Abu Simbel/ Philae

pondělí 18.7. 2005

Mobil nás bezpečně vzbudil před půl třetí ráno. Bylo to krušné vstávání. Po náročném zkulturnění jsme sešli na recepci, kde jsme měli počkat na auto. Asi po deseti minutách se k nám přidali ještě tři Japonci, kteří měli jet s námi. Hned jsme se cítili lépe. Kdyby se něco semlelo, bylo by nás víc :). Pořád si ještě nejsme tak nějak jistí, jak to v Egyptě chodí. Asi po půlhodinovém čekání, konečně někdo přišel a zavedl nás k dodávce. Zde už jsme byli kompletní a mohli jsme vyrazit k seřadišti autobusů a mikrobusů. Sesbírali jsme do auta ještě turisty ani ze tří hotelů. My jsme seděli za Holanďanama, se kterými jsme se dnes i při našem dalším putování Egyptem sblížili.

Opět vsuvka : Pokud si všímáte, tak v Egyptě sledují v televizi zásadně americké filmy. Občas k nim napíšou i egyptské titulky. Vrtalo nám hlavou, proč tomu tak je. Odpověď nám dal řidič autobusu, díky kterému jsme shlédli první (a naštěstí i poslední) egyptský film. Je to šílené. Kdo neviděl, neuvěří. Je to takový brak, že tady by to muselo být zakázané.

Vyvstává otázka, proč se nedá jet do Abu Simbelu individuálně. Nepustí vás tam ani taxíkem, jen v mikrobusu nebo autobusu (prý kvůli bezpečnosti. Ale já nevím, kdyby chtěl na turisty někdo zaútočit, tak vhodnější cíl prostě nenajde. Desetikilometrová kolona autobusů každý den v pravidelnou dobu… Stačí jen tak zamířit a do něčeho se terorista určitě trefí :) ). Na seřadišti jsme čekali asi hodinu, přesně to nevím, podřimovali jsme. 300 km cestu z Asuánu si moc nepamatujeme, protože jsme ji zaspali. Stihli jsem akorát svítání a pak jsme zase usnuli. K Abu Simbelu jsme dorazili tak v osm ráno. Průvodce (řidič) nám snad ve čtyřech jazycích sdělil, v kolik hodin máme být zpátky, prý se na nikoho nečeká a že máme na prohlídku dvě hodiny. Stálo tady už několik autobusů.

Po zaplacení vstupenek (77 LE za oba, v ceně je i předem zaplacené bakšišné :) ) jsme prošli opět důkladnou kontrolou a pak jsme zamířili k umělým kopcům, kde jsou chrámy přestěhovány. Chrámy byly vytesány ve 13. století př.n.l. V průběhu staletí se postupně zasypávaly pískem, až zmizely skoro úplně. Když je badatel Burkhardtem v 19. století objevil, vyčnívala z písku pouze jedna hlava. Ke chrámům se přichází zezadu a musí se obejít celá skála. Asi po deseti minutách jsme stáli před prvním z nich. Já si šel hned vyfotit druhý chrám, kde ještě nebyli turisté. Mezi tím se k Radušce přidal jeden policajt v civilu, prý se tam sama bez muže nesmí kvůli své bezpečnosti pohybovat. Chodil s ní, dokud mu nevysvětlila, že tam opravdu sama nepřijela :). Těsně pod chrámem je hladina Násirova jezera, které zaujímá plochu 5250 km² a je to největší umělá nádrž na světě. Díky její velikosti bylo zaplaveno obrovské území Núbie se spoustou památek. Některé se podařilo zachránit a přestěhovat je na jiné místo (Abu Simbel, Philae ...), jiné zůstanou pod hladinou navždy. Chrám v Abu Simbelu měl to štěstí, že se ho podařilo přesunout na výše položené místo. Chrámy byly rozřezány na více než 2000 obrovských bloků o váze až 40 tun, umístěny o 65 metrů výše a znovu sestaveny v umělém kopci. Na první pohled to nejde poznat, ale při bližším zkoumání jsou řezy vidět.

Jako první jsme navštívili ten menší z nich, chrám bohyně Hathory. Zde se nedalo fotit a chrám je celkově mnohem menší než vedlejší chrám Ramesse II., kam jsme potom měli namířeno. Na stěnách jsou dokonale zachovalé barevné ozdoby. Je to vlastně pouze jedna místnost a vstupní hala.

Po vstupu do Velkého chrámu následuje síň, jejíž strop je podepřen sloupy. U každého z nich stojí socha Ramessese II. Pak se vchází do jednotlivých komor a svatyní. Zde se dalo celkem bez problémů fotit. Je zcela na vás, jak dlouhý čas v chrámech strávíte. Ale vydržet dusno, které je v hrobkách, bohatě stačí hodinu. Navíc tam s vámi chodí nekonečně moc jiných turistů a někteří jsou pěkně otravní. Zvlášť malé děti tam křičely ostošest. Chrám je jinak skvělý a v každé jeho části je na co koukat. I přes zákaz používat fotoaparát nás s ním pracovalo hodně (fotky vyšly skvěle) a jeden mladej aktivista obcházel fotografy a upozorňoval je na cedulku u vchodu, že se fotit nemá. Hlídačovi to ale bylo jedno, i když to viděl . Co by se taky rozčiloval, když svůj bakšišek měl dávno jistý :).

Protože jsme neměli hodinky, pro jistotu jsme se pomalu vydali zpátky k mikrobusu (klimatizace, jak nám hotelový dohazovač sliboval, opravdu byla :) ). Opět nás vítala ulička smrti, kde jsme koupili dvě leporela celkově za 20 LE (tvrdé smlouvání ze 70 LE, ale později nám jeden kluk u auta nabízel kvalitnější leporelo za 10 LE bez smlouvání). Tady se nás pokusili natáhnout na záchodech. Jsou dost oprsklí, zase chtěli 5 LE, tak jsem jim dal 1 LE.

Stává se, že když něco prochází zcela v pohodě, tak to neskončí vždy tak jednoduše. Problém byl už u nás. Kterépak auto je naše ? Všechny vypadaly stejně a poznávací značku jsme fakt nevěděli. Seděli jsme na obrubníku, žraly nás mouchy a čekali jsme, až se objeví někdo z naší výpravy. Nakonec přišli naši známí Japonci a s jejich pomocí jsme auto podle řidiče poznali :). Pak už jsme pokračovali zpátky 300 km k Asuánu. Cesta byla v pohodě, silnice úplně prázdná a náš řidič se rozhodl, že si z ní udělá závodní dráhu, takže jsme se dobrých 200 km neustále předjížděli s dalšími dvěma mikrobusy. I když byla silnice jinak prázdná, byli jsme na autě před námi tak nalepení, že kdyby ten před námi trošku zabrzdil, tak skončíme našim Holanďanům na klíně :) . Asi je to fakt bavilo.

Kousek před Asuánem jsme odbočili a směřovali jsme na hráz Staré asuánské přehrady (High Dam). Zaplatili jsme 10 LE, ale nestálo to vůbec za to. Není tam nic k vidění, akorát se dá zahlédnout nějaký chrám na břehu jezera. A Raduška okukovala (prý obrovský, ale já jsem si nevšiml) Památník sovětského přátelství.

Po dvaceti minutách jsme pokračovali k chrámu Philae. Tento chrám má hodně pohnutou minulost. Od počátku 20. století byl vždy na šest měsíců zaplavován vysokou vodou z přehradního jezera, které vzniklo výstavbou Asuánské přehrady. S chrámem to vypadalo špatně. Turisté jezdili na lodičkách mezi jeho sloupy. V roce 1960 zorganizovalo UNESCO záchrannou operaci, chrám rozebrali a přestěhovali ho na jiný ostrov, který byl upraven tak, aby se co nejvíce podobal tomu původnímu. Auto nám zastavilo na břehu, ke chrámu se musí pronajmout převozník. Zatímco ostatní kupovali lístky a hledali převozníka, my jsme se sháněli po toaletách. Našli jsme je celkem rychle, ale s jejich kvalitou to bylo až neskutečné. Raduška říkala, že to tam vypadalo dost hnusně, všude nějaká voda, smrad a bordel. A to za to chtěli 5 LE, tak jsem jim dal 1 libru a nechtěl jsem diskutovat. Pak jsme utíkali koupit vstupenky (pro oba za 40 LE). Teď nás čekala kontrola rentgenem, kde byli dost hnusní. Prohrabávali se nám věcma, jako kdybychom tam vezli bombu. Nejvíc nás dorazili, když si jeden policajt vzal Raduščin drahej parfém a zkoušel, stříkal s ním do vzduchu jako pominutej. Úplně nám to zkazili. Po „prohlídce“ jsme zamířili k ostatním, kteří na nás čekali už s domluveným převozem. (Řídil ho tak 12 letej kluk, vypadal dost pochybně a nejvíc mě dorazilo, jak si zapálil cigáro a vypaloval si zobák). Nějakej chytrák domluvil cenu za obě cesty na 5 LE pro jednoho. To se mi zdálo moc. Vyjeli jsme bez problémů a asi za deset minut jsme už kotvili u chrámu. Zase nás u vstupu čekal rentgen (už nás s tím dost štvali) a pak už jsme si mohli konečně prohlédnout chrám. Raduška měla úplně pokaženou náladu. Protože u rentgenu nepípala, neměla u sebe kov, tak si z ní policajti dělali srandu, kde že tu bombu má schovanou.

Chrám je to obrovský a vcelku i dost zachovalý. Dají se zde udělat moc pěkné fotky. Skládá se z několika částí (teda spíš budov) a dá se tu nadlouho bloudit. Ani tady nebyly problémy s bakšišáky. Alespoň někde byl klid. Čekali jsme velký zájem turistů, ale kupodivu si tuto památku prohlížela pouze hrstka vytrvalců našeho mikrobusu. Až Egypt navštívíme příště, tak si rozhodně nenecháme ujít noční prohlídku. Prý je daleko lepší než Luxor nebo Gíza. Chrám určitě doporučujeme navštívit.

Po hodince a půl jsme se vrátili ke člunu, kde už na nás čekal převozník. Nalodili jsme se (při tom málem zlomil Radušce nohu) a dovezl nás zpátky do přístaviště. Teď už jsme byli na pevnině, takže jsem byl ve výhodě :). Dal jsem tomu klukovi 5 LE za oba a šli jsme pryč. Kluk se za námi za chvilku rozběhl a říkal, že jsme mu dali málo, ale podle Lonely je i těch 5 LE až moc. Začal jsem se rozčilovat a listovat v české knížce, abych mu to přečetl. Řekl, že je to OK, aniž tušil, co jsem mu chtěl ukázat :). Pak se k nám přitočil jeden Holanďan z auta a řekl, že to domluvila nějaká ženská z výpravy. Pak se nás zeptal, kolik jsme dali za výlet. My 60 LE na osobu, on platil 45 LE, ale že někdo z naší výpravy dal i 90 LE. Raduška zkoumala cenu výletů do Abu Simbelu u českých cestovek : 1500 až 2300 Kč. Docela zanedbatelnej rozdíl oproti tomu, kolik jsme zaplatili my, nemyslíte ? :)

Pak už jsme pokračovali do Asuánu, do kamenolomu, kde leží největší Nedokončený obelisk, který tam zůstal navždy z části vytesán, protože se na něm objevila prasklina. Sem nás šlo už jen pár skalních příznivců egyptských památek (vstupné 20 LE za oba). Hodně špatně se v lomu orientuje, cesty jsou nějak špatně značené a vedou pouze k uličce smrti. Když jsme udělali fotky a lom jsme si prohlídli, chtěli jsme se vrátit zpátky kratší cestou přes vstup, ale nešlo to, takže jsme projít delší cestou, která vedla už zmíněnou uličkou smrti :). Všechny prodavače jsme odmítli, i když se mi hodně líbily obelisky ze žuly. Měli je tady hrozně předražené. Než se koukat, jak nám nabízí nějaké housličky a podobné blbosti, radši jsme zamířili rovnou k autu.

To nás pak po chvilce vysadilo před hotelem. Teď jsme šli za naším hoteliérem, kdy že pojedeme na ten další výlet. Po delší chvilce nám došlo, že ho nemáme zaplacený, že by nám ho teprve zprostředkoval. To jsme odmítli, později už pak dost tvrdě (nedal se odbýt). Konečně to pochopil a byl od něho až do konce pobytu klid. Pak už jsme chtěli odpočívat v pokoji, kde jsem sebou práskl na postel, která se pode mnou opět propadla. To byla jediná vada na kráse tohoto hotelu. Ty vnitřní prkna přesahovaly do bočnic tak půl centimetru :).

K večeru jsme opět vyrazili do města. Tentokrát nám nabízeli hlavně koření. Je ho tady obrovské množství a je hodně levné (tedy podle toho, jak umíte smlouvat). Jeden prodavač nám ukazoval takové leporelo z různých (deset) druhů koření za 1LE. Jeden trhovec nám chtěl nějaké koření prodat a z částky 45 LE jsme to usmlouvali na 5 LE. Říká se, že v Egyptě (a obzvláště v Aswanu) je nejlepší koření, které se dá sehnat. A podle toho to tam také vonělo. Dovezli jsme si ho domů spoustu :). I šafrán za 1 LE a je ho tolik, že nevíme, kam ho budeme dávat. V Aswanu je vše dražší, protože se to sem dováží z celého Egypta. Týká se to třeba balené vody. Všude jinde jsme za ni dávali tak 1,5 LE za 1,5 litru, ale tady 2 LE. Je velkou výhodou, když víte, kolik co stojí, jinak by vám ji prodali třeba za 5 LE. Tak to chtěl po nás, ale položil jsem mu 2 LE na pult a proti obchodu nic neměl. Dejte si ale bacha na vody, které stojí kolem 1 LE, jsou plněné do odhozených plastových flašek. Jednu takovou jsem si koupili, ale nechtěli jsme riskovat a radši jsme ji vylili. Ještě jsem Radušce koupil leporelo Abydosu a Dendery (z 35 LE zlevněno na 5 LE), ale bylo v nemožném stavu. Jenže když není nic jiného na trhu, tak se bere všechno :). Raduška pokukovala po lahvičkách na parfémy. Nakonec jsme jednu střední velikosti srazili z 15 LE na 5 LE. Spokojení jsme byli my a s úsměvem odcházel i prodavač. Tak to má být :). Pak jsme se ještě procházeli dlouho do noci po trzích. Opakovaly se stejné scénky jako včera. Už jsme prostě tady místní :). Raduška si toto místo zamilovala. Nechce se jí odtud odjet. Toto město nám přirostlo k srdci. Stejně jako Al-Qasr.

výběr fotografií k dnešnímu dni

Abu Simbel

Egypt 2005