtěl 110 LE). Sice jsou banánové, ale to nám je jedno. Nikdo to nepozná a navíc najít skutečný papyrus bude v celém Egyptě dost velký problém. Poznámka k prodeji papyru : trhovci mají jeden nebo dva pravé (poznáte je podle certifikátu pravosti na zadní straně obalu) a ty před vámi různě mačkají, ohýbají a sliní.  Ale běda, kdybyste chtěli přehnout papyrus nepravý :).  Raduška byla nadšená. Našli jsme obchod, kde se prodávalo pět pohledů ze 1 LE, tak toho přítelkyně i moje peněženka značně využily. Nakoupili jsme snad celý Egypt do zásoby. Dva mladí kluci,   kteří nám prodávali papyrus se mohli z Radušky zbláznit. Jeden jí nedal pokoj ani třetí den pobytu. Vždycky se k ní přitočil a dlouho si s ní povídal, dokud jsme nezašli úplně za roh jiné ulice. Prý mě pomlouval a pořád si chtěl Radušku nechat. Každý se nás (spíš Radušky než mě) pořád vyptával, odkud jsme a jak se jmenujeme. Druhý den se to po trhu rozkřiklo   a mluvili na nás česky :) : „Jaksemas kamarate, ahoj, …“.  Velmi příjemné. Přítelkyně (co se týkalo mužů) se tam cítila jako v ráji. Pro mě už byla rutina poslouchat, jak musím být šťastný muž, ten nejšťastnější na světě … A nechtějte vědět, co se dělo, když Raduška sundala z hlavy šátek  a domorodci si všimli, že je blondýna :). Brzo jsme se vrátili na hotel, abychom se alespoň trošku na zítřek vyspali.

 Mimochodem, v této části Egypta jsou lidé úplně černí. Jsou tmavší než  v okolí Káhiry, Luxoru. Ale stejně všichni nosí ty svoje rozevláté košile po zem a někteří pod tím nemají ani spoďáry.

Egypt 2005