čtvrtek 21.7. 2005

 

                Protože jsme měli už sbaleno a Radušce se ještě nechtělo vstávat, vyrazil jsem sám udělat nějaké zásoby jídla a vody. Zašel jsem do pekárny, ale neměli rohlík. U vedlejšího stánku  dělali obložené bagety a tamní klučina mi rohlíky prodal :). Pak jsem ještě zaskočil koupit vodu, kde se mě zase pokusil ošidit, protože chtěl  3 LE za jednu láhev.  Chtěl jsem odejít, když mi řekl, že za 2 LE mi ji prodá. Tak jsem s ním udělal kšeft a vrátil se do hotelu, kde už  Raduška dobalovala zbytek věcí. Rozloučili jsme se na recepci a zamířili na nádraží koupit si jízdenky (12 LE za oba).

              Vlak přijel opět na čas (jede o půl desáté takže nemělo cenu nikam ráno spěchat) a v Qeně jsme ani ne  za půl hodinky už jsme stáli na nádraží, kde jsme zase museli nahlásit policajtům, kam jdeme. Chtěli jsme se zorientovat podle Lonely, ale nepodařilo se nám to. Protože na nás pořád dotírali taxikáři (které jsme z pochopitelných důvodů nechtěli – cena), vrátili jsme zpátky k policajtům s prosbou, že potřebuje odvoz  do Dendery. Začali sice,  jestli nechceme taxi, ale nakonec nás zavedli k jednomu autobusu (2 LE), že prý tam jede (no nejel, ale to jsme nevěděli :) ).

Autobus se začal proplétat uzkýma uličkama ve městě. Byl to někdy až hnusný pohled, hlavně   na řeznictví a prodej drůbeže. Představte si, že koukáte z okna a najednou před vámi na ulici leží kravská hlava v kaluži krve. A nebyla to výjimka. Toto město není na turisty ještě moc připravené. To, že byl všude bordel  a smrad, už netřeba zmiňovat.  Hlavně místní měli Vánoce :). Vidět blondýnu uprostřed neturistického města v neturistickém autobusu pro ně byl fakt šok. :).

Asi za dvacet minut jsme dojeli na hlavní stanoviště pickupů, kde náš autobus ukončil jízdu. Podle Lonely jsme byli správným směrem, ale tohle stanoviště už tam nebylo zakreslené. Nakonec jsme zašli za jedním policajtem, ten odehnal taxikáře a dovedl nás o dvě stě metrů dál na další stanoviště, kde se o nás doslova poprali (opravdu) místní mikrobusáci. Hádali se o to, s kým pojedeme. Nakonec jsme k jednomu nasedli    a ten nás dovezl až skoro ke chrámu. To, co se dělo na nádraží, si nedokážete představit.  Najednou propukly hádky, snad všichni lidé (muži, ženy, …) chtěli Radušku vidět.  Když jsme nasedli do mikrobusu, k Raduščinu oknu se nacpalo asi osm kluků a pořád si ji prohlíželi. Zezadu jí ženy (u nás by už byly stoprocentně v důchodu) sahaly na vlasy.  Prostě to bylo zajímavé :).

  Dendera je vzdálená asi 5 km od Qeny. Mikrobus nás vysadil na křižovatce, kde se nás hned ujali policajti  kdo jste, kam jdete…) a po pěti minutách už jsme ťapali daným směrem k chrámu (chrám jsem zahlédl z auta). Cesta byla docela úmorná. Ani mi tak nevadilo horko jako krosna, ale dalo se to :). Asi v půlce cesty jsme narazili na policajta, který byl schovaný pod mostem a jenom na nás vyhoukl :).  Sice nebyl vidět, ale že tam někde je, mě Raduška upozorňovala asi dvě  stě metrů předtím, než jsme ho zahlédli.  Egyptští policisté mají totiž neskutečně hlasité vysílačky :).

Za chvilku už jsme stáli před chrámem. Upřímně řečeno, já jsem od toho chrámu nic moc nečekal, podle jeho nejznámějších fotek to měla být malá stavba, ale výsledek mě příjemně překvapil a po prohlídce jsme s Radouškou usoudili, že to byl nejkrásnější chrám, jaký jsme měli možnost navštívit. Před chrámem na nás opět čekali policajti ( odkud jste.. :) ) a pak jsme pokračovali k pokladně. Zaplatili jsme vstupné (20 LE za oba) a pak jsme už mohli vstoupit do areálu. Od hlavního vstupu ke vchodu do chámu nás čekala 200 metrová cesta,  která nebyla zrovna pohodlná, protože akorát dělali chodník, tak jsme se bořili do písku jako v poušti. U chrámu jsme prošli rentgenem, vzali nám lístky a batohy jsme si mohli nechat u policajtů. Hned u vchodu se k nám přidal jeden policajt a bakšišák. Byli tak super, že jsme se nechali provést.

 Jako první nás zavedli do koptské baziliky. Jsou z ní momentálně ruiny, zbyl pouze oltář. Pak jsme procházeli kolem římského sanatoria (v dnešní době ještě větší zbořenisko než bazilika), které bylo postaveno z nepálených cihel. Pak nás zavedli k Nilometru (sestupuje se po schodech do úzké šachty, kde je voda. Čím blíž voda sahala ke vchodu, tím větší úroda se očekávala, a tak mohli faraoni stanovit vyšší daně). Sestoupili jsme do šachty a policajt nás přesvědčovat, že se máme ve vodě ochladit, umýt ruce, ale to jsme neriskovali. Voda měla být údajně pitná, ale plavaly v ní odpadky …  Potom jsme se ocitli u  posvátného jezírka, které bylo  kdysi dávno plné vody. Dnes už tam voda není a z hloubky pěti metrů rostou obrovské palmy. Obešli jsme chrám  z druhé strany a došli  k chrámu Zrození Isidina. Ten jsme si prohlédli jen z venku, protože k němu jaksi nevede žádná cesta a lézt po šutrech (pardon, po rozvalinách :) ) nám policajti nedovolili. Posléze jsme se otočili k hlavnímu chrámu Hathory, kde nám ukazovali reliéfy Kleopatry a syna Julia Caesara. Chrám jsme prozkoumali i z poslední  strany, kde se mi podařilo udělat zase jednu super makrofotku. Průvodci nám ukazovali starou hliněnou zeď, která se táhla kolem celého chrámu. Konečně jsme se dostali ke vstupu do Hathořina chrámu.

Teď už nás byla větší skupinka. Tedy my dva a pak asi pět bakšišáků a policajtů :) Zase jsme byli v chrámu sami, takže na nás měli spoustu času. Nejprve jsme si prohlédli nádvoří a pak zamířili do vnější sloupové síně. Pak jsme prošli vnitřními síněmi až do svatyně. Tím jsme pokládali návštěvu Dendery za ukončenou, ale průvodci nás mile překvapili. Nejprve nás odvedli za svatyni, kde nám dovolili sestoupit do krypty. Šlo se tam po dost příkrých schodech a museli jsme se protlačit metrovým vstupem, pak už to bylo v pohodě. Krypta je tak desetimetrová chodba a táhla se podél zadní zdi chrámu. Na stěnách byly dokonale zachované reliéfy. Jak se Raduška po návratu domů někde dočetla, tak jsou nejhezčí ze všech egyptských památek. Po výstupu z krypty jsem dal jednomu bakšišákovi 2 LE a pak nás zavedli přes jednu malou komoru na střechu chrámu. Vůbec jsem netušil, že se dá vystoupat na střechu a na terasy. Nikde jinde v Egyptě se nám to nepovedlo    a mám takový pocit, že to nikde jinde ani nemají v prohlídce. A nám to ukázali, protože do Dendery moc turistů nechodí. Vystoupali jsme po schodech na střechu a  zavedli nás do jedné místnosti, kde jsme měli možnost vidět kopii denderského zvěrokruhu. Originál je umístěn v pařížském Louvru. Pak nás ještě povodili po střeše chámu a nakonec jsme na druhé straně sestoupili do dlouhém schodišti do sloupové síně, kde se s námi naši průvodci rozloučili. Na památku jsme jim nechali ještě 5 LE, aby se rozdělili a zamířili jsme k východu. Dokonce tu byly  i záchody. Raduška dostala od bakšišáka půlku pet lahve naplněné vodou, aby po sobě spláchla (nebo se umyla ?), že jim neteče voda.

Tady jsme si s policajtama proměnili peníze na drobné (pořád jsem měl velké bankovky ) a pomalu jsme se vydali od chrámu k hlavní bráně. Projíždělo kolem nás policejní auto, policajt zastavil a museli jsme mu říct vše možné, tvrdě nás ohodil pískem, když mu nešlo obrátit auto a pak už jsme pokračovali ke vstupu, rozloučili se s policajtama a šli jsme na místo, kde nás předtím vysadil mikrobus.

 Měli jsme štěstí, policajti nám pomohli jeden zastavit a ten nás odvezl zpátky na hlavní stanoviště  za 1 LE, (když teď byly prázdniny, tak řidiči si s sebou brali svoje syny, aby jim vybírali peníze. U nás byl jeden takovej uřvanej smrad, kterej strašně otravoval. Raduška mu a ještě jedné holčičce v mikrobusu dala pastelky a on se vztekal, že chce ještě). Dal jsem opět libru, ale kluk cosi vyřvával, že chce víc, až ho jeho otec a jedna paní, která seděla za námi okřikovali, že jsme stejně zaplatili víc, než jsme měli. Pak jsme museli přestoupit na dalšího, který nás zavezl až na nádraží 0,50 LE. Opět se kolem nás strhl nezřízený hukot místních a vše jsme přežili bez úhony jen díky jednomu (dle Radušky velmi sympatickému) mladému policistovi, který nás do dalšího mikrobusu posadil.

Teď jsme měli v plánu pokračovat vlakem na Abydos. Plán byl jedna věc, ale bohužel okolnosti a osud jsou nevyzpytatelné, takže z návštěvy Abydosu nic nebylo. Ale po pořádku. Stáli jsme na nádraží a čekali jsme    na vlak. Protože zrovna přijížděl do stanice vlak, zeptali jsme se policajta, který nás měl na nádraží hlídat, jestli ten vlak  jede do Al-Balyany. Řekl, že jo, a že máme nastoupit do vagónu č. 10 (pro vysvětlení: Abydos je vesnice deset km od železniční tratě, tudíž jsme jeli do nejbližší stanice. To číslo vagónu jsme si vysvětlovali tím, že tam bude policejní doprovod. Až později se ukázalo, že ten policajt byl úplně mimo).  Mezitím se Raduška ještě ptala dvou jiným policajtů, jestli opravdu v Al Balyaně můžeme vystoupit. Prý ano. Nasedli jsme do vagónu a vlak se pomalu rozjel.

 Říkali jsme si, že tenhle vagón je pěkně zařízenej a pohodlnej. Asi za deset minut přišel průvodčí a začal nám vypisovat jízdenku. Řekli jsme mu, že jedeme do Al-Balyany. Prý tam tenhle vlak nestaví a  nejbližší stanice je Girga. Nakonec jsme zjistili, že nás ten policajt posadil nejen do špatného vlaku, ale ještě ke všemu do první třídy, takže když mi průvodčí podával jízdenku, myslel jsem, že mě omyjou. Chtěl po nás 38 LE, což jsme mu museli nakonec dát. Před námi seděl nějaký ředitel velkého podniku, tak se s ním začala Raduška bavit a ten nám ochotně poradil. Já jsem měl úplně pokaženou náladu. Nejenom, že jsme seděli v první třídě ve vlaku, který jede, kam nepotřebujeme, ale bylo taky ve hvězdách, kdy pojede zpáteční vlak do Al-Balyany, protože tu jsme tímto vlakem přejeli o dvacet kilometrů. Hrozilo, že Abydos zavřou dřív, než se tam dostaneme. Raduščin nový známý nám na lístek napsal arabsky, že ho máme dát pokladníkovi v kase, aby nám vystavil lístek do Al-Balyany a pak do Qeny. Hodně si s Raduškou povídal, jestli máme peníze a tak … Zval nás do Qeny, že tam bydlí a že tam klidně můžeme přespat.

Asi v půlce cesty k nám přišel číšník a nabízel nám čaj. Já jsme odmítl, ale Raduška řekla, že když už jsme si to zaplatili, tak si vezmeme, protože ten muž před ní ukazoval, že si ho máme vzít. Nakonec jsme si ho vzali a jaké potom bylo moje zděšení, když se pak k nám vrátil číšník a chtěl ho zaplatit (v tu chvíli jsme myslel, že mě raní mrtvice). Jeden cestující vedle mě gestikuloval, že nic platit nemusíme, že to zaplatil náš známý ředitel, který sedí před námi. Ten se pak na nás otočil a přikynul, že je to v pořádku. Poděkovali jsme mu a doufali,  že budeme co nejdřív v Girze. Asi po dvou hodinách jsme tam opravdu dojeli.

Po vystoupení nás obklopilo několik policajtů a odvedlo nás do kanceláře. (Na rovinu, turisty tam moc nevidí, takže byli dost zmatení a navíc nikdo neuměl ani žbleptnout anglicky.  To už i já jsem uměl formulku, kterou používala Raduška : SLOWLY  :) ). 

                V této kanceláři poldové pohřbili všechny naše naděje, že se dostaneme do Abydosu. Ze začátku to vypadalo nadějně, nějak jsme se s nima domluvili, že potřebujeme odvoz do Abydosu, ale nakonec nedokázali pochopit, že potřebujeme zároveň odvoz z Abydosu do Al-Balyany na vlak, protože chrám je vzdálený asi 10 km  od vesnice, takže kdyby nás tam dovezli oni svým autem, tak zase neseženeme taxika na nádraží. Dohadovali jsme se tak dlouho, až už jsme byli pěkně naštvaní, protože už bylo půl páté a tedy za půl hodiny zavírali chrám. Byli jsme tak natlakovaní, protože nejenom že nás nejdřív policajt posadí do špatného vlaku, ale tady byli taky tak neschopní, takže jsme vyhodili spoustu peněz a nikde jsme nebyli. Kdyby to  záleželo na nás a policajti by nás nezdržovali, tak jsme Abydos stihli. V kanceláři bylo asi deset policajtů a všichni naráz mluvili s Raduškou anglicko–arabsky.  Asi po deseti minutách toho měla Raduška fakt dost a vyšla z kanclu. Všichni se za ní seběhli   a přemlouvali ji, aby se vrátila.  Dala jim ještě jednu šanci, ale nakonec jsme celí naštvaní vystřelili z té jejich kanceláře, i když se nás snažili zadržet, a šli si koupit lístky na zpáteční vlak do Queny. Řekli, že nám lístky zajistí. Šli jsme s nimi do kanceláře, kde tiskly jízdenky, a tam jsme se dozvěděli, že teď nám jede pouze vlak III. třídy a stojí 3 LE (to je rozdíl, že :) ?). Řekli jsme, že to bereme. Ovšem policajtům se vůbec nelíbilo, že chceme jet touto třídou, a snažili se nás dostat do pozdějšího vlaku. Vypadali jsme už dost nebezpečně a naštvaně. Raduška se vztekla, bouchla do stolu  a začala jednomu policajtovi, který aspoň trošku zvládal základy angličtiny, vysvětlovat, že není egyptská žena,  které bude někdo poroučet, ale že udělá to, co chce. Na chvilku všichni ztichli a divili se, co se to děje. Pořád nás chtěli nacpat do vlaku, který jede o hodinu později a má  klimatizaci (za 20 LE na jednoho). Byli neodbytní, ale my jsme si prosadili, co jsme chtěli.  Mezitím, co si jeden z našich trýznitelů  vypisoval údaje z pasů, jsme si koupili jízdenky a pak nás odvedli zpátky do jejich kanceláře, kde nám pak vrátili pasy.

                 Za pár minut přijel vlak a tak jsme nastoupili. Ale opět jen díky tomu, že jsme kašlali na policajty, protože opakovali, že tímhle jet nemůžeme. Vlak prostě přijel a my jsme nastoupili. Byl úplně narvanej, ale to nám bylo jedno. Místo k sezení nebylo,  policajti si snažili nám ho udělat, ale to jsme odmítli, že postojíme. Sice se nám to snažili rozmluvit, ale nepodařilo se jim to. Našli jsme si místo u smradlavého záchodu a čekali jsme, až se rozjedeme. Pro místní ve vlaku jsme byli úplná atrakce. Raduška má světlé vlasy a místní děti jí na ně přišly sahat. Raduška jim rozdala poslední zbytky pastelek. Během cesty se u nás vystřídalo několik policajtů, a protože jsme si odmítali sednout, museli nás „chránit“ tak, že stáli celou cestu vedle nás. My jsme byli v závětří, ale oni měli přímo ten smrad ze záchodů u nosu :). To byl náš trest pro ně.  Potom do vagónu nastoupila žena s dítětem v náručí. Všem to bylo jedno, ani ji nepustili sednout. Když už chtěla Raduška jednomu policajtovi říct, aby se laskavě zvedl a to místo té ženě uvolnil, tak ji pustil sednout muž v jiné části vlaku. Jednání s ženami je tu  na úrovni doby ledové. Jinak cesta byla sama o sobě dost zajímavá. Vlakem chodila spousta prodavačů čehokoliv. Pod našima nohama měl na podlaze základnu jeden prodavač, kam si postavil barel s nějakou sladkou šťávou, která byla později rozlitá po celé podlaze. V jednom kýblu měl v hrozně špinavém hadru zamotanej blok ledu, který za pomoci nějakého šutru rozbíjel o podlahu a pak ho házel do barelu se šťávou. No, nekup to :). Další chodili po vagoně s tričkama, ovocem  a cukrovinkama. Nakonec jsme asi po dvou hodinách této náročné cesty dojeli do Queny.

                Prošli jsme nádražím a odráželi jsme útoky taxikářů a šli trošku na bok, kde podle Lonely měl stavět autobus. Z Queny jsme měli namířeno za sluníčkem a mořem do Hurghady. (Ta nás ale hodně zklamala.) Posadili jsme se vedle silnice, já šel nakoupit nějaké zásoby. Protože jsme pořád nevěděli, odkud přesněji ten autobus jezdí, zašli jsme za policajtama a zeptali se jich, kdy jede autobus. Mezitím už se kolem Radušky motal jeden taxikář,   který tvrdil, že odtud žádnej autobus už nejezdí, prý dříve. Policajti potvrdili to, co říkal, a taxikář nám nabídl odvoz na autobusové nádraží za 6 LE, což jsme přijali. Nasedli jsme a za dvacet minut jsme se ocitli tam, kam nás ráno odvezl první autobus, když jsme jeli do Dendery.

                Teď už ale bylo nádraží skoro prázdné. Taxikář se šel zeptat, kdy nám jede autobus a my si zatím sedli    na lavičku. Přišel s tím, že nám pojede za půl hodiny. Zaplatili jsme mu a rozloučili se. Nakonec se řidič ještě ptal Radušky, proč mu nevěřila :). Ale prý se na nás nezlobí. Chtěl jsem jít koupit jízdenky, ale v pokladně  řekli, že se kupují až v autobusu. Bus nakonec přijel jen s půlhodinovým zpožděním, takže zatímco se Raduška snažila dostat  do autobusu, já jsem šel ukládat krosnu. Radušce se podařilo ukořistit jedno dvousedadlo. Sice ji to stálo málem zdraví, když ji nějaká ženská postavila na nohu asi metrákovou kabelu a pak jí někdo podrazil nohy.

                Během cesty začali řidiči prodávat jízdenky. Zaplatili jsme jim 86 LE, a protože se pomalu začínalo stmívat, přepadala nás únava. Za chvilku jsme z města vyjeli do pouště. Měsíc byl zrovna v úplňku. Krásný pohled. Raduška pospávala. Řidič se rozhodl, že nás trochu pobaví videem. Pustil nám nějakou egyptskou komedii, které se ovšem nesmál ani Egypťan, který rouměl, co si herci říkají, teda spíš, co na sebe ti herci křičí. Kazeta byla u řidiče asi hodně v oblibě, protože byla snad tisíckrát přehraná, takže někdy se nám v tom zrnění podařilo zahlédnout i herce. Film byl mizerné kvality.  Prostě síla. Za pár hodin jsme stavěli uprostřed pouště u nějakého motorestu, kde jsme šli použít místní toalety. Popisovat záchody už nebudu, je to zbytečné :). Byl to prostě turák jako poleno :).  Pak už nás čekala ničím nerušená cesta až do Hurghady. V Hurghadě jsme měli namířeno do části Sigála, kde jsme měli vybraný hotel Abu Nawas (vyhněte se mu, jak to jen jde!).

                 Autobus nás vysadil asi kilometr od hotelu, tak jsme se místního kluka zeptali na cestu. Hned nás tam chtěl odvést. To jsme zrovna nepotřebovali, takže jakmile se za chvilku Raduška zorientovala podle Lonely, rozloučili jsme se s ním a vyrazili na pátračku sami. Podle Lonely měl být hotel kousek od kruhového objezdu, leč pravda byla jiná. Žádnej kruháč tam nebyl. Nakonec se nám hotel podařilo najít. Zdál se být slušnej (bohužel pouze z venku). Recepční nám ukázal pokoj, vypadal celkem solidně a měl i balkón. Jak jsme ráno zjistili,  i s výhledem na moře. Hotelář chtěl 15 LE na noc a to nám vyhovovalo. Šli jsme na recepci, kde si opsal pasy a já mu dal 40 LE s tím, že tady zůstaneme dva dny. Už mi ta potvora nevrátil, ale mávli jsme nad tím rukou, rádi, že máme ubytování v Hurghadě. Původně jsme se chtěli uklidit třeba někam k moři a dnes neplatit za hotel, ale byli jsme tak utahaní, že jsem to zavrhli. Vybalili jsme základní věci, srazili postele a vyrazili jsme do města, podívat se, kde leží veřejná pláž.

                Dalo nám trošku víc práce ji najít, ale nakonec se to podařilo. Zabloudili jsme do nějaké strašidelné ulice, kde určitě moc turistů nechodí :). A žádní cestovatelé tam nejsou v noci ... Pláž se nám z venku a v noci zdála solidní. Turistů jsme potkali hodně a všude už byly „evropské“ ceny. Raduška si zamilovala felafy. Našli jsme obchůdek, kde se i uklízelo :). Koupili jsme si tam papu (opět za 50 pt, ale Raduška si všimla, že někteří turisté dávají 2 LE). Prodavači z přítelkyně vyzvídali, co se dalo. Nakonec nám dali i chipsy :). Na zpáteční cestě do hotelu jsme se stavili dokoupit zásoby vody. Pak jsme se šli zkulturnit do koupelny, která nás dost překvapila. Nešli ani zavírat dveře na kliku, ani na zámek a splachování taky zrovna moc nefungovalo.  Pak už jsme šli zničení a vyčerpaní se smýšenými pocity spát. Jen bych chtěl dodat, že jsme přijeli po jedenácté v noci. Později pochopíte, proč to píšu.

 

 

 

 

výběr fotografií k dnešnímu dni

Dendera

Egypt 2005