čtvrtek 7.7. 2005

 

          Jinak let   probíhal   úplně  v pohodě, bylo  celkem  jasno a mohli jsme  se dívat  na  města  z   výšky    10 000 metrů. Nádhera. Krásně osvětlené ulice, města vypadala jako zářící vánoční stromečky. Pilot později hlásil, že letíme rychlostí 800 km za hodinu, ale poznat to nešlo. Měl jsem dojem, že to přece nemůže být tak rychle, když město    pod sebou tak dlouho vidím… Později nám přinesli večeři, nějaké těstoviny s mořskými řasami. Vypadalo to docela fujka. Byly v tom namotané nějaké zelené řasy a chutnalo to stejně, jako vypadalo :). Ale na zákusku jsme si pochutnali :).  Let trval asi tři a půl hodiny. Pomalu jsme se blížili k Alexandrii. Byl to nezapomenutelný zážitek. Krásně osvětlené pobřeží se před námi vylouplo skoro po hodině tmy, letu nad Středozemním mořem. Vypadalo to jako letecký maják. To už jsme pomalu slétávali níž a jednotlivé ostrůvky světel splývaly do společného světla. Byli jsme nad Káhirou, prvním cílem naší cesty. Všude už byly vidět osvětlené ulice a hlavně mešity se zeleným čímsi,   co se nedalo přehlédnout. Něco po třetí hodině jsme konečně dosedli na Káhirské letiště.

          Po vystoupení z letadla nás přepadlo obrovské vedro a vlhkost. Co mi do obrazu nějak nepasovalo, byl zástup policajtů a armády kolem našeho letadla. Mysleli jsme, že letíme na dovolenou a ne do válečné zóny. Následně nás ozbrojenci pohledem doprovodili k autobusu, který by byl u nás už dobrých 30 let vyřazen z  provozu, ale  pro Egypťany je to, jak jsme měli později mnohokrát možnost poznat na vlastní kůži, zcela běžný dopravní prostředek. Naložili nás tedy do toho autobusu a převezli asi 100 metrů k  hlavnímu vchodu budovy. Jen tak mimochodem, cesta pěšky  by zabrala asi pětkrát menší dobu než výstup a nástup do autobusu, ale asi měli strach, že se jim na letišti zatouláme :).

          Pak nás dav zavedl do haly, kde jsme měli možnost potkat první a zároveň jedinou rodinu Čechů z celého letadla, protože jinak s námi letěli samí Arabové. Stejně jako my si kupovali vízum až na letišti, vychází na 15 USD       na osobu, je platné na 30 dní a nesmí se s ním opustit území Egypta, na to je jiné vízum. Dostali jsme dva kolky v hodnotě 10 LE :), které jsme si nalepili do pasu, a s již vyplněnou přihlašovací kartou (dostali jsme ji v letadle na vyplnění, během kterého jsme blokovali jednu letušku, která nám stejně řekla špatné číslo letu :)) jsme šli  k  pasové kontrole. V té směnárně, kde jsme kupovali víza, jsme zároveň i vyměnili první peníze (200 USD po 5,76 LE za jeden USD). Pasová kontrola proběhla bezproblémově, tak jsme šli pro batoh. Měl jsem fakt strach, že ho tam nenajdu, ale byl tam a to znamenalo můj první kontakt s bakšišákem :). Za podání zavazadla chtěl hnedka bakšiš,      tak jsem mu dal  50 piastrů, protože jsem víc v drobných neměl. Sice se tvářil kysele, ale já jsem mu to zavazadlo vytrhl z ruky a mohli jsme jít. Netrvalo dlouho a hned jsme budili rozruch. Přítelkyně je modrooká blondýnka,     takže mlaskání a pobručování začalo už na letišti. Mimochodem, víte, že v Egyptě se na kočky volá : Ps ps :) ? Hned u pasové kontroly Radušce jeden Arab tvrdil, že autobus z letiště nejede a taxi stojí 10 USD. Zajímalo by nás, jestli teda jel tím taxíkem :) .

          Venku nás z haly nás nejdříve praštilo znovu to vedro a v zápětí se nás vrhly snad desítky taxikářů                   (samozřejmě že těch nejlepších v Káhiře) s nabídkou odvozu do města. Poučeni z jiných cestopisů a hlavně z Lonely Planet, jsme začali hledat autobusové nádraží. Naštěstí jsme po delší době marného hledání narazili na člověka,   který nám dobře poradil, i když se nám do toho pletli zase ti nejlepší taxikáři s tvrzením, že teďka v noci stejně nic nejede. Asi 200 metrů od terminálu jsme objevili autobusové nádraží a já už začal luštit jednotlivá čísla autobusů. Potřebovali jsme se dostat k autobusovému nádraží Turgumán, koupit lístky do Bawity a Alexandrie. Naše číslo autobusu tam nestálo, ale jeden člověk nás posadil do autobusu, který byl ještě horší kvality než ten, který  nás vozil po letišti. Všude bordel a smrad, dveře ani nešly otevírat (teda spíš zavírat) apod. Prostě bylo o žloutenku už jenom se na ten autobus podívat. Ještě  že jsme byli na tohle připravení a očkovaní (žloutenka, břišní tyfus, jedli jsme           i tabletky na malárii). Po nastoupení do autobusu si nás prohlédlo hlavně mužské osazenstvo, tedy mě asi ne, spíš Radušku a uvolnili nám místo k sezení tak, že vyklidili jednu stranu autobusu :). Jelikož jsme nebyli znalí místních poměrů a hlavně jsme pořád nevěděli, jestli ten autobus opravdu staví na tom nádraží, obrátili jsme se na jednu muslimku, která seděla před námi. Neuměla ani slovo anglicky, ale protože nám ten super muž u letiště napsal Turgumán arabsky, tak to pochopila. Ptali jsme se na cestu a cenu. Já měl z domu  na  papíře  vytištěné bankovky       a díky tomu jsme se dozvěděli cenu autobusu :) - když nám prstem píchla do papíru na 50 piastrovkou. Nakonec ještě hlídala, aby nás autobusák neošidil při kupování jízdenek.  Asi po 20 minutách čekání se autobus konečně rozjel a my měli první možnost seznámit se s Káhirou. No, bylo to docela drsný. Všude samá auta a lidi, kteří pobíhají mezi nimi, nikdo nepřibrzdí, žádné dodržovaní alespoň těch nejzákladnějších dopravních předpisů… (všude jsou semafory, ale mají jednu drobnou chybu : neustále na nich bliká pouze oranžové světýlko :)). Však i nám trvalo několik dní, než jsme získali jakous takous jistotu v přecházení ulice. Cesta do centra města stála 50 piastrů za oba. Asi po 30 minutách kodrcavé jízdy (to kodrcání nebylo způsobeno kvalitou vozovky :)) jsme dojeli k nějakému podjezdu, kde nás vysadili s tím, že kousek odtud je autobusové nádraží.

           Abych se přiznal, poprvé se mi sevřel žaludek. Vysadili nás v nějaké smradlavé uličce, kde bych nešel ve dne ani doma, natož v úplně cizím městě a v noci. Co se dalo dělat. Pomalu jsme vyrazili daným směrem a čím dál víc to na nás doléhalo. Kdyby na nás někdo vyskočil, jsme bez šance :(. Asi po tři sta metrech kolem několika hromad odpadků a vraků aut jsme došli někam, kde jsme už nevěděli, kudy dál vede naše křivolaká cestička. Za jednou brankou si Raduška všimla policajta, a šla se ho zeptat na cestu. Dost nás překvapilo, když prozradil, že tohle je to autobusové nádraží, které hledáme… Měl bych problém ho poznat i ve dne, natož v noci. Pustil nás za branku, kde jsme prošli kolem několika strašných unimobuněk, které sloužily jako pokladny, a došli jsme na peron, kde byly nějaké špinavé  lavečky pár domorodců. Autobusové nádraží bylo jinak ještě zavřené a my měli do šesti, kdy se otevíralo, ještě několik hodin čas. Během té doby jsme stihli několikrát odmítnout čaj a jiné nápoje, které nám nabízel jeden pochybný prodavač. Nechtěli jsme zažít nějaké zdravotní problémy  hned pár hodin po příjezdu… Když se začalo kolem šesté rozednívat, bylo zřejmé, že noční pocit hnusu a bordelu bude ještě horší, než jsme mysleli. Teprve teď byla vidět neomylná skutečnost. Když konečně otevřeli první stánek, koupili jsme si lístky        do Alexandrie (Teda po dost kruté domluvě. Neumí tam anglicky snad nikdo, ale všichni se tváří, že mají angličtinu v malíčku.) - stál 32 LE pro oba a nejde uplatnit žádná sleva. Teď už jenom zbývalo koupit si jízdenku na neděli,   kdy máme v plánu odjet do první oázy Bahariya. Jízdenka stála taky 32 LE pro oba a její koupení bylo velké dobrodružství, protože se asi 20 lidí tlačilo u malinkého okýnka a snažili se koupit jízdenku. Nakonec se podařilo      a my mohli čekat na odjezd autobusu do Alexandrie.

          Vyšli jsme tedy před nádraží a kochali se pohledem na lidi, auta,…, bordel a otravovaly nás hrozně mouchy.  Jedna ženská prodávala chleba, kterej měla na zemi jen na novinách, další roznášel velice pochybnou vodu a do toho se pletla auta a lidi na kolech. Jeden kolař nás docela zaujal, protože kličkoval mezi auty a na hlavě si přidržoval obrovskou desku, na které měl narovnaný chleba do výšky asi půl metru. Mezitím doprava poněkud zhoustla a já jsem říkal Radušce, že se divím, že se nikdo nevybourá, protože jezdili ještě hůř než v noci. Jenom jsem to dořekl, kousek od nás to napálil forman do mikrobusu, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Později jsme přece jenom měli možnost vidět smrt :( .

          Jeden zaměstnanec autobusáku nám ukázal místo, ze kterého měl jet autobus do Alexandrie. Postavil nás doprostřed silnice, vedle trhovců. Za patnáct minut, které jsme tam stáli, na nás zatroubilo asi 50 taxíků. K nám se přidal jeden kluk, který byl na egyptské poměry velmi příjemný, upravený a hlavně čistý. Dal se s Raduškou do řeči, anglické :).  Opět k nám dorazil ten nádražák a zavedl nás do ještě většího bordelu, než jsme byli doteď. Už byl čas odjezdu autobusu, tak jsme uložili krosnu do zavazadlového prostoru. Zase u toho byl bakšišák (1 LE), ale jak jsem zjistili později, je to standardní částka za uložení zavazadla do autobusu.  Usadili jsme se dovnitř, ale ještě jsme si několikrát museli přesednout, než nám náš známý prozradil, že na těch jízdenkách je zároveň uvedená i místenka. Konečně jsme seděli správně a mohli jsme vyjet. Cesta měla trvat asi tři hodiny, leč my ji jeli dobrých pět hodin, protože nám pěknou dobu zabralo, než jsme se vůbec vymotali z Káhiry. Cesta autobusem vůbec neutíkala, i když  na dálnici jsme si to už svištěli dost rychle. Asi 100 km před Alexandrií jsme opět zpomalili a vyhýbali se hnusné řetězové havárce. Prostě blázni ...  Aby nám cesta rychleji ubíhala, pustili nám řidiči nějakou motlitbu. Pro někoho, kdo v životě neslyšel recitování jako zpívání bez hudby, je to silnej zážitek a já si moc přál, abychom už byli v Alexandrii. Radušce to ale nevadilo, podle ní to bylo příjemné. Proti gustu žádný dišputát :). Autobus byl klimatizovanej, ale nějaký prase (se stoupající zkušeností s cestami autobusem jsme zjistili, že je to zcela normální věc) si zapálilo cigaretu (snad ta nejhorší kvalita, která se vyskytuje na trhu) a klimatizace byla spíš na škodu.  Starý známý (Mohamed) s Raduškou prohodil v autobusu pár slov. Studoval na zubaře v Káhiře a teď, když mu skončila škola (v Egyptě totiž škola končí o 14 dní později) jel za svým kamarádem do Alexandrie.

           Kolem poledne jsme dorazili do našeho dnešního cíle. Autobus zastavil na nějakém pochybném nádražíčku, kde se kolem nás zase začali slítávat taxikáři jako vosa na bonbon. Ten kluk viděl, že jsme bezradní a nabídl, že nás odveze k  první památce naší cesty, a to k Římskému amfiteátru. Jak Raduška později zjistila, vystoupili jsme na špatném autobusovém nádraží. Naložili jsme věci do kufru a naskládali se do taxíku. Cestou se snažil z Radušky dostat telefon a dal jí svůj. Asi po dvaceti minutách jízdy jsme byli u cíle naší  cesty, kde jsme vysedli z auta, vyložili věci a rozloučili se. Náš arabský spolucestující řekl, že toho taxíka zaplatí, ale že se mu musí přítelkyně ozvat (což jsem mu ale nerozuměl :)).  Taxík odjel spolu s naším novým kamarádem a já začal přepočítávat zavazadla. Průšvih byl na světě. Chyběla nám igelitka, ve které jsme měli sladkosti a oblečení. Naštěstí jsme měli číslo na toho kluka, tak mu Raduška hned zavolala a on se asi do deseti minut vrátil a tašku nám přivezl. Raduška se s ním rozloučila,      o mě moc zájem neměl :( .

            V té době se už kolem nás točil jeden pouliční prodavač s pohledama a pořád nám nějaké vnucoval. Raduška chtěla leporelo, ale on za něj chtěl 20 LE, které jsem mu odmítl dát, a moje první usmlouvání skončilo na částce 8 LE, ale i tak jsem přeplatil. Leporelo Raduška už vlastnila a mohli jsme vyrazit k pokladně na Římský amfiteátr.

          Po průchodu rentgenem a zaplacení vstupného (10 LE za oba) jsme mohli nechat krosnu a batohy na pokladně a v klidu si projít památky. Hned se k nám připojil jeden policajt, který dovolil focení a taky nás vyfotil v hledišti divadla. Uprostřed kolosea bylo místo, ze kterého se tvořila až neuvěřitelná akustika. Pro Radušku to byl krásný pocit, stát na místě, kde recitovali její oblíbení básníci z dávných dob. Ale mě to moc nebralo. Raduška později okukovala místní květiny a policajt jí každou utrhl, takže jsem si připadal jako v květinářství :).  I když se může někomu zdát, že to není moc zajímavá památka, mýlí se. Například se zde nachází jediné dochované římské divadlo na celém území Egypta. Pak nás policajt provedl archeologickýma vykopávkama, nějakýma římskýma lázněma,   které měly nádherně zachovalé mozaikové podlahy a dalšími místy, kam se normálně nedostanete. Třeba jsme viděli památky z byzantské doby. Zrovna tohle jsme se dozvěděli z televize den před naším odletem na dovolenou. Ani nevíme, jestli to byla hra, nebo kvůli nám měl ten polda opravdu problémy, protože zrovna do těch „tajných“ míst přišel nějakej jeho nadřízenej s fotografem. Chvilku jsme se schovávali za sloup, ale on došel až k nám, tak nás minout nemohl. Při loučení jsme mu dali 2,50 LE. Pak jsme šli zpátky pro batohy a já měl možnost prvního seznámení s místními toaletami :). Udělaly na mě velkej dojem, ten den se mi poprvé udělalo špatně. Raduška jenom nakoukla a byla zase zpátky venku :), že si radši bude hladit koťata, kterýma je Egypt přeplněnej.

             Teď jsme měli  plánu jít na katakomby Kom El-Shoqqafa. Katakomby opravdu stojí za podívání. Je to největší římské pohřebiště v Egyptě a  byly objeveny úplnou náhodou  teprve v roce 1900, kdy se do nich propadl jeden osel. Vstupuje se dovnitř po spirálovém schodišti, které klesá až do zatopeného patra, kam není možný kvůli vodě přístup. Katakomby jsou hroby vytesané ve skále až do hlouby 35 metrů. Na cestu se Raduška ptala nejbližšího policajta, který jí tvrdil, že katakomby jsou daleko a nestojí za to. Opak byl pravdou.  Cesta k nim byla dost dlouhá, šli jsme kolem obrovské tržnice, kde se tlačila spousta lidí, ulicemi jezdila hromada aut a do toho se motaly (spíše dělaly rozruch)  tramvaje. Místní nás posílali od čerta k ďáblu a i mapa v Lonely byla nějak nepřesná. Nakonec jsme se zorientovali podle Pompeiova pilíře, kam jsme se chtěli podívat až po katakombách. Asi po hodině jsme dorazili ke katakombám, kde jsem musel na pokladně nechat foťák a po zaplacení vstupného (20 LE za oba) jsme sestoupili do katakomb. Byly super. Chvilku jsme měli dokonce možnost si je prohlížet sami, než se k nám zase přidal jeden bakšišák, kterej nás něma (podle Radušky dost slušně, ale moc rychle) protahal. Dali jsme mu 1 LE, sice brblal, že je to málo, ale měl smůlu, já víc drobných neměl.

          Teď jsme se vrátili zpátky k Pompeiovu pilíři, zaplatili vstupné (10 LE za oba) a ocitli se v zahradě, kde se    na kopci tyčil již zmíněný pilíř a sfinga. Nejdřív jsme vyšlapali po dost strmých schodech k pilíři. Byl obrovský. V obvodu měří 9 metrů. Po jeho prozkoumání jsme se vrátili do zahrady udělat pár fotek. Konečně jsme si mohli odpočinout. Všude byli pouze turisté, lavečky a stín, ale (!) žádný bakšišák. Raduška se musela smát, když si všimla, že hurghaďáci sem maximálně přijedou autobusem po skvělé cestě, ale my jsme se ztráceli v neturistické městské části, která vypadá ale opravdu jinak. Sem by žádný hurghaďák nevkročil :). Viděli jsme úplně jiný Egypt než plážoví povaleči (ale nic proti nim :), fakt).

           Teď už nás čekala cesta do našeho hotelu. První plán vzít si mikrobus ztroskotal na nemožnosti domluvy s místníma řidičema. Vyřešili jsme to tak, že jsme zašli za policajtama,  kteří seděli u brány, a ti nám sehnali taxíka za 10 LE. Stopli nám jednoho, řekli mu domluvenou cenu a konečně jsme mohli vyrazit do našeho vybraného hotelu. Když nám zastavil u hotelu, dal jsem mu 20 LE, protože jsem neměl drobné, a on mi vrátil pouze 5 LE a  nějak se neměl k tomu, aby mi vrátil zbytek peněz. Tak jsem se naštval a řekl mu, že domluva byla 10 LE a že je to sjednané s policajtama. Pak mi postupně vracel po jedné libře ještě těch zbývajících 5 LE :).

          Před hotelem nás odchytil jeden naháněč a odvedl nás do námi už předem vybraného hotelu New Hotel Welcome House. Tvrdil, že nás ubytuje v pokoji s koupelnou za 30 LE na noc. Tak jsme se šli podívat.                    Po vystoupání asi do šestého patra (tak desáté patro u nás – mají moc vysoké schody. Byl tam sice výtah, ale ten jsme si netroufli využít, protože zrovna nějak procházel rekonstrukcí.)  nás předal někomu jinému a ten nás  provedl pokoji. Prvně nás zavedl do pokoje s koupenou, vypadal slušně, ale chtěl za něj 50 LE za noc. To jsme odmítli,  že jsme byli domluveni na 30 LE. Po delším dohadování nás zavedl ještě do pokoje bez koupelny a za ten chtěl  30 LE. Domluva to byla krutá, ale už se nám nechtělo nikam trmácet. Náš průvodce tvrdil, že je stejně student jako my, že hotel nevlastní, tak nám nemůže dát lepší cenu. Nakonec jsme si plácli. Pokoj nebyl nic moc, patřil k němu velký balkon (poslední den jsem zjistil, že je to zároveň i hlavní stezka pro stovky mravenců a boční okénko, které bylo zazděno, mělo za mříží zastrčeno záchodové prkénko a spoustu odpadků ) s výhledem na moře a Qájitbájovu pevnost, kde stál kdysi dávno jeden ze sedmi divů světa, maják Faros. Pokoj byl vymalovanej hnusně zelenou barvou, podlaha byla dřevěná s velkýma dírama a do skříně jsem jenom nakoukl. Mrkaly tam na mě odpadky, tak jsem ji zavřel a radši už nikdy neotevřel :).  Obecně vzato, skříně v egyptských hotelích jsou nevyzpytatelné. Když na pokoji není odpaďák, skvěle poslouží skříň. Byl to jeden ze dvou hotelů, kde jsme měli možnost mít  na pokoji i zvířátka (myslím si, že to byla štěnice, co mi lezla po krosně :) ). Co se záchodů týče, tak jsme mohli používat dva. Ale oba byly v dost drsném stavu. Asi tak 3x horší, než je standart v našich vlacích :). Jednou ráno jsem nevěděl, jestli nebudu muset nejdřív zvracet.

          Ubytovaní jsme byli a chtěli jsme se projít městem. Okamžitě po našem odchodu z  hotelu  si nás odchytil muž, který nás k němu dovel (stál předtím přesně před vchodem do hotelu) a chtěl bakšiš. Dostal dvě libry a nějak moc děkoval. Asi 2 LE bohatě stačí, ale vyznejte se v tom, když 1 LE je málo.

             K večeru jsme vyrazili mikrobusem (2 LE za oba), který jsme si stopli před hotelem do královských zahrad Montaza.  Po zaplacení vstupného (8 LE za oba) jsme se ocitli na začátku krásných zahrad plných palem a různých dřevin.Tady jsme konečně zažili trochu toho ticha :).  Zde se nachází také exkluzivní pláže, na které se platí zvláštní vstupné a patří snad k nejčistějším v Alexandrii. Je zde také Mc Donald, kde jsme si koupili zmrzku. Za zmínku stojí,  že zahrady patří i „zamilovaným“ egyptským párům, což jsem nikde jinde už neviděli. Radušku zaujala hlavně zvířátka. Teda spíš ptáci.  Lítá tam spousta dudků, chocholoušů a jiných námi neidentifikovaných ptáků. Po odchodu ze zahrad  se nám podařilo najít supermarket (jediný za celou naši návštěvu Egypta), kde bylo fakt levně. Za velký 5ti litrový barel s vodou jsme dali 3 LE, a protože byly všechny pokladny plné, tak otevřeli jednu speciálně pro nás    a ještě jsme dostali gratis žvýkačky (teda spíš Raduška :) ). Teď už se nám mikrobus sehnat nepodařilo, protože kolem jezdily jenom plně obsazené. Musel přijít na řadu plán B, a to taxi. Jednoho jsme stopli a chtěl za cestu  k hotelu 20 LE, což jsme odmítl s tím, že mu víc jak 10 LE nedám, a on se při postupném zlevňování na těch 10 LE dostal. Sedli jsme k němu. Jeli jsme ve staré LADĚ, což je pro Egypťany dost luxusní auto :),  protože nejluxusnějším taxíkem jsme jeli v Káhiře, a to naším 15 let starým favoritem. Večer jsme se šli ještě cournout po městě a po vyčerpávajícím dni jsem se uložili ke spánku. V noci nás jen probudila svatba a Radušku ještě velká havárka přímo pod naším hotelem. Tu jsem já zaspal. Raduška vylezla na balkon  a pozorovala, jak místní parkují . Je to sranda. Nejdřív ťuknou do auta před sebou, pak za sebou, pokud možno vjedou i na půl metru vysokej chodník a pak to ještě vezmou kapotou o zeď :).

výběr fotografií k dnešnímu dni

římské koloseum

římské lázně

Pompeiův pilíř

Egypt 2005