úterý 26.7. 2005

 

                Na dnešní den jsme si vymysleli, že projdeme islámskou Káhiru. Protože už byla Raduška klidnější  po bombových útocích, rozplánovali jsme zbytek tak, abysme na všechno měli čas do zbývající dní a abysme se nemuseli honit. Hned ráno jsme si udělali zásoby jídla a vody a taxíkem jsme se dostali za 5 LE na Citadelu.  Jenže, taxikáři neznají název „citadela“ a v mapě se neorientují. Lépe to pochopí, když jim jako cíl cesty uvedete mešitu Muhammada Alího :).

                Zaplatili jsme vstupné (40 LE pro oba), prošli jsme důkladným rentgenem  a potom ještě turniketem,  kam se strkaly vstupenky, a ocitli jsme se v pevnosti. Pevnost byla původně postavena proti křižákům, ale ti ji stejně obsadili a rozšířili ji o přepychové paláce. Pevnosti dominuje mešita Muhammada Alího. Postavena byla podle klasických tureckých vzorů. Stavěla se osmnáct let a kopule musela být během stavby zbořena a znovu postavena. V minulé době sloužila pevnost jako vojenská základna, takže se zde nachází i Národní vojenské muzeum.

                Po vstupu do hodně nepřehledného areálu jsme jako první zamířili právě k vojákům. Muzeum se nachází v jednom z mnoha paláců. U kasy jsem si musel koupit fotografický lístek za 1 LE. Pak už jsme se mohli vstoupit  do vlastního muzea. Nedá se sejít z cesty, prochází se spoustou místností v několika patrech a vede pouze jedna trasa :). Je označena provazy a tak z ní nemůžete nikam odbočit. Spodní patro je převážně věnováno vojenským uniformám a v horním patře leží model Citadely. Je tu i spousta modelů historických postav ve skutečné velikosti, zbraní, děl. Nejzajímavější pro Radušku byly asi malby na stěnách, které potvrzují, že toto muzeum bylo vytvořeno z paláce.  Po odchodu z muzea jsme si prohlédli nádvoří plné vysloužilé vojenské techniky. Obrněné transportéry, děla, tanky, migy, obojživelná technika, střely.

                Prošli jsme si nádvoří a ťapali jsme dál. Bylo dost těžké se orientovat podle mapky v Lonely. Došli jsme k policejnímu muzeu, ale nejdříve jsme zašli ke zdi pevnosti, odkud byl nádherný výhled na celou Káhiru, která byla (bohužel) ponořena do smogu. Od policejního muzea jsme nic moc nečekali, ale skutečnost byla ještě horší. Celé muzeum se rozkládá ve třech místnostech, kde je dost velký nepořádek, exponáty jsou dost podřadné. Raduška se bavila nad rukou se šesti prsty a nad strojem, který kdysi padělal bankovky :).

                Po pěti minutách vycházíme zpátky na nádvoří a jdeme k mešitě Muhammada Alího. Museli jsme se  před vstupem obléct a vyzout si boty. Teprve pak  jsme mohli vstoupit na nádvoří. S tím jsme počítali a Raduška nabalila do batohu klobouk a triko. Hurghaďáci netušili, že něco takového  se musí dělat, tak jim půjčovali oblečení místní u vchodu.  Bylo zde velice málo turistů.  Chvilku jsme seděli u vstupu do mešity a koukali jsme po okolí. Udělali jsme si fotku „kašny“ a vešli jsme do mešity. Vypadala zajímavě, chvilku jsme si sedli na koberec. Mně to moc nebavilo, ale Raduška musela prozkoumat úplně vše. Když prolezla všechna zákoutí, zajímala se o kopuli,   která je opravdu dokonalá. Jedna její otázka ale zůstala nezodpovědná. Proč je na každém lustru, kde visí spousta bílých lamp, vždy jedna černá?  Udělali jsme pár fotek (samozřejmě jsem musel vyzkoušet, jak vypadá mešita  s nočním portrétem. Fotka vyšla skvěle. :) ). Pomalu jsme směřovali k odchodu z pevnosti.

                 Na parkovišti jsme se radili, kam půjdeme dál. Mě chození po mešitách moc nebavilo, ale Raduška chtěla jít ještě do několika.  Z citadely jsme šli podél zdi směrem do města do mešity Sultána Hassana. Podařilo se nám nezabloudit a tak jsme za půl hodiny stáli před pokladnou do mešity. Mešity tam jsou dvě. Již zmíněný Hassan   a Al–Raíf. Když Raduška viděla, jak trpím, tak jsme šli jen do jedné a vypustili jsme Ibn Tulún.  Vstupné bylo 12 LE pro oba a opět jsme se museli vyzout, tentokrát jsme boty museli nechat u vstupu, kde k tomu byly určené poličky a hlídal to jeden Arab.  Prošli jsme několika místnostmi, až jsme se ocitli na nádvoří, kde byla opět kašna. Raduška se šla podívat do mešity, já jsem zůstal odpočívat na nádvoří a snažil se zjistit cestu, kudy jít dál. Protože jsme zapomněli v hotelu jinou mapku Káhiry od Marca Pola a v Lonely byly mapky roztroušeny na několika stránkách, nakonec jsem vytrhl jednu z nich a po přiložení k jiné mapce se nám cesta k bráně Bab Zuwéla začala rýsovat :).

                Po chvilce pauzy jsme vyšli zpátky na hlavní ulici a doufali jsme, že jdeme správně. Moc se nám ta cesta nezdála, tak jsem se radši zeptali policajtů na radu.  Nakonec jsme správně odbočili a dostali jsme se na hlavní ulici, kde sídlily místní trhy (sem turisté nechodí a je to podle kvality trhu poznat :( ). Procházeli jsme tak hnusnou tržnicí, jakou jsme ještě nikde neviděli. Obrovskej smrad a bordel, u jednoho stánku s masem se mi udělalo tak špatně, že jsem se málem pozvracel :(. Radušce se  navalovalo u ryb, které olézalo snad 120 000 much. Pak už to bylo trošku lepší, ale pořád žádná hygiena. Jak jsme tak procházeli trhem,  jeden místní kluk, který šel kolem nás, se odvážil škaredě dotknout Radušky, já si toho nevšiml, ale Raduška si stěžovala. Ukázala mi, který to byl, a já se  za ním rozběhl, abych mu něco řekl. I když nevypadám jako nějaký rambo, tak se mě ten kluk dost bál, i když jsem  o hlavu menší než on. Cosi blekotal na omluvu, ale pak už jsem ho nechal být a vrátil se k Radušce. To už jsme přecházeli do místního vyhlášeného trhu se stany, který se nám pro změnu líbil. Jenže koberec bysme dnes asi celý den nosit nechtěli a jako suvenýr by byl asi hodně drahý.

                 Za pět minut už jsme stáli u brány Bab Zuwéla. Dva minarety, které postavili na bráně, patří k vedlejší mešitě a je možné na ně vyjít a podívat se po okolí. Zaplatili jsme celkově 10 LE a pomalu jsme stoupali na hradby   a pak po úzkých a strmých schodech na minaret. Bylo to docela o „hubu“, jednou částí se šlo úplně potmě. Nejprve je možno vyjít na ochoz věže, ale já jsme šel ještě výš až k vrcholu. Raduška už mezitím vystoupala na ochoz. Naskytl se nám slušný výhled na islámskou Káhiru, ale víc než blízké památky, které se topily ve smogu, byl vidět neuvěřitelný nepořádek jak na ulicích, tak i na střechách, které obecně fungují jako odkladiště bordelu. Potom jsme se s Raduškou nahoře vystřídali, protože bylo problematické, aby mezi zdmi prošel jeden člověk, natož dva. Trošku jsme se pokochali výhledem a pak jsme sestoupili zpátky na pevnou půdu. V prvním patře jsme si ještě prohlédli muzeum, které se k těmto minaretům vztahovalo. Minarety jsou dva a zcela stejné, takže si člověk může vybrat, do kterého se podívá, nebo prostě vyťape stejný počet schodů do obou :).

                Všimli jsme si (na více místech), že místní mají úplně jiné vstupenky. Bez obrázků, černobílé a jsou asi  za třetinovou cenu. Do pyramidy v Gíze šli za 3 LE bez slevy, do mešity za 2 LE bez slevy.

                 Od brány jsme pokračovali k  mešitě, kterou jsme zaměřili na minaretu. Vyrazili jsme další částí trhu směrem k mešitě Al-Azhar. Tam se chtěla Raduška podívat, mně to bylo celkem jedno. To horko se mnou dělalo svoje. Chvilku jsme bloudili kolem mešity, a protože jsme si nebyli jistí, jestli můžeme jít společně jedním vchodem, nakonec Raduška rozhodla, že na to kašleme :).

                 Vrátili jsme se zpátky k hlavní ulici a měli jsme hlad. Raduška mě přesvědčila, abysme zašli do nějaké restaurace. Jedna stála totiž zrovna vedle nás. Nejprve jsme si vybírali formou bufetu, ale nic nás nelákalo. Nakonec nás odchytil jeden číšník a odvedl nás do druhého patra, kde byla celkem slušná restaurace. Obsluha fajn, záchody kupodivu velmi solidní, klimatizace, okna čistá, prostě pohodička :). Číšník nám donesl jídelní lístky. Naštěstí byly psány anglicky, tak jsme si na zkoušku objednali jednu pizzu společně. Za deset minut už před námi stála a spolu jsme baštili tu dobrůtku :). Jenom olivy jsme vytahovali :(.  Zachutnalo nám, tak jsme si ji objednali ještě jednou :). A číšník nám ji na naše přání přinesl bez oliv :). Zaplatili jsme i s tuzérem pro číšníka 35 LE (účet přinesl v deskách a i s tuzérem, který automaticky připočítali k celkové ceně, to dělalo 33 LE) a vyšli jsme na ulici. Teď jsme museli jít podchodem na druhou stranu. Na schodech u podchodu seděla nějaká žena s malým dítětem a prodávala papírové kapesníčky. Bylo mi jí líto.

                 Když jsme vylezli na druhé straně ulice, ocitli jsme se na nejznámější tržnici Káhiry Chán Al-Chalílí. Zašli jsme hned do prvního krámku po cestě, protože mi sestra poslala sms požadavek, abych jí koupil šíšu s výbavou. Tady jsme chtěli zjistit, kolik ta sranda vlastně stojí. Prodavač se nás hned ujal a začal nám ukazovat jednotlivé kousky. Já jsem kvůli přepravě (nevěděli jsme, jestli nás se sklem pustí na palubu letadla) vybral menší kousek, asi tak půl metru. Šíša měla bytelnou skleněnou baňku a celá se dala rozložit do přenosné tašky. (Příště si ji přivezeme taky). Řekl jsem, že fajn, že mi vyhovuje, že ještě potřebujeme tabák a uhlí. Donesl ho, a tak jsem se ho zeptal na cenu. Řekl, že za to všechno chce 160 LE. Podívali jsme se na sebe s Raduškou a já jsem mu vykládal (pochopitelně v češtině), že to nemůže myslet vážně, že mu víc jak 60 LE nedám. Začal se vykrucovat a já si trval  na svém (to se Radušce moc líbilo – viď :) ?). Nakonec se dostal na cenu kolem 80 LE. Trval jsem si na své ceně. Odmítl. Tak jsem řekl Radušce, že odcházíme. Ještě než jsme stihli udělat první krok, strkal mi šíšu do ruky, že teda jo :). Takhle se musí obchodovat :). Hlavní úkol jsme splnili, tak jsme vyrazili koupit taky něco pro sebe. Mě se už v Luxoru líbil obelisk, ale nevěděl jsem, kolik stojí. Nechtěli jsme si kupovat nějaké šunty. Zašli jsme hlouběji        do trhů a tam jsem objevil to, co jsem hledal. Žulový obelisk s vyrytými hieroglyfy. Byl jsem rozhodnutý si ho koupit, ale na za 95 LE, jak mi nabízel ten prodavač. Zase už jsme mnohokrát odcházeli, až jsme se konečně dostali na rozumnou částku, kterou jsem mu nabízel už na začátku (že je to baví, takhle nasazovat ceny :).  Zajímalo by mě, jestli je někdo, kdo to kupuje za první cenu, kterou mu řeknou :) ). Zaplatil jsem mu 20 LE a koukali jsme po dalších obchůdcích. Teď jsme sháněli něco pro Radušku. Moc se ji líbil anubis, asi 20 cm soška ležícího psa. Našli jsme jeden obchůdek, prodavač nás vzal do prvního patra svého království a dal nám na výběr. Nejdříve jsem se tam šel jen podívat,  ale nakonec jsem tam přinutil jít i Radušku. Té se soška líbila, tak jsme řekli, že ji bereme, za kolik že nám ji prodá. Řekl, že za 60 LE, což jsem pochopitelně odmítl, že mu víc jak 10 LE nedáme. Po dlouhém přemlouvání (já ho  nepřemlouval, spíše on nás), kdy už jsem byl skoro na posledním schodě, řekl, že nám anubise za těch 10 LE prodá :), ale jen díky Raduščiným modrým očím :). Jen tak pro zajímavost se Raduška zeptala prodavače, za kolik prodává ten stejný obelisk, který jsme už koupili. Prý za 130 LE (ti minulí chtěli 95 LE, my dali 20 LE). A tenhle ho měl ještě slepovanej a tvrdil nám, že my ho máme falešnej :) :) :).  Ještě jsme chtěli sehnat něco pro Raduščina bratra a dědu. Ale nic se nám tam už extra nelíbilo. Mamky a babičky dostaly lahvičky   na parfémy, ale po naší zkušenosti s voňavkami je dostaly už bez náplně :). Dál jsme se toulali trhama, a protože se nám zdálo toho tabáku i uhlí málo, začali jsme shánět nějakého prodejce. Nebylo to těžké, našli jsme jednoho docela ochotného, udělal nám takovej mix několika příchutí z deseti krabiček a velké balení uhlí nás stálo 40 LE (když jsme se později kvůli místu zbavovali krabiček, zjistili jsme, že už ve fabrice šidí obsah. Někde byla skoro plná krabička, někde poloprázdná. Doporučuji kontrolovat a porovnávat).  Nakoupené jsme měli vše potřebné, jen Raduška chtěla ještě nějaké to leporelo, ale to se nám nepodařilo sehnat. Zkoušeli jsme i pohledy, ale jsou tady nějací zhýčkaní, nechtěli nám prodat pohled za 20 piastrů, ale za 1 LE, a to jsem nechtěl dát. Nakonec jsme po dlouhém bloudění  po trzích našli toho nejrozumnějšího a za 15 pohledů jsme mu dali 5 LE. Pak jsme už konečně došli na konec ulice, ale ještě jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky a podíváme se, co je tu dál.  Při této cestě jsem se bavili, protože nás obchodníci poznávali a chtěli se s námi bavit. Bylo to příjemné :).  Ulice je za normálních okolností absolutně neprůchodná, ale zrovna jsme měli možnost vidět, jak na trhy najíždějí policejní auta a stánkaři, kteří byli roztahaní po silnici, se dali do rychlého balení a snažili se co nejrychleji zmizet. Nakonec jsme došli zpátky na náměstí,   odkud jsme na bazar přicházeli. Raduška (kvůli oparu) potřebovala k pití brčko a měli jsme i žízeň, tak si přítelkyně šla koupit plechovku fanty. Přišla s dost zděšeným výrazem, že za plechovku chtěli 20 LE. Tak jsme nechali brčko brčkem a řekli jsme si, že pomalu půjdeme zpátky do hotelu. Původně jsme měli v plánu navštívit ještě město mrtvých, ale byli jsme už dost unavení a mně se tam ani moc nechtělo. Alespoň máme další důvod, proč se do Caira vrátit.

                Tentokrát jsme byli už rozhodnutí, že zpátky do hotelu pěšky nepůjdeme. Koukali jsme, kde si odchytíme taxíka. Zastavil nás jeden Arab. Mysleli jsme si, že je to taxikář, a dali jsme se s ním do řeči. Řekli jsme mu, že chceme jet na Talaat Harb a že víc jak 5 LE nedáme. Chvilku se s námi dohadoval o ceně, ale nakonec jsme se dohodli.  Nějak došlo na náš zítřejší výlet do Saqqáry. Řekl, abychom se na to posadili a začali jsme se bavit o tom, jak to plánujeme. Chtěli jsme  jet do Saqqáry, Dahšúru, Memfisu a Abu Síru. Prý to není problém, že nás tam za 160 LE odveze a udělá nám průvodce. Vypadal solidně, hodně o všem možném věděl a tak jsme se začali domlouvat na podrobnostech. Nejprve jsme samozřejmě srazili cenu pro nás na přijatelnou hodnotu 120 LE (levněji to fakt nejde, v Lonely taky uvádějí něco kolem 150 LE) a kluk , kterého jsme potkali při naší první návštěvě Káhiry (pracoval jako delegát) nám tvrdil, že se pod 150 LE nedostaneme.  Pak jsme se domluvili, že mu to zaplatíme až    na zpáteční cestě (chtěli jsme mu dát zítra ráno zálohu, nechtěl, že nám věří) a že se příští ráno sejdeme na Talaat Harb u jedné známé restaurace. S tím jsme se rozloučili a náš nový průvodce nám stopnul taxíka, řekl mu naši cenu. Ten nás odvezl zpátky do hotelu zcela bez problémů, ani nesmlouval o cenu. Tento taxikář ani jednou nezatroubil nebo nezariskoval, což nás hodně překvapilo. Za deset minut jsme byli u hotelu, nakoupili zásoby vody a vrátný  z hotelu nás vyvezl (jako vždycky) do šestého patra. Pěšky by jsme to dneska fakt nedali :).

                V hotelu jsme vydrželi až do večera. Následovala obvyklá procházka městem. Měli jsme s Radouškou namířeno do MC Donada, kde jsme se osvěžili zmrzlinou (já si dal dvě porce :) ) a pak jsme se brouzdali po ulicích. Potkali jsme se opět s našimi sousedy z hotelu a šli jsme kousek společně. Raduška si koupila lízátko, které jí moc chutnalo. Bylo obrovské a dobré, stálo 0,75 LE. Pak jsme hledali Kodak, kde jsme již z dřívějška měli vyhlídnuté  fotoalbum. Desky (jak už jsem psal) nestály za nic, ale nám šlo o vnitřek. Byly to listy překryté folií a jedno album s 40 listy stálo 60 LE (Dnes už je z těchto dvou alb udělané jedno obrovské z kožených deskách). Koupili jsme totiž hned dvě. Minule, když jsme si je vybírali, vzali jsme si náhodnou fotku na porovnání. Shodou okolností na ní byla Raduška, a jak jsme to tak porovnávali, věnoval se k nám mladej kluk– prodavač a zkoušel alba s námi. Až později jsme zjistili, že si tu fotku nechal. Ať mu slouží :). Potom jsme se brouzdali ulicema, kde jsme nikdy nebyli, Raduška tam budila dost velký rozruch, kluci si mohli ukroutit hlavy a neváhali ani vyjít z domu :).  Bloudili jsme nejrůznějšími uličkami (a prošli jsme jich opravdu hodně) a za veškeré naše cestování jsme viděli jenom jedno květinářství. A to pouze s řezanými květinami. Chtěli jsme si domů dovézt palmu, ale nějak se nám to nepodařilo :(. Raduška se chtěla jako suvenýr přivézt oblek určený pro břišní tance. Ale to, co prodávali tady, byly hodně nevkusné kýče. Přítelkyně se rozhodla pro halenku, o níž snad všichni doma řekli, že je kouzelná :).  Měla z ní taaakovou radost.  Při prohlížení obchodů se k nám připojil nějaký policajt asi se svým kamarádem a nepustil nás z dohledu. Neřekli bysme, že nás sledoval služebně.

                Kdyby chtěl atentátník zlikvidovat spoustu lidí, buď by mohl hodit bombičku na tržiště, kde jsme dnes strávili spoustu času, nebo by skvělým cílem bylo místní kino. Taková davy, které se před ním shromažďují, se nevidí ani u nás, když má běžet premiéra nějakého skvělého filmu.  A na všechno dohlížel z billboardů, plakátů, kin, obchodů, prostě odevšad prezident. Až doma Raduška zjistila, že jsme byli účastníky pravé egyptské volební kampaně. Když jsme se z internetu vraceli do hotelu, tak nás nějaký Arab česky pozdravil a přál nám krásný večer. Zarazili jsme se a Raduška se ho ptala, odkud se známe. Prý se vidíme poprvé, jen chtěl zkusit, jestli jsme Češi, že pracuje v Sharmu jako delegát a má akorát dovolenou :).

                Po návratu do hotelu Raduška dělala zdravotní sestru jednomu hoteliérovi, kterého asi chytla migréna. Český Ataralgin prý zabral skvěle :). Potom jsme ještě zašli pro papu, samozřejmě vyhrála místní pizza :). Pořád se nám nechtělo spát, tak asi o čtvrt na dvě ráno jsme se rozhodli, že si zajdeme na místního hambáče. Dopadlo to dobře, měli ještě otevřeno a nevypadala by to, že budou zavírat :). A pak hajdy do postýlky, zítřek bude náročný.

 

výběr fotografií k dnešnímu dni

Islámská Káhira

Egypt 2005