středa 27.7. 2005

 

             Hned brzy ráno jsme vyrazili do našeho oblíbeného pekařství, kde už nás dobře znali, a vždycky se smáli, co že si to budeme dneska přát. Nezklamali jsme je ani tentokrát a koupili jsme deset pizz a čtyři vychlazené vody. Pak jsme přešli na druhou stranu ulice k restauraci, kde jsme měli sraz z naším taxikářem. Není lehké si zapamatovat arabské obličeje, ženy jsou většinou zahalené a muži si jsou navzájem velmi podobní. To se nám stalo skoro osudným.  Začalo to tím, že u nás brzdil jeden taxikář za druhým. Všechny jsme je odmítali   a čekali jsme na toho našeho. Doufali jsme, že se k nám přihlásí. Problém byl ale v tom, že se k nám hlásil úplně každej :). Vyvrcholilo to tím, že se vrátil jeden z těch, které jsme už odmítli, a nechtěl odjet. Tvrdil nám, že je náhradní taxikář, že ten, se kterým jsme se včera domluvili, si zlomil nohu. Nechtěli jsme tomu věřit, protože jsme tušili, že je to fígl. Mezitím k nám přišel jeden muž a ptal se nás, jestli to my čekáme na taxi  do Sakkary. Prý máme chvíli počkat, že se řidič určitě opozdí kvůli dopravní zácpě. Raduška si myslela, že to je nějaký jeho známý a přišel se podívat, jestli tam opravdu stojíme, a hned zavolá našemu dopravci, aby přišel. Náš taxikář nakonec přijel, nohu v sádře neměl a posadil nás do svého soukromého auta, které drželo pohromadě jenom proto, aby nemuselo na vrakoviště. Popsali jsme našemu teď už průvodci, jak se nás snažili získat jiní, ať si toho teda váží., že jsme na něho počkali. Omlouval se, že byl velký provoz, ale my jsme to brali s humorem. Bylo dobře, že jsme se nenechali ukecat jinýma taxikářema, tenhle byl velice ochotný  a znal celou naši trasu, takže to šlo jako po drátkách. Cesta utíkala v pohodě, jediné co mě dost znepokojovalo, byl hustý smog, který se držel i dvacet kilometrů za Káhirou.

Za půl hodiny jsme vjížděli k první pokladně do areálu Saqqára. Řidič nám řekl, že musí koupit lístek    i pro auto (4 LE), že mu ho později zaplatíme. Vzal si od nás peníze a karty a šel koupil vstupenky. Zaplatili jsme 40 LE vstupné (pro oba, jsou v tom všechny památky, 4 LE stála povolenka používat auto), řidič nám poctivě ukázal i tiket za auto, abysme mu věřili a zavezl nás k první z památek. Zastavil kousek od Mererukovy hrobky, dál jsme museli jít po „dřevěném“ roštu sami. Ukázali jsme hlídači vstupenky a vešli jsme do komplexu. Uvnitř obřadní síně je umístěna socha Mereruky v životní velikosti, kterou se mi podařilo tajně vyfotografovat. Řidič nám řekl, že máme hlídačům říct, že nechceme žádného průvodce. Nakonec většinu památek prošel s námi on.  Pak jsme si procházeli všechny místnosti, do kterých jsme se dostali.. U vchodu mě hlídač upozornit, že se zde nesmí fotit, asi mě viděl :). Náš průvodce řekl, že tento komplex je vyhrabán z pístku teprve pár let, že byl úplně zasypán. Proto se tady teď tak usilovně pracuje, jak jsme sami mohli vidět.

Od Mererukovi hrobky to bylo 50 metrů k Tetiho pyramidě. Kdybych nevěděl, že je to pyramida,  tak bych to nepoznal :). Byla to úplná ruina a bylo vidět tak deset metrů nad zemí nějaký hrbolek. Vypadalo to spíš jako mini duna. Nevím, zda je zbytek ještě zakopán v zemi, ale asi ano, protože když jsme sestupovali  do pyramidy, šli jsme hodně do nitra země. V této památce se nachází čedičový sarkofág, který jako jediný obsahuje nápisy. Pak už jsme šli zpátky na povrch, kde se na nás snažil nalepit bakšišák. Průvodce (opět Násir) Radušce hodně povídal o Egyptě. On sám má pouze jednu ženu a s ní tři syny a nejmladší dceru. Pak vyprávěl, že u nich se muži běžně drží za ruce, ale muž s ženou ne. To pouze v případě, že ji chrání nebo jí pomáhá, může muž ženu chytit za loket.  Mimochodem, víte, co znamená HÁBIBÍ ? :). My jsme to u tohoto muže slyšeli desetkrát za hodinu. Je to něco jako miláček, oblíbený člen rodiny :). Pak už jsme mohli pokračovat zpátky k autu, kde už na nás čekali hladoví psi, kterých bylo Radušce moc líto, a proto je krmila naším obědem. Nakonec si Raduška dala říct, nechala krmení hafanů a jeli jsme dál.

 Teď jsme měli namířeno k nejvýznamnější památce Saqqary, k Džoserově stupňovité pyramidě. Cestou k ní jsme jeli kolem úplně pobořené pyramidy. Taxikář nám na přání zastavil, abych si mohl udělat fotky. Smog trošku ustoupil a výsledné fotografie vypadají slušně. Pak nás dovezl k Džoserovu areálu, kde jsme se domluvili, že za hodinku přijdeme zpátky k autu. Vzali jsme si zásoby jídla a pití a vyrazili jsme ke vchodu. Tady jsme měli opět štěstí, protože tu nebyli ještě žádné zájezdy, pouze pár jednotlivců. Celý areál působí majestátně už při  vstupu, kdy se do areálu vchází skrz obrovskou zeď. Hned u brány se nás snažil odchytit bakšišák, ale dali jsme mu jasně najevo, že o jeho služby nestojíme. Velký dojem na nás udělala dlouhá sloupová síň. Z ní se vchází přímo na obrovské nekryté písečné nádvoří. Jako první jsme procházeli podél zdi k vykopávkám, které jsou ukryty hluboko pod zemí a byly úplně zasypané pískem. Prohlédli jsme si dvě šachty. Pak jsme obcházeli druhou zeď, až jsme došli k Džoserově pyramidě. Dívali jsme se, jak se dalo, celou pyramidu jsem si poctivě obešli, ale vstup do pyramidy jsme nenašli. Ale určitě tam nějaký je :). Pyramida působí z dálky mohutným dojmem. Teprve z blízka je vidět, jak hodně se na ní podepsal čas. Je úplně jiná než její sestry  v Gíze. Tato je postavená z cihel a vznikla šestinásobnou přestavbou. Pak už jsme šli na druhou stranu areálu k zádušním chrámům. Jsou úžasně zachovalé. Vylezl jsem si na nějakou skalní vyvýšeninu a kochal jsem se krajinou. Celý Džoserův areál je obehnán zdmi.  Opět se tu vyskytovala spousta bakšišáků, koňařů, velbloudářů a obchodníků s čímkoli. Znovu se k nám přidal jeden eurař, ale tenhle snad krást nechtěl. Vypadal, že ty eura chce vyměnit, protože mu je návštěvníci Sakkary dali.Pořád nám nabízeli obálky s pohledama. Nekoupili jsme si ji, ale nakonec to Radušku mrzelo, protože sehnala pouze jeden pohled se Sakkarou :(.  Hodinka uběhla rychle,  tak jsem se s mírným zpožděním vrátili zpátky k autu. Tam pobíhali zase hladní psi. Raduška z toho byla nešťastná a já přišel o další kus oběda. 

Ze Saqqary jsme pokračovali do dalšího areálu, Dahšúru. Rozkládá se asi deset km od Saqqary a místo bylo až do roku 1996 pro turisty nepřístupné, takže tady nenajdete ani prodejce suvenýrů, ani velbloudáře. Jezdí sem pouze cestovatelé na vlastní pěst a to je dobře. Ale určitě jsou zdejší pyramidy mnohem pěknější než celá Gíza a Saqqara dohromady. V pokladně jsme zaplatili 20 LE vstupné (opět za oba a do celého areálu, 2 LE za auto) a pokračovali k pyramidám. Původně zde stálo jedenáct pyramid, ale jen pár z nich, Černá a Červená, zůstaly nedotčeny. A nesmíme samozřejmě zapomenout také na Lomenou pyramidu. Nejprve jsme zajeli k Červené. Je to nejstarší pyramida na světě. Je postavena z vápence s červeným nádechem, proto jí připadl tento název. Původně byla obložená bílým vápencem. Tato pyramida má vstup umístěn vysoko nad zemí, nejprve se musí vystoupat 125 schodů (spíše než schody nám to připomínalo vytesané a zvětralé bloky vápence. Takže     při jejich zdolávání jsme si připadali jako horolezci :) ). Pak nás čekalo zase 63 metrů z kopce do nitra pyramidy. Chodba končí vstupem do první místnosti s nádherným stupňovitým stropem. Tady nás došel bakšišák a snažil se nám dělat průvodce. Potom jsme pokračovali do druhé místnosti, kde jsme museli po dřevěném lešení vylézt do třetí místnosti, kde se nachází pohřební komora, v níž se je uložen sarkofág, ve kterém byly objeveny pozůstatky člověka, nejspíše samotného Snofua. Viděli jsme zajímavě řešené stropy, se kterými jsme se nikde jinde nesetkali. Byly to takové zvláštně vystouplé trojúhelníky.  Tato pyramida na nás udělala obrovský dojem a byli jsme v ní úplně sami, bakšišáka do toho nepočítám. Výstup z pyramidy byl dost náročný, nejprve úzkou, asi metrovou šachtou, do kopce a potom po schodech zase zpátky k autu. Řidič už na nás čekal, mohli jsme pokračovat dál.

Teď nás čekala dvoukilometrová cesta k Lomené pyramidě. Tato pyramida je zvláštní už tím, jak se jmenuje. Když ji stavěli, začala se jim pod svojí váhou v písku propadat, proto zvolili jiný úhel k dokončení. Její výjimečnost je dána také tím, že na rozdíl od ostatních pyramid v okolí si zachovala svoje původní vápencové obložení, které je prakticky nedotčené. U pyramidy stáli policajti s velbloudama, tak náš průvodce domluvil, že se můžeme povozit. Ale domluvil to tak, že my jsme o ničem nevěděli.  Raduška si chtěla velblouda jen pohladit, dva policajti ji vzali za nohy a vysadili ji na něj. Nakonec z něj přítelkyně ráda slezla zase dolů.  Udělali jsme si pár fotek, zaplatili 5 LE bakšiš za policejního velblouda :) a pomalu vyrazili do posledního cíle naší cesty, do Memfisu.

Ještě jsme chtěli jet k Černé pyramidě, ale ta je pro veřejnost teď zrovna zavřená a díky terénu podobnému čerstvě zoranému poli se spoustou kamení se k ní jezdí pouze na velbloudech.  Taxikář zastavil, abysme si mohli udělat aspoň fotku. Jeho auto by tu cestu fakt nevydrželo.  Řidič zastavil ještě několikrát. Raduška totiž chtěla vyfotit zvířátka, tak jsem musel vybliknout hibise a potom stádo koz (podle přítelkyně mutantů mezi ovcí, kozou a psem :) ).

Ano, píšu posledního cíle, protože Abu Sír byl uzavřený. Do Memfisu jsme dojeli za pár minut. Tady jsme rovnou zastavili u muzea a řidič si šel sednout do kavárny. Domluvili jsme si čas srazu, který jsme přetáhli asi o půl hodiny, ale Násir se na nás zase tak moc nezlobil :). Pořád jsme byli jeho HÁBIBÍ. Došli jsmek pokladně a zaplatili jsme 30 LE za oba . Potom jsem vešli dovnitř budovy (vstupenka je pro muzeum v budově i v zahradě). Trošku mě to zklamalo, protože v muzeu jako takovém byla pouze známá ležící socha Ramesse II. a pár dalších nálezů, takže jsme si udělali dvě fotky a odcestovali jsme k alabastrové sfinze. Zahrada byla zajímavější. Nejenže nám na fotku nelezl bakšišák a nemával nám na ní (jako každému), ale nepřišel  za mnou ani další, který mi za bakšiš poradí zaručeně to nejlepší místo na focení.  Takhle se to totiž dělo uvnitř muzea.  V zahradě je vlastně zbytek chrámu. Když píšu zbytek, myslím tím snad jen základy. Je tu vystaveno pár soch, nějaké lázně a kousek kaple. Radušce se  to celkem líbilo, ale já už jsem byl utahaný. V klidu jsem vyfotil sfingu a plánoval jsem udělat obrázek ještě jedné sochy Ramssesse II.,  ale byla u ní nějaká skupinka lidí, kteří mi dost pili krev, protože jim to strašně dlouho trvalo. Musel se fotit každý s každým a asi desetkrát. Po deseti minutách jsem měl konečně možnost si vyfotit samotnou sochu a chystali jsme se na zpáteční cestu. Když jsem čekal, až se uvolní prostor kolem sochy, Raduška se procházela po areálu sama. Hned se jí ujal nějaký mladý obchodník, že jí za pusu dá dárek, který si vybere. Nechtěla. Tak jí dal aspoň pohled.  Pak si Raduška vzpomněla opět na leporelo, ale protože neměli, tak jsem koupili sadu deseti pohledů za 5 LE (cena prý za modré oči mé přítelkyně). Původně za to chtěl 10 LE a zlevňovat se mu nechtělo. Potom nás k sobě zavolal ten prodavač, který dal Radušce pohled a chtěl zase pusu, že jí dá nějaký suvenýr. Znovu Raduška nechtěla, tak jí aspoň dal malého skarabea :). Dívali jsem se na jeho zboží a líbila se nám jedna soška. Koupili jsme ji Raduščinýmu dědovi. Byl to bůh Hor, asi 10 cm, z mramoru, ručně opracovaný. Stál nás deset liber, hádejte proč :).  Původní návrh byl 55 LE.

Když jsem si to prohlíželi, tak na nás zavolal řidič za plotem, že bysme už měli jít. Odkývali jsme mu to, rozloučili jsme se s obchodníkem, který ještě stihl napsat Radušce svůj email, a pomalu jsme se vraceli k autu.  Došli jsme k řidiči, ten nás představil svému kamarádovi, potom jsme mohli pokračovat směrem Káhira :).  Cesta ubíhala celkem rychle, řidič se pořád Radušky na něco ptal, až to bylo otravné. Raduška dělala, že mu nerozumí. Pořád jí  vyprávěl o tom, že z ní byli ti policajti úplně hotoví. Nakonec chtěl, abysme zítra jeli s ním k jeho manželce, že nás chce představit a že s námi potom pojede do nějakého obchodu, kde nám umožní nakupovat opravdu za místní ceny (jako vodu za 1,5 LE). Radši jsme mu to odkývali, abysme měli pokoj. Potom stočil řeč na Viagru.  Netušili jsme, kolik u nás stojí, tak jsme plácli nějakou částku. Násir zastavil auto, otočil se na nás, že s námi bude obchodovat a budeme vozit do České republiky Viagru a všichni na tom zbohatneme. Tvrdili jsme mu, že to není možné, že u nás je pouze na předpis a že bysme za to mohli jít i do vězení. Pak s tím dal pokoj. Nakonec nám nabídl, že nás v pátek odveze na letiště zadarmo, ale musíme ho navštívit doma, tentokrát kvůli jeho synovi. Tak jsme mu řekli, že jo, abysme od něho měli pokoj. Došlo i na peníze, tak jsme se kousek před Káhirou vyrovnali. Chtěl po nás i bakšiš, tak jsme mu dali 5 LE. Bylo to příjemné a po většinu výletu jsme měli soukromí.  Ještě nám dal svoji vizitku, ať ji vyvěsíme v hotelu a dáme ji našim přátelům, že by si zase rád vydělal :). Vyráželi jsem ráno v osm a vrátili jsme se asi ve čtyři odpoledne. Nakonec jsme tu cestu přežili, vysadil nás na Talaat Harb. Kupodivu jsme dostali pusu (oba :) ). Brrrr, líbat se s chlapem a asi šestkrát jsem ještě nezkoušel a už doufám, že nikdy nezkusím :(.  Konečně nás propustil do hotelu.

Výlet se nám podařil, zašli jsme doplnit zásoby vody  a pizzy, koukli jsme na internet a odebrali jsme se do hotelu. Tam jsme se večer setkali opět s našimi známými, kteří další den ráno odjížděli do Hurghady.  Odpoledne za Raduškou přišla jedna Japonka, že viděla, že máme v rukách Lonely Planet. Jí ho vzal její přítel  a odjel, takže potřebovala zjistit, v kolik odplouvá trajekt do Sýrie a kolik stojí. Kupodivu to tam bylo napsané :).  Po odpočinku následovala tradiční noční procházka Káhirou. Raduška se ráda ztrácela na střeše hotelu, tedy na střeše střechy, která fungovala jako terasa s kulečníkem, houpací sítí a lavečkami. Bylo jí tam krásně a měla klid. Scházeli se tam pouze lidé, kteří chtěli soukromí, takže si pak potichu povídali, nebo jen tak bloumali a odpočívali.

výběr fotografií k dnešnímu dni

Saqqara

Egypt 2005