pátek 8.7. 2005

 

          Hned po probuzení jsme poznali naše sousedy.  Dost jsem si oddechli, že tu nebydlíme sami a že si hotel chválili, až na záchody (kupodivu :) ). Usedáme do mikrobusu (1 LE za oba) a míříme směrem ke Qájitbájově pevnosti. Celou cestu si Raduška povídala s jedním Arabem. Prý nám dával typy na výlety v celém Egyptě   a vysvětloval, kolik se platí v mikrobusech.  Mikrobus nám zastavil asi 1 km od pevnosti, takže jsme museli jít dál pěšky.  Procházeli jsme takovou smradlavou ulicí (v blízkosti fungoval rybí trh) a dost po nás pokukovali místní  (ani ne tak po mně jako spíš po Radušce, asi moc často nevidí nezahalenou ženu).

          Asi po deseti minutách cesty jsme byli u cíle. Koupili jsme si lístky (12 LE za oba) a šli jsme                na prohlídku. Chvilku jsme se toulali sami, později se k nám přidal jeden policajt, který nám dělal průvodce  a odháněl dotěrné místní kluky, kteří se pořád chtěli fotit s Raduškou. Pevnost je to krásná, a i když mnohem zajímavější by byl původní maják, i tato pevnost má své kouzlo. Vypadá jako by byla postavená z kostiček Lega, což je způsobeno  materiálem, který byl použitý při konečné přestavbě v 19. století. Když jsme se pořádně podívali na jednu vnější zeď, viděli jsme několik velkých sloupů z červené žuly, které snad pocházejí z původního antického majáku. Prohlídka pevnosti byla fajn, a když jsme policajtovi dali menší bakšiš (2 LE), vydali jsme se na hradby, kde jsme zase potkali ty dotěrné kluky (Dost trapné bylo nenápadné focení pomocí mobilu,jak si mysleli, že nevíme, co fotí, ale to se dost pletli. Ale co, ať si udělají dobře). Výhled z hradeb je super, je vidět velký kus pobřeží Alexandrie. Jako velké zrcadlo se z pobřeží blyští odraz slunce z  Alexandrijské knihovny. Měli jsme možnosti poprvé vidět egyptskou mešitu. Sice horně dlouho už nefungovala, ale je přímo v pevnosti. Mohli jsme si ji vyfotit s bleskem a musím říct, že na fotce je toho vidět víc než ve skutečnosti :).

          Po odchodu z pevnosti jsme si všimli malinkého muzea v její přední části, tak jsme tam zašli. Bylo to snad námořní nebo rybí muzeum, to se s přesností nedá určit a po zaplacení směšného vstupného (2 LE za oba) jsme se šli na tu nádheru podívat. A stálo to opravdu za to. Bylo to strašně komické, protože skutečné ryby a korály, které ztratily barvu, byly natřeny akrylátovými barvami. Vystavovali tam různé modely všeho možného  i nemožného a uprostřed přes celou místnost měli zavěšenou kostru nějaké velryby. Na zdi visel ještě nějakej dost oloupanej  žralok. Ale ze všeho nejlepší byly dva modely mrožů – chlapa a ženské. To se popsat nedá, to se prostě musí vidět. Bylo to pěkné zpestření. Určitě doporučujeme tam zajít.

          Z pevnosti jsme měli namířeno na nekropoli v Anfúši. Cesta tam se stala velikým oříškem. Bloudili jsme po Alexandrii jako snad už nikde v Egyptě. Mapka v Lonely byla (kupodivu) dost nepřesná, takže podle měřítka to mělo být tak 1 km od pevnosti, leč pravda byla zcela jiná. Když už jsme se asi potřetí vraceli po nábřeží kolem doků, odchytil nás jeden kluk a nabídl nám, že nás tam dovede. Jak jsme později poznali, šli jsme sice správně, ale pokaždé jsme se moc brzo vrátili zpátky v domnění, že už jdeme už dlouho a tedy špatně. Když nás asi po dvaceti minutách doprovodil ke vstupu do nekropole, nabízel jsem mu bakšiš, ale odmítl. Ještě dal Radušce pár zajímavých rad pro naše putování Egyptem. Byli jsme tedy tady :). V tomto areálu jsme neplánovali žádné vstupné, ale platilo se. Zaplatili jsme tedy 12 LE za oba, a protože chtěli poplatek za foťák, tak jsem ho schoval bez obalu  do batohu. Toto bylo snad jediné místo v Egyptě, kde se na nějaké památce vybíral poplatek  za použití foťáku. Odchytla si nás nějaká žena a začala nás provázet po hřbitově. Nejprve nás pustila do několika hrobek, kam se sestupovalo po schodech a v hrobkách byly vytesány symboly faraónu a bohů. Tady Raduška poprvé litovala, že jsme to povolení nekoupili, protože bylo opravdu na co koukat.  Nakonec nás zavedla  do jedné z větších hrobek, ale tam už s námi nešla, tak jsem mohl vytáhnout foťák a udělat si snímek z  hrobky. Byly to stěny v podzemí s vysekanými  otvory a celé se to podobalo jedné velké králíkárně. Byla tu hodně velká podobnost s katakombami Kom El- Shoqqafa.

          Pak už jsme vyrazili k východu vstříc novým dobrodružstvím. Při menší pauze vedle nekropole jsme viděli nějakého kněze, jak kadidlem světí mikrobus. Pro ostatní rutina, pro nás zajímavost :). Chvilku jsme bloudili. Nikdo nám nedokázal poradit, kde vůbec jsme. Ale nakonec jsme se nějak zorientovali a bočníma uličkama jsme se dostali na hlavní cestu. Na zpátečním putování do hotelu jsme se ještě zastavili u mešity Abú Abbás Al-Nursí. Raduška se chtěla podívat dovnitř, ale nepustili ji tam, i když jsem ji půjčil tričko. Dozvěděla se, že ke vstupu do mešity musí mít žena pokrývku hlavy, ale tu měla přítelkyně v té době v hotelu.

          Po menší přestávce na hotelu jsme odpoledne vyrazili na další památku Alexandrie, do Řecko-Římského muzea. Vyzbrojeni mapou z Lonely jsme muzeum našli celkem bez problémů. Vykouklo na nás ale o dva bloky dříve, než ukazovala mapa :). Vstupné do muzea je 30 LE za oba a ani jsme nemuseli, na rozdíl od místních, procházet rentgenem. Ještě bych se vrátil ke vstupnému. U všech památek, které jsme navštívili, jsme použili naše slevové karty a nikdy nebyl větší problém s jejich uznáním. Akorát u Raduščiny karty ISIC byl menší zádrhel v tom, že se platnost karty vždy prodlužovala nalepením validační známky na zadní stranu kartičky. Když jsme na to upozornili, vždycky to prošlo v pohodě. V tomto muzeu se mohlo normálně fotit, a to i s bleskem. Bylo celkem zajímavé, i když muzea víc baví moji přítelkyni. Muzeum obsahuje asi 40000 cenných exponátů. Jediný větší problém byl, že památky nebyly označeny, takže jsme o nich moc nevěděli. V Lonely sice nějaké místnosti popsané byly, ale nebylo to úplně ono. Celou prohlídku nás provázeli policajti a nakonec nám udělali společnou fotečku. Jenže tak trošku zapomněli zaostřit. Za zmínku stojí kopie (bohužel) Rosické desky, mumie, ale i krásná zahrada. Muzeum je rozděleno na několik částí, podle doby, ze které dochované památky pochází. Doba bronzová byla k naší smůle zrovna zavřená.

           Z muzea jsme měli  namířeno do nové Alexandrijské knihovny, která byla postavena teprve nedávno (v roce 2002). Knihovna má v budoucnu mít více než 8 miliónů knih. Knihovna je zajímavá i po architektonické stránce, její budova připomíná  velký kotouč, který je zaražený šikmo do země. Její zeď obsahuje ukázky všech známých písmen z abeced  celého světa.  Do knihovny se kupuje vstupenka (10 LE za oba). Batoh jsme museli po  průchodu rentgenem nechat mimo hlavní budovu v úschovně zavazadel, hned vedle prodeje vstupenek.   Při vstupu nás překvapil příjemný chládek z klimatizace. Opět jsme museli absolvovat rentgen a já jsem musel dokonce vybalit a zprovoznit  foťák i s bleskem. Uvnitř se smí fotit bez problémů.  Asi po hodině prohlídky jsme si šli se vstupenkou objednat internet. Byla sranda se na něj dostat. Nejlépe vám poradí na informacích,  které jsou v každém patře knihovny. Jen malá rada : pokud tam půjdete, tak nepoužívejte výtahy. Jsou takové divné a dovezou vás jinam, než kam potřebujete :). Objednávání internetu má centrálu zcela nahoře. Musíte tam odevzdat vstupenku do knihovny a asi za půl hodiny vás zavolají a pošlou na hodinu k nějakému počítači,      který ale ovšem musíte najít a to dá taky pěkně zabrat :). Asi po půl hodině čekání nám vystavili kartičku s heslem a my mohli strávit 1 hodinu na internetu. To byl náš první větší kontakt s domovem. Konečně jsme mohli poslat větší množství esemesek. Jedinou nevýhodou byla strašně pomalá rychlost.  Za Raduškou přišla nějaká Američanka, jestli Raduška není náhodou Ruska, že ona původně Ruska byla, než emigrovali. Tak tam spolu chvíli gavarily.  Raduška si všimla, že před muzeem stojí obrovská socha, asi prý Ramssese II.

          Cestou z knihovny jsme pomaličku procházeli městem a kochali jsme se. Procházeli jsme místní centrální tržnici, kde prodávali kdejakou veteš, jen ne pohledy. (Raduška je na nich totiž závislá :) ). Na tržnici byli prodavači vcelku nepříjemní. Chodili jsme po vedlejších uličkách, ale samozřejmě jsme nemohli minout ani  kornýš :).

          Později jsme zamířili do hotelu (skoro všechny „turistické“ hotely v Alexandrii stojí vedle hotelu Cecil. Je to takový orientační bod, ke kterému vás zavezou i taxikáři), ale ještě jsme se šli rozloučit s mořem a chtěli jsme si sednout na pobřežní promenádu. Po cestě se k nám přidali nějací dva kluci  a snažili se být strašně nenápadní při pokukovaní na Radušku. Dost už mě štvali, tak jsem jim šel  (česky :) ) vynadat. Na chvilku se vzdálili,      ale pak se zase motali kolem nás až na pobřežní promenádu. Sedli jsme si a oni si sedli asi pět metrů od nás. Posadil  jsem se tak, abych byl vedle nich já, ale oni si za chvilku přesedli z druhé strany  k Radušce a pomalu se k ní přibližovali a začali dotírat. Pak se k nim přidal ještě jeden a byl tak otravnej, že mu Raduška dala facku. Asi jí to chtěl vrátit, ale místo facky ji pohladil,  už jsem toho měl dost a rozkřičel jsem se na ně, že se jeden tak lekl, že seskočil tři metry z promenády k moři, a ten druhej taky pěkně couvl. Protože už nás to tam nebavilo, šli jsme do hotelu si zabalit věci. Hned  ráno jsme měli namířeno do Káhiry. Večer jsme v klidu seděli ve společenské místnosti a papali naše oblíbené Haribo. Přišel jeden z těch kluků, kteří patřili do hotelu a chtěl si s Raduškou zahrát baghamony a ještě nějakou hru. Neuměla to, ale nakonec se nějak pochopili. Nejdřív Raduška vyhrávala. Pak si s ní přišel vyhrát ten, který nás ubytovával, ale s ním už to taková sranda nebyla.

výběr fotografií k dnešnímu dni

Řecko-Římské muzeum

muzeum

Qájitbátova pevnost

Egypt 2005