středa 20.7. 2005

 

             Plni očekávání jsme vyhupli z pelíšku, dobalili jsme zbytek věcí a odevzdali jsme klíč na recepci. Včera jsme se v obchůdku dohodli, že nám ten kluk sežene odvoz na stanoviště sběrných taxíků, že máme v osm počkat u jeho krámku. Čekali jsme tam asi deset minut, ale když nepřišel, nechali jsme mu tam lístek se vzkazem a šli na stanoviště taxíků, protože autobusové nádraží, zakreslené v Lonely, prostě neexistovalo. Asi na třetí pokus se nám podařilo zastavit jeden mikrobus, naskládali jsme se na přední sedadlo: my dva, krosna a dva batůžky. Nepropadla by mezi námi ani špendlíková hlavička. Takto pohodlně jsme absolvovali cestu na stanoviště pickupů, mikrobusů a autobusů. Vyšla nás na libru.

Tady to začalo být zajímavé. Sice jsme byli na správném místě, odkud vyjíždějí mikrobusy a autobusy do Kom Omba, ale problém byl v tom, že nás žádný z nich nechtěl vzít s sebou, protože turisté prý nesmějí cestovat v této části Egypta po silnici. Všelijak jsme se snažili do nějakého mikrobusu dostat, v jednom už jsme    i seděli a vypadalo to nadějně, ale když přišel řidič podruhé, museli jsme vystoupit, protože nedostal od policajtů povolení :(.  (A to jsme si to auto pro najali jako taxi.) Tak jsme vysedli a šli jsme zkusit štěstí na vedlejší autobusové nádraží, kam nás všichni posílali. Když konečně pochopili, co chceme, a já už viděl jízdenky, řekli nám, že musíme zpátky do města na vlak. To byl nečekaný zádrhel, protože to byla dost velká časová ztráta. Jeden z místních nám řekl, že nám vlak jede asi za hodinu a že bysme ho mohli stihnout. Tak jsme se vydali  na zpáteční cestu. Naštěstí se nám podařilo po chvilce stopnout mikrobus. Snažil jsem se mu vysvětlit, kde nás má vysadit, ale nakonec to dopadlo tak, že naši odbočku přejel o dobré 2 km, takže to bylo fakt super :(.

 Vysedli jsme v místech, která jsme neznali, já si nasadil krosnu a rychle jsme se vraceli k nádraží. Ne že bysme věděli, kde je, ale podvědomě jsme šli směrem, kde jsme ho tušili. Asi dvacet minut jsme bloudili uličkama, které jsme viděli prvně v životě. Později jsem poznal místo, kam jsme už dřív nechtěně zabloudili. Bylo sice fajn vědět, kde jsme, ale o to bylo smutnější zjištění, protože nám došlo, že nádraží je ještě pěknej kus. Já s  krosnou na zádech, batůžkem na hrudi, a Raduška, s batohem a igelitkama, jsme se prodírali úzkýma uličkama, ve snaze být co nejdříve na nádraží, protože do odjezdu zbývalo asi dvacet minut. Potom jsme šli dobrých deset minut podél vysoké zdi, za kterou vedly koleje a my jsme jen tiše doufali, že to ještě stihneme. Já už ztratil všechny naděje, ale Raduška se nedala.

 I když se to zprvu zdálo neuvěřitelné, tak jsme byli na nádraží včas. Zbývalo ještě pět minut                   do odjezdu vlaku. Vešli jsme do budovy, že si koupíme jízdenku, ale nastala další neočekávaná událost. Okýnka byla plná lidí a nevypadalo to dobře. Nakonec jsme přišli k jednomu, že chceme lístek do Kom Omba. Prodavač se nás zeptal, kdy chceme jet, a Raduška na něj vyhrkla : NOW. Vypálil z kukaně jako střela a popadl nás,     kolem rentgenu jsme jenom proletěli a už jsme skákali do  rozjíždějícího se vlaku.

Jízdenky jsme koupené neměli, že prý si je koupíme u průvodčího ve vlaku. Díky tomuto muži jsme to vše stihli. Taková ochota se vidí málokdy. U nás bysme se s tím asi nesetkali :(.  Policajti u rentgenu měli úplně vykulené oči, co že se to vlastně dělo :). Koupit jízdenky bylo jednoduché, zaplatili jsme průvodčímu 3 LE za oba, a i když jsme museli stát, protože vlak byl plný, nevadilo nám to. Měla to být jen asi 40 km cesta.

Do Kom Omba jsme dojeli asi za hodinku. Vystoupili jsme na nádraží a šli před budovu, kde bylo stanoviště mikrobusů a pickupů. Ale ono nebylo tak triviální se před to nádraží dostat. Mají tam mezi halou, dvěma kolejemi a druhou stranou ulice takovou panelku. Náhodou jsme zvolili správný směr (místní chodili oběma) a prchali jsme mezi spoustou lidí a trhovců ven. A jak jsem si na to dnes už zvykli, nastal další problém. V Lonely nebylo zakreslené, jak se k chrámu jde z města. Podle našich informací měl být vzdálen asi tři km  od nádraží, ale zádrhel byl v tom, že jsme nevěděli, jakým směrem máme vlastně jít. Domluva byla opravdu těžká.

Nakonec jsme se dostali do jednoho pickupu, kde se nás ale pokusili okrást, protože chtěli za tu cestu  ke chrámu 20 LE, tak jsme naštvaně vystoupili a šli jsme k policajtům, kteří měli stanoviště kousek od nádraží. Tvářili se jako páni světa, ale moc toho „v hlavě“ zrovna neměli. Snad jsem tím nikoho neurazil, ale pokud       (jak jsme se dozvěděli při našem putování) studuje na policejních školách pouze elita národa a synové papalášů, tak by aspoň něco umět měli. Ne pouze sedět v autě a myslet si o sobě, že jsou nejlepší. Jejich přístup k místním byl tristní. Opět se opakoval stejný scénář, domluva hadra. Protože zrovna anglicky, německy a rusky nikdo neuměl, měla Raduška hodně práce s vysvětlením, kam se vlastně chceme dostat (Ale uznejte sami, když jim ukazuju obrázek chrámu, jsme dva bílí turisté a oni nepochopí, kam chceme, je to už do nebe volající :). Zajímalo by mě, jakou utkvělou představou trpěli, že je nenapadlo, co tam asi děláme. Rozhodně jsme nešli kupovat koberce :) ). Nakonec jsme se domluvili, že nám seženou odvoz. Po chvilce jeden z nafoukané elity přišel a já mu řekl cenu, kterou nabízím. Podle Lonely jsem mu měl nabídnout 7 LE za obě cesty (k chrámu  a zpět). To odmítl, tak jsme se nedohodli. Mezitím s Raduškou začal komunikovat jeden kluk, který s policajty neměl nic společného. Řekl jí směr, kudy jít. Zvedli jsme se, ale poldové nás zadrželo. Za chvilku policajti zase někoho sehnali a nakonec jsme se domluvili na ceně 10 LE za obě cesty. Konečně jsme mohli vyjet. Cesta to byla příjemná, na korbě jsme seděli sami a já se snažil zapamatovat si zpáteční cestu pro případ, že bychom museli jít zpátky pěšky (to se taky stalo :) ). Naštěstí je jednoduchá. Několik km podél zdi, ze kterou vedou koleje, pak kruháč s namalovaným Túťou. Od něj doprava tak 800 m přes jednu malou dědinku a jste tam :).

Řidič zaparkoval před chrámem. Chvilku jsme se zdrželi u policajtů (takové to otravné, kdo jste               a odkud, kam jdete a kam máte namířeno potom :) ) a pak jsme došli k pokladně. Řidič se coural za námi a začal  se o něčem u pokladny dohadovat s ostatníma. Nakonec jeden z nich Radušce řekl, že chce řidič peníze (co taky jiného, že :) ). Podal jsem mu 5 LE, že zbytek dostane, až se tak za hodinku budeme vracet zpátky na nádraží. Cosi ještě žblebtl, ale nakonec to vzal a my jsme mohli konečně zaplatit vstupné (20 LE pro dva). Krosnu a batůžek jsme si mohli nechat u rentgenu, že prý nám věci pohlídají (je to zvykem ve všech památkách  a v muzeích. Ze začátku jsme si s ohlídáním nebyli jistí, ale nakonec jsme se tak otrkali, že jsme tam kromě peněz nechávali vše). To bylo dobře, protože už mě fakt dost bolely záda a prohlížet si chrám s takovou zátěží, to prostě není ono.

Pak už jsme mohli vystoupat po schodech a ocitli jsme se před chrámem. Tento chrám je sice menších rozměrů, ale zato má perfektně zachovalou symetrii a vše je dvojmo uspořádané podle hlavní osy. Existují tu  dva vchody, dvě nádvoří, dvě stejné kolonády, dvě sloupové síně a spousta bakšišáků jako kdekoli jinde :).  Do chrámu se vchází poškozenou branou a hned vedle stojí chrámová Hathořina kaple, v současnosti využívaná jako sklad mumifikovaných krokodýlů. Jsou zde vystaveni čtyři. Bohužel nešlo udělat fotku, protože byli pod sklem, které nebylo nikdy umyto, takže i člověk, který věděl, co je ve vitrínách uloženo, se musel podívat hodně z blízka, aby krokodýla poznal. Chrám jsme si prošli důkladně, sice nás otravoval bakšišák, pořád se nás snažil vodit někam do zamčených dveří, ale my o to opravdu nestáli.  Radušku protáhl snad všemi bočními místnostmi a pořád po ní něco chtěl. Nakonec se prý měla klanět nějakému bohovi. To pro ni bylo už fakt dost a odešla. Udělal jsem si zde nádherné makrofotky hieroglyfů. Zde a ještě v Dendeře byly nejzachovalejší. Opět takový postřeh : Kdo je v chrámu s cestovkou, tak se sem dostane pouze lodí po Nilu.  Tato přístupová cesta je samozřejmě skvěle upravena (jako u všech památek). Pokud ale z ní sejdete o dva až tři metry bokem, vidíte už něco zcela jiného.

Chrám jsme si vychutnávali asi hodinku a pak už nezbývalo nic jiného, než pomalu vyrazit na nádraží. Vzali jsme si věci a šli jsme na parkoviště, ale pickup nikde. Sice jsme se dívali, zda si s námi nehraje  na schovávanou, ale opravdu tam nebyl. Bohužel. Nezbývalo nic jiného, než vyrazit pomalu na zpáteční cestu. Začalo být dost nesnesitelné horko a s tou krosnou to zrovna nebylo moc pohodlné, ale nedalo se nic dělat. Kousek od chrámu jsme byli přepadeni několika dětmi, trhovci, které nám nabízeli nějaké cetky a leporelo. Raduška ho chtěla, mně to bylo celkem jedno, ale rozhodně ne za cenu, za jakou ho chtěl prodat. Po delším dohadování, jsme se domluvili na 5 LE (já měl jenom 10 LE bankovku, tak vznikl problém, protože kluk neměl peníze). Nakonec sehnal drobné a my jsme mohli (Raduška velmi spokojeně) pokračovat v cestě.

Raduška chtěla mít na fotkách obyčejný život. Teď se nám konečně naskytla příležitost vyfotit aspoň osly. Nikdo u nich nestál, byli zbědovaní a nemocní. Ještě ke všemu byli k sobě přivázaní předníma nohama. Pak už jsme zase pokračovali v chůzi. Najednou se k nám přidal nějakej malej kluk na kole. Kolo snad popisovat nemusím, ale náklad byl zajímavý.  Vezl snad sto plastikových lahví, pořád mu padaly, neměl je ani vyfouklé.  Za chvilku nás byla početnější skupinka. Doprovázel nás muž na oslu. Vtip byl v tom, že na tom zvířátku bylo takové množství trávy, že ani ten osel nebyl vidět :). Když jsme procházeli vesnicí, snad všichni její obyvatelé vylezli a dívali se na nás. Každý se chtěl pozdravit a zamávat :). Tentokrát nikdo neotravoval, lidé byli příjemní. Za vesnicí stál jeden strom a kolem něj pobíhali kluci. Mohlo jim být tak kolem deseti let. Jeden z nich začal po Radušce házet kamení. Rychle jsem ho zpacifikoval a byl klid.

 Po půl hodině jsme došli na hlavní silnici, kde už kromě oslů a koz jezdila také auta. Po odpočinku (kdy nám nikdo nezastavil) se na nás štěstí konečně usmálo a mohli jsme se vtěsnat do už tak dost přeplněného pickupu. Raduška si sedla, mně se podařilo umístit krosnu k ostatním, ale pro mě už místo nebylo. Musel jsem  se držet madla a stát na nárazníku (ne že bych si stěžoval :) ). Byli jsme šťastní, že nás někdo vzal, protože u vlakáče se Raduška dozvěděla, že nesmíme jezdit společně s místními obyvateli v jednom autě. A taky jsme viděli, že několik aut kolem nás prohučelo a opravdu plná nebyla.  Asi za pět minut (tím autem to jde tak rychle...) jsme zastavili kousek od nádraží, kde byla konečná. Jako obvykle místní platili 25 piastrů, já mu strkal 1 LE. Samozřejmě, že se snažil protestovat, že chce 2 LE, ale to už na mě neplatilo, nakonec řekl OK (věděl moc dobře, že nás už i tak natáhl ).

Za chvilku jsme už stáli na peróně, ani jsme si nechtěli jít kupovat jízdenku, že to necháme až do vlaku, protože jsme ho nechtěli zmeškat. Leč osud nám dopřál strávit přes tři hodiny na nádraží. Už když jsme přicházeli tam, stálo na  nástupišti dost lidí a čekali stejně jako my na vlak (doteďka nevím, proč tam byli tak brzo). Sedli jsme si na úplně poslední lavičku na peróně a čekali a čekali. Za chvilku se na vedlejší lavičku posadily nějaké děti, které nám sice vůbec nevadili, ale policajti usoudili, že nás obtěžují, a tak musely vyklidit  lavičku. Připadali jsme si jako nějaké hvězdy. Postupem času už lidí přibývalo tak, že si sedli i na naši lavičku. Policajti měli zase nějaký problém, že vedle nás nemají sedět, tak jsme se naštvali a stoupli si vedle lavičky,aby si mohli sednout ostatní. Policajti nás sice přesvědčovali, že si máme sednout, ale my už jsme nechtěli. Tak jsme poslední hodinku strávili stáním.

Když vlak konečně přisupěl, byl opět úplně narvaný. Teď jsme cestovali do Edfu. Cesta byla trošku delší, asi dvě hodiny. Už na nádraží v Kom Ombu nás nahlásili policajtovi ve vlaku (zajistil nám sedadla), a ten nás po příjezdu do Edfu předal dalším svým kolegům na nádraží. Jeden se nás ujal. Snažili jsme se mu vysvětlit, že chceme jít  do chrámu. Odvedl nás přes dva nadchody do jedné budovy, která sloužila jako policejní stanice. Místnost byla vybavena opravdu skromně. Tři židle, stůl a větrák. Posadil nás dovnitř a začal cosi žvatlat do vysílačky. Raduška i já už jsme byli netrpěliví, protože bylo půl čtvrté a chrám se v pět zavíral. Několikrát jsem ho byl popohnat, ale nějak to nemělo žádný efekt. Po dvaceti minutách konečně přišel s tím, že tu je někdo, kdo mluví anglicky. Přišel nějaký mlaďoch, který z angličtiny uměl asi deset vět, ale díky němu jsme se  i za slušnou cenu  nakonec vezli tam i zpět (i když pokaždé s někým jiným) :). Později jsme sami uznali, že by to nebylo jednoduché, protože nádraží leží na druhé straně Nilu, kde už vůbec nic není a žádní taxikáři  na nádraží nestáli. Motali jsme se kolem několika pickupů, a když jsme došli k tomu našemu, snažili jsme se přesvědčit policajta, že si klidně vylezeme na korbu, že nám to nevadí. To se mu moc nelíbilo, takže jsme se s Raduškou naskládali ve dvou na přední sedadlo. Byl to docela výkon, protože s tou naší výbavou (která se s každou další navštívenou památkou zvětšovala) to nebylo zrovna moc jednoduché. S tou krosnou to bylo jako kdybychom tam seděli tři :). Musím říct, že jsme byli fakt rádi, že se vezeme, protože pěšky bysme to prostě nedali. Asi za dvacet minut už jsme projížděli městem ke chrámu. Protože už bylo po čtvrté, měli jsme zase štěstí, že už tam žádní turisté nebyli, takže jsme měli celý chrám pro sebe. Řidič nás vysadil u pokladny a pak jsme se mu snažili pět minut vysvětlit, že ho čekáme za hodinku na stejném místě, že teď mu dáváme 10 LE  a zbytek dostane později. Nakonec to pochopil a my si mohli koupit vstupenky do chrámu (40 LE pro dva).

Prošli jsme opět rentgenem a krosnu s batohama jsme si mohli nechat u strážníků. Pak už jsme šli k Horovu chrámu. Tento chrám je postaven z pískovce. Chrám byl zasypán až do 19. století a je díky tomu velice zachovalý. Má stejné uspořádání jako ostatní památky z této doby. Velké vstupní pylony, sloupové síně, obětní síň a svatyně. Chvíli jsme chodili sami, ale pak se nás ujal bakšišák a snažil se nás provázet. Chtěl jsem si udělat fotky, ale protože byl pořád u nás, nakonec jsme to vzdali a nechali se provázet. Protáhl nás celým chrámem, mohli jsme si udělat fotky s bleskem u faraonových nosítek a v Horově svatyni. Pak nás provedl kolem vnějších stěn, kde nám ukazoval výzdobu zdí. (Nevím proč, ale každý bakšišák se nám snažil ukázat reliéf porodu, Radušku to nebavilo, bakšišáci z toho měli radost, asi to berou jinak ). Pak už jsme se ho zbavili, já mu dal 2 LE bakšiš a konečně jsme si mohli chrám projít ještě jednou v klidu a sami. Protože už se blížila pátá hodina a my měli strašnou žízeň, zamířili jsme k východu, kde jsme čekali na odvoz, doufajíce, že přijede. Přisedl k nám jeden z hlídačů, tak jsem se ho zeptal na obchod, že potřebujeme vodu. Pochopil a zavolal kamsi za parkoviště, kde byl obchůdek, a jeden kluk za chvilku přinesl vychlazenou vodu (ne 12° pivo, pro upřesnění :) ). Vyzunkli jsme ji za chvilku.

Pak jsme si povídali s hlídačem, zdál se sympatický, jen nás zarazilo, že má čtyři děti a dvě manželky. Auto pořád nejelo, tak jsme si řekli, že už asi nepřijede a šli pomalu k východu. Když jsme byli skoro u brány, tak se k nám přiřítil pickup, ale tentokrát s jiným řidičem. Jako první jsem se ujistil, že nás odveze za 10 LE a pak už jsme se soukali do auta. Krosnu mi nešetrně hodil na korbu, takže při prvním zhoupnutí spadla a zalehla papyry. Naštěstí jsme je měli dobře vyztužené (smotali jsme je do ruličky, nacpali jsme do nich ponožky a vše jsme zamotali do papírových sáčků), takže to přežily bez úhony. Tento řidič měl zvláštní způsob jízdy  a vždycky, když potřeboval zatroubit, vzal pod palubovkou kus drátu a přiložil ho na klíček do zapalování, spojil obvod a my jsme zatroubili :). Když si toho všimla i Raduška, zřejmě udělala řidiči radost, protože pak troubil celou cestu až na nádraží. Zde jsme vysedli a dali řidiči 10 LE. Vzniklo nějaké nedorozumění, přišel k nám policajt. Řekli jsme mu, že už jsme těch 10 LE zaplatili u chrámu, když nás dovezl první řidič. Nakonec se to nějak vysvětlilo a my mohli jít na perón. Bylo už šest hodin, takže náš plán jet do Esny padl, protože už nebyl čas. Naštěstí jsme viděli ty nejlepší památky dnešního dne, tak nás to tak moc nemrzelo. Původní plán byl: Kom Ombo, Edfu, Esna, v Esně přespat, ale byl zde problém s hotelem, byl jen jeden a vzdálený. Popřípadě přejet do Queny a přespat tam, ale tam byl taky menší problém s ubytováním. Tak nás napadlo, že pojedeme  do Luxoru a do Queny až zítra. To bylo to nejlepší řešení, na které jsme mohli přijít.

 Ve vlaku jsme si koupili jízdenky do Luxoru (22 LE). Vlak byl klimatizovaný, leč bohužel plný,         takže jsme stáli v chodbičce a žádná pohoda a klimatizace nebyla. Pak si tam nějakej dobrák vedle nás zapálil, a protože se nedaly otevřít dveře, bylo to utrpení :(. Raduška pospávala a já se díval z okýnka. Později  se s Raduškou snažili místní konverzovat. Asi po třech hodinách jsme konečně dorazili do Luxoru.

Naháněče jsme odmítali a rovnou jsme zamířili do našeho starého hotelu New Everest Hotel. Za dvacet minut už jsme byli ubytovaní ve stejném pokoji a ještě levněji, protože tam tentokrát nebyl šéf, takže nás ti kluci ubytovali bez přihlášení. Dali jsme jim do kapsy 15 LE na jednu noc s tím, že ráno pojedeme hned pryč.

Pak jsme vyrazili do města s hlavním úkolem : najít leporelo Luxoru, které jsme nestihli minule koupit a Raduška z toho byla smutná. Sehnat se nám ho nakonec podařilo. Když jsme při minulé návštěvě toho města leporela chtěli koupit (buď nikde nebyly nebo jsem je nechtěl moc přeplatit), nabízel nám je jeden kluk za 35 LE a došel na 15 LE za jedno. Kvalita byla velmi špatná.  Ten samý nám za dvě leporela nabízel rovněž 15 LE. Netušíme, jestli si nás pamatoval. Nakonec jsme koupili Luxor, Karnak a Gízu ve velmi slušné kvalitě po 10 LE v opravdovém obchodě se suvenýry. Okoukli jsme si tam i ceny, kolik tak co stojí.

Museli jsme něco vyzkoušet. Protože máme foťák, který zvládá fotit noční portréty, tak jsme to chtěli prubnout. Luxorský chrám byl úžasně osvětlený. A výsledek dopadl skvěle. Fotky stojí za to :).

Když jsme odcházeli od vyfoceného chrámu s rozmanitými pocity (podaří se nám ty fotečky nebo ne ?), potkali jsme naše dva známé Holanďany z Aswanu.  Chvilku si s nimi Raduška povídala a pak jsme zamířili na trhy, které byly ale stejně protivné jako při naší první návštěvě. Na promenádě jsme potkali obchodníka, který si chtěl Radušku dřív koupit. Tentokrát nabízel čtyři miliony velbloudů. Raduška uznala, že bych byl bohatý, tak šla k němu, že se mu prodá. Hned ji vzal za ruku a představoval ji svému otci :).

 Protože nás přepadl hlad, zamířili jsme do MC Donalda. Pak už jsme se jen tak brouzdali po městě,    kde nás oslovil jeden eurař, ale to už jsem popisoval dříve. Zkoušeli jsme si koupit jízdenku na vlak do Queny, ale řekli, že nám ji prodají až zítra.  Tak jsme se pomalu vraceli do hotelu a šli jsme spát. Tedy hlavně Raduška, protože usnula oblečená, sotva si lehla do postele. Já jsem mezitím srazil postele k sobě, uklidil a sbalil věci  do krosny, vytáhl  jsem spacáky a uložil Radušku :). Dnešní den byl hodně náročný.

výběr fotografií k dnešnímu dni

Kom Ombo

Egypt 2005