úterý 19.7. 2005

 

             Na dnešek jsme měli v plánu navštívit Nubijské muzeum. Bylo otevřeno teprve nedávno a je to nejlepší a nejmodernější muzeum v Egyptě, které vzniklo za pomoci organizace UNESCO. K muzeu jsme šli podle mapy pěšky, cesta byla celkem v pohodě. Museli jsme se několikrát ptát místních, protože mapa byla jako vždy nepřesná. Trošku problém se vyskytl při placení vstupného, kdy jsem dal pokladníkovi 50 LE a on mi měl 10 LE vrátit. Tvrdil nám, že nemá nazpátek. Dost mě otrávil (později jsme usoudili, že si to chtěl nechat jako bakšiš). Nakonec jsem skočil k policajtům, kteří stáli u vedlejšího rentgenu, a podařilo se mi proměnit peníze. Vstupenky jsme koupili a tak jsme mohli vyrazit do muzea.

 U vchodu do hlavní síně je velký model údolí Nilu. Je skvělý. Je to plastika, na které je znázorněn každý chrám, pyramidy, velká města … Výstava je pěkně uspořádána a má i popisky, které jinde neuvidíte :). Nachází se tady sekce zobrazující vývoj zavodňování podél Nilu od nejstarších pokusů o kontrolu toku řeky až po stavbu Asuánské přehrady. Hodně podrobně je zde zobrazený projekt UNESCO, zaměřený na záchranu nejdůležitějších historických nubijských památek před stoupající vodou Násirova jezera (po stavbě přehrady). Velmi názorně působí etnografická část muzea, kde pomocí plastik můžete nahlédnout do domu, školy, dílen … Super. Radušce se nejvíc líbila výstava šperků. Je důležité vědět, že v muzeu se nesmí fotit s bleskem a většina památek je ve tmě. Toto museum je snad ještě střeženější než v Káhiře. Mimo jiné si v něm můžete prohlédnout přesně zrekonstruovaný hrob i s kostrou a faraónské památky. Toto museum bylo snad nejlepší ze všech,  které jsme navštívili. Mě zaujaly modely lodí (v životní velikosti). V zahradě muzea se nachází právě rekonstruovaný nubijský dům ve skutečné velikosti a  umělá jeskyně, kam byly zasazeny do zdí skalní rytiny, které byly zachráněny před vodou. Zahrada muzea stojí za prohlídku, kromě botanické zahrady jsme jinde tolik zeleně a vodopád neviděli. Toto muzeum určitě stojí za návštěvu, i když, popravdě řečeno, mně se sem vůbec nechtělo :).  Ale znáte to. Přítelkyně trvala na tom, že tam musí jít a já ji nechtěl nechat jít samotnou. Kdyby někdo chtěl něco propašovat, tak si ji na to pozvěte, zvládne to levou zadní :).

Z muzea jsme zamířili na nábřeží, kde jsme potřebovali najít přívoz na ostrov Elefantina, odkud jsme chtěli dalším přívozem pokračovat Kitschnerův ostrov. Úplně nejdřív jsme ale šli koupit snídani. Objednali jsme si deset felaf,  stály 5 LE (sice nám je nechtěl za těch 5 LE dát, prý jen čtyři, ale nakonec ustoupil :) ). Jednou jsme tu totiž byli a jejich felafy byly neskutečně dobré. Šéfkuchař Radušce tvrdil, že se se mnou má rozvést a vzít si ho :(.

Pak už jsme se vrátili zpátky na nábřeží a hledali jsme vstup na přívoz. Bylo to trošku složitější,  bloudili jsme, ale nakonec s pomocí jednoho domorodce jsme přívoz našli. Samozřejmě felukáři tvrdili, že ferry vůbec neexistuje. Ale na tenhle přístup si musí návštěvník Egypta zvyknout a nemít jim to za zlé. Měli jsme  i štěstí, protože přívoz zrovna odjížděl. Jenže na opačnou stranu. Jak jsme se dozvěděli, kdybychom zůstali u Nubijského muzea a šli od něj k Nilu, tak dojdeme k přívozu, který by nás dovezl sem. Existují tu totiž dvě linky. Jedna k muzeu a druhá na Elefantinu. My jsme teď zrovna stáli v přestupní stanici. Naštěstí byla říční doprava silná a za chvilku přijela i naše lodička.  Za pár minut jsme vysedali na druhém břehu. Ferry má být údajně zadarmo, ale každý převozníkovi něco dá. Místní mají platit 25 piastrů, já mu dal za nás dva 1 LE. Začal protestovat, že chce 1 LE na každého.

Pak jsme pokračovali do nitra ostrova. Tento ostrov je z půlky obydlený a rozkládá se na něm nubijská vesnice. Mně to spíš připomínalo nějaké gheto.. Snažili jsme se z toho městečka co nejdříve vymotat a přejít      na druhou stranu ostrova. Trošku jsme bloudili, ty uličky se pořád nějak do sebe zamotávaly. Na Radušku se nalepil nějaký malý klučina a povídali si spolu. Kupodivu nic nechtěl. Jenom rozhovor. Nakonec jsme se           za vesnici dostali a hned začalo dobrodružství : kdopak  najde převoz na ostrov do botanické zahrady? Už jsme ho viděli, leč zatím jsme se k němu nemohli dostat :) (z těch převozů jsme měli trošku strach, protože tam jezdí, jak je napadne.  A jinak než lodí se tam dostat nedá, žádné mosty…_(). Podle mapy už jsme měli být na přívoze, ale ono pořád nic a my jsme stále bloudili, teďka už za vesnicí v palmových hájích a zahradách. Kdyby nás tam někdo přepadl, tak by to bylo asi dost blbý… Pak jsme dokonce přelézali plot a šli jsme tak metr kolem velblouda. Jenže jsme nevěděli, jestli třeba nekope, tak jsem od něj držel Radušku radši dál.

Nakonec jsme zahlédli nějakého kluka na loďce a v domnění, že je to ten převoz, jsme k němu zašli, jestli by nás neodvezl na Kitschnerův ostrov. Řekl, že jo, ale za 10 LE. To jsme nechtěli, protože to bylo víc jak pětinásobek toho, kolik bych zaplatil normálně. Už jsme odcházeli (taktika), když na nás z loďky zavolal, že teda jo. Ale samozřejmě zlevňoval po libře :). Sestoupili jsme tedy k němu a musím říct, že loďku v horším stavu jsem na vodě ještě neviděl :). Byla to stará pramice, ze které čouhaly prkna, děravá byla jako řešeto (naštěstí ne ta část, která je ve vodě :) ). Pohodlně  (tedy spíš jak to šlo :) ) jsme se posadili a vydali jsme se spolu s ještě jedním spolucestujícím na Nil. Musím říct, že si to fakt odmakal, protože i když jsme byli na druhé straně  za chvilku (Raduška se pořád ptala, jestli se nepotopíme), tak hlavní vstup do botanické zahrady byl až na druhém konci ostrova. Asi po dvaceti minutách této „vyhlídkové“ plavby plné strachu jsme přirazili ke břehu a my mohli vystoupit. Nemusím ani dodávat, že rádi :). Byl spokojenej jak ten kluk, tak i my :). Později, když jsme v zahradě seděli na lavičce, vezl další turisty. Tak jsme si zamávali :).

 V pokladně jsme koupili vstupenky (nejde uplatnit sleva, 20 LE za dva) a mohli se ponořit do zahrady. Celý ostrov je jedna velká džungle, která je plná zeleně. Palem, keřů a květin. Zahrada je nádherně udržovaná      a přes celý ostrov vede jedna hlavní promenáda, kterou křižuje spousta uliček. Je zde obrovské množství koček,       i když je mi záhadou, jak se jich tam tolik dostalo. Strávili jsme tu podstatnou část odpoledne, byl tu příjemný chládek. Udělali jsme několik fotek a rozhodli jsme se, že na druhou stranu ke klášteru už raději nepojedeme,    že by se nám nemusel podařit sehnat odvoz zpátky. Radušku to mrzelo, ostatně jako každá nenavštívená památka. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme, i kdyby to mělo být přes objednaný výlet z hotelu, jak nám to včera nabízel Násir. Pamatujte si, že pokud hledáte soukromí, tak ho tady mít rozhodně nebudete. jakmile se posadíte (vlastně nemusíte ani sedat, stačí se procházet), okamžitě se k vám přidá policajt, hlídač nebo zahradník, trhají vám kytky a v jednom kuse mluví.  Je to velmi únavné.

  Když už byl čas na odchod, vrátili jsme se zpátky k pokladně. Dozvěděli jsme se, že tam není východ, tak jsme se museli odebrat na druhou stranu ostrova k přívozu. Necítili jsme se zrovna nejlépe, protože tady byli místní ve výhodě (oni měli loď, my jsme stáli na ostrově). Když jsem se jednoho zeptal, za kolik nás doveze do Asuánu, tak řekl že za 40 LE. Nakonec, když už jsme odcházeli, že na něho kašlem, řekl, že nás tam teda vezme za 10 LE. Po této zkušenosti už jsme pak neměli odvahu jet z Asuánu rovnou na druhou stranu Nilu,     kde leží hrobky šlechticů. Z dálky vypadaly zajímavě. Škoda. Ale riskovat, že tam zůstaneme bez vody a přívozu, jsme nechtěli.  Mrkneme se tam příště :).

 Pak jsme se vrátili do města a odpočinuli jsme si v hotelu. Náš sen byl přijet z Egypta domů s už hotovýma fotkama. Vzali jsme jeden pokusný negativ (vyfocený pro jistotu doma) z obyčejného foťáku, že ho tady zkusíme nechat vyvolat. Když to dobře dopadne, tak tu potom uděláme všechny negativy z cesty a domů už si povezeme fotky. Plán to byl pěkný, leč neuskutečnitelný. V prvním fotolabu nedělali matné fotky, prý se v celém Egyptě (kromě Káhiry) zhotovují  jenom lesklé. Když jsme šli do jiného, vypadalo to tam profesionálně (KODAK), dali jsme tam ten negativ. To, co z toho vzniklo, byl paskvil, ne kvalitní fotografie. Zaprvé je udělali lesklé a ne matné, což by tak nevadilo jako to, že ty fotky neměly barvy. Vypadaly nějak smutně a tmavě. Naše doporučení tedy zní : Nenechávejte si vyvolávat filmy v Egyptě, nedopadne to dobře! (Dívali jsme se pak po fotolabech v Luxoru a Káhiře, ale vystavené vzorky byly taky tmavé). I když fotky mají nic moc, tak filmy jsou v Egyptě stejně kvalitní jako u nás. Koupili jsme si tam hned dva za zcela směšnou cenu :). A hodily se, protože jsme fotili nějak víc, než jsme očekávali.

  Pak jsme se vrátili na trhy, kde se k nám přidal nějaký eurař (tak jsme jim pak říkali). Jednoho jsme potkali už dříve, když jsme odcházeli ze směnárny, ale my jsme eura nepotřebovali, tak jsme ho odmítli). Dnes se k nám ale jeden přitočil a tvrdil nám, že 10 EUR dostal jako bakšiš, že mu je nechce nikdo vyměnit,  že má hladové děti a takové blbosti, na které jsme mu naletěli. V první chvíli jsme řekli, že za to ve směnárně dostane tak 70 LE. Chtěl nám je dát za 60 LE. My jsme to odmítali, co s eurama. Chtěli jsme jít pryč, ale byl neodbytný. Když slevil na 20 LE, tak jsem řekl, že to beru. Raduška vzala eura, já mu dal dvacku a šli jsme pryč. Už předtím Raduška okukovala stánek s lahvičkami na parfémy, tak jsme se k nim šli podívat. Když si přítelkyně vybírala, tak ke mně přišel ten eurař, že je nějaký problém, že jsem mu místo 20 LE dal 50 piastrů. (Vůbec mě nenapadlo, že je to trik, protože když Raduška odpoledne prala, našla mi v kalhotách 50 piastrovou bankovku. A já myslel, že je to ona, že jsem ji špatně v peněžence založil). Ještě jsem se mu jako blbec omluvil a dal mu druhou 20 LE bankovku. Dost se ke mně přibližoval a nakukoval do peněženky (hned večer jsme peníze a veškeré dokumenty dali na více míst, protože kdyby mi peněženku býval vytrhl, jsme bez dokladů a bez peněz _(). Vzniklo nějaké další nedorozumění, tak jsem se naštval. Řekl jsem Radušce, ať mu vrátí eura a že si vezmu nazpátek tu bankovku. Dal mi ji, já ji zastrčil do kalhot a nemyslel jsem na to. Teprve, když si Raduška vybrala lahvičku a já jí dával peníze, chtěl jsem uklidit ty peníze od euraře, tak jsem zjistil, že mě okradl o 39 LE, protože mi dal dvě 50 piastrové bankovky (jsem rád, že to bylo tak málo, protože věřím, že někoho natáhne pořádně). Dávejte  si na ně velký pozor. V jednom obchůdku si s námi na toto téma povídali, pozvali nás čaj. Strávili jsme v tom krámku asi hodinu. Prodavač viděl, jak je Raduška mimo sebe, tak pořád vyzvídal, co se stalo. Nakonec mu to přítelkyně řekla. Nakonec nám naspal do slovníku naši zítřejší cílovou stanici, že nejdřív potřebujeme mikrobus a potom autobus. Prodavač i jeho bratr chtěli, abychom za nimi zítra přišli, že nám pomůžou se ráno k tomu mikrobusu dostat. Ještě se nabídli, že s námi půjdou na policii, ale prý je to bezvýznamné. Rozloučili jsme se, Raduška si vyslechla pár lichotek a šli jsme do hotelu. Raduška z toho byla dost špatná, že jí někdo takhle lhal. Já jsem to bral spíš jako poučení. Řekli nám, že je to problém Asuánu, že jinde v Egyptě to není,  ale když se ke mně přitočil později eurař v Luxoru, neudržel jsem se, sprostě mu nadal (česky) a  do natažené ruky s eurama jsem mu bouchl a vyrazil mu je z ruky. Dost mě nas… Takže budou asi všude.

Při cestě do hotelu si nás opět odchytili naši papyrusový známí. Jeden z nich Radušce tvrdil, že mu slíbila, že se s ním půjde podívat (sama) do jeho krámku. Jenže o slibu jsme nic nevěděli :). Teda, zval nás vždycky, ale my mu to nikdy neodkývali :).

Tady jsme viděli pár zajímavostí. Třeba jak se vozí led do mražáku nebo do pití. Po městě jezdí povoz tažený oslem nebo koněm (samozřejmě podvyživeným). Led je na kobrě. Když se přijede k obchodu, tak se blok ledu sundá, třískne se jím o špinavý a zaprášený chodník a dá se dalšímu obchodníkovi. Pokud je dopravce slušný, tak ho ještě očistí hadrem na podlahu, než ho obchodníkovi předá. Když byste potřebovali koupit plyn, není problém. Povoz jezdí městem nepravidelně, ale to, že přijíždí, se dozvíte vždy s včasným předstihem, protože „řidič“ mlátí do těch plechových obalů plynu nějakou paličkou nebo křidlou, takže je to randál jako … Víte, jak oslové zahání hlad ? Zajedou si s povozem k popelnici a udělají si z toho švédský stůl. No síla . Na trhu jsme viděli malého kluka, jak okukoval stánek s rajčaty. Když se nikdo (tedy prodavač) nedíval, přikrčil se        pod plachtu a zepředu bral rajče po rajčeti.

V Aswanu se nám přihodila ještě jedna nepříjemnost. Chtěli jsme si koupi tang, protože ta teplá voda se taky nedá pít celý měsíc. Prodávali tady takové velké balení ve skleněné lahvi, asi kilovku. V obchodě byla napsaná cena 17 LE. Ptali jsme se prodavače, kolik to stojí. Prý 40 LE. Když jsem se ohradil, že tam je jiná cena, tak ta je prý pouze pro Egypťany. Odešli jsme. Hned ve vedlejším obchůdku, kde jsme si každý den kupovali vodu (starší prodavač na nás denně volal, abychom neumřeli žízní, že se máme u něj stavit :) ), nám ten samý Tang prodali za 16 LE. Byl jsem pak zamávat tomu prvnímu obchodníkovi. Podivil se, když jsem mu řekl cenu, za kterou jsem to koupil u souseda :) :) :).

 Když jsme se vraceli do hotelu, přitočila se k nám jedna ženská a nabízela nám eura (no, nezabili byste ji?). V hotelu jsme si zabalili, protože brzo ráno jsme chtěli jet do Kom Omba a pak pokračovat do Edfu, a šli jsme se smíšenými pocity spát. Tento incident nám ale nepokazil ostatní krásné prožitky z tohoto místa :).

výběr fotografií k dnešnímu dni

Nubijské muzeum

Egypt 2005