sobota 9.7. 2005

 

             Po probuzení nás zastihla menší nepříjemnost, Radušce vyklouzla z ruky malá část  náušnice a nebylo jednoduché  ji najít. Když jsme ji po deseti minutách v té děravé podlaze našli, šel jsem balit zbytek věcí, když ne ani za minutu Radušce opět vyklouzla. Teď už jsme ji nemohli najít vůbec :) . Už jsme byli zoufalí, já jsem odklízel postele, skoro jsem se plazil  po podlaze a ne  a ne ji objevit. Tentokrát nám hledání trvalo o hodně delší dobu. Nakonec se dostavil úspěch a my mohli konečně vyrazit z hotelu na vlakové nádraží. Cestu jsme zhruba věděli, ale když jsme se ptali na radu místních a řekli jim anglicky název nádraží, tak nedokázali poradit, i když jsme byli    od nádraží 200 metrů. Nakonec nám jeden muž dobře poradil a my se konečně na vlakáč dostali.  (Když se na něco ptáte Egypťana, a on nezná odpověď, tak vás klidně pošle špatně a vše vám odkýve. Nikdo neřekne, že neví.) Jestli jsme si mysleli, že koupit si lístek na vlak bude bez problémů, tak jsme se hodně spletli. Přišli jsme k výdejně jízdenek, kde pokladní nebyla schopná pochopit, co vlastně chceme. Když už to pochopila, tak nám tvrdila, že už žádné vlaky do Káhiry dneska nejedou. Tomu se nám nechtělo věřit a nakonec jsme skončili u jiného okýnka, kde nám asi po dobrých deseti minutách vystavili jízdenku na vlak. Stála 34 LE pro dva II. třídou. Byla na takovém kartónku, jako bývaly kdysi jízdenky u nás.  Jízdenky jsme tedy měli a vyrazili jsme k vlaku. Byla to dost velká nádražní hala, kde stálo vlaků hned několik. Jak jsme se tak motali po perónech, odchytil nás jeden bakšišák, že nás odvede k vlaku. Dal jsem mu 1 LE a ještě jsem se pro jistotu zeptal průvodčího, zda je to opravdu vlak do Káhiry. Řekl, že ano, ale že to není ten náš, ten náš stojí na vedlejší koleji. Tak jsme zase přešli jinam. Bakšišák se divil,    kam to jdeme, a pořád nás chtěl vracet k tomu špatnému vlaku. Ve vlaku jsme nalezli do jednoho vagónu a aniž bysme to tušili, sedli jsme si správně. Ta jízdenka slouží totiž zároveň i jako místenka a nám se podařilo si úplnou náhodou vybrat jak správný vagón, tak i sedadla. :)

             Přesně na čas (nevím, jak je to možné, ale vlaky a autobusy opravdu vyjížděly tak, jak měly. To nedokážeme ani u nás.) jsme vyjeli směr Káhira. Cesta byla v pohodě, vlak byl klimatizovanej a vagón vypadal líp než I. třída u nás. Zaujalo mě, že mají otáčecí sedadla pro dva lidi. Vždycky, když vlak dojede do cíle, nádražní zřízenec procházel celý vlak, šlapal na nějaký pedál  a otáčel sedadla po směru jízdy. Jedna zajímavost : Ve vlaku se nesmí muž ženy vůbec dotknout, natož ji pohladit nebo letmo políbil. Netušili jsme proč, ale rozkřičel se na nás průvodčí. Až později nám jeden kluk řekl : No touch, no kiss. A bylo jasno.

  Ani ne za tři hodinky jsme zastavili v Káhiře. Dneska poprvé jsme ji zažili v plném provozu. Už jenom vymotat se z nádraží těmi podchody a nadchody byl docela problém. Nejdřív jsme se zorientovali podle mapy v Lonely a pak jsme vyrazili z vlakáče. Nemohl nás samozřejmě nikdo přehlídnout, tak se kolem nás zase motala spousta hotelových naháněčů a taxikářů. Tentokrát jsme ale hotel měli vybraný a podle mapy měl být hotel kousek  od Egyptského muzea, tak jsme je rezolutně odmítali. Naše další  kroky vedly na ulici před nádražím, kde potkáváme policajta, jak vede tak desetiletého kluka s pouty na rukou. Přicházíme k první velké ulici a nastává opravdu velký problém s přechodem na druhou stranu. Auta se řítí ze všech směrů. Trvalo nám dost dlouho, než jsme sebrali odvahu a vstoupili do silnice.  Auta kolem nás jenom lítala.

Asi  po dvaceti minutách se před námi objevila budova muzea. To už jsme byli kousek od hotelu Dahab (Mohamed Bassyumi 26), který jsme našli úplně bez problémů. Prošli jsme kolem nějaké pochybné vrátnice a vyšlapali zase tak do sedmého patra  (u nás tak patnácté patro, až na střechu budovy), kde byl umístěn hotel. Vznikl přistavěním jednoho patra kolem obvodových zdí, uprostřed bylo několik světlíků s výtahovou šachtou (dost zajímavý pohled), recepce a velké plochy s rostlinami a spoustou laveček . Hotel jako takový působil slušným dojmem, oproti Alexandrii úplné pohlazení po duši :). Když nám ukázali pokoj, byl to takovej kutloch (jenom s postelí a větrákem) a záchody, byli jsme spokojeni. Cena 25 LE za noc se nám zdála slušná. Jen se nám na recepci vysmáli, že jsme nejeli výtahem :).

             Protože jsme měli na Káhiru jenom tento jeden den, čekali jsme na zítřek, kdy pojedeme do první oázy, šli jsme prozkoumat koptskou Káhiru. Z hotelu jsme vyrazili na metro na stanici  Midán Tahrin. Koupení jízdenky bylo bez problémů (1,50 LE za oba,  mají je rozdělené podle toho, kolik stanic projedete, myslím na 4 stanice a další  na 9 stanic, můžete jakkoli přesedat), a když jsme zvládli projít turniketem, kde jsem měl trošku problém, protože mi ten přístroj vcucl jízdenku a už mi ji nevrátil (je jí potřeba při východu z metra, kdy  umožní projít znovu turniketem), šel jsem za policajtem, který  stál vedle, a on ji komusi, kdo chtěl zrovna vyjít z metra, sebral :). Shodou okolností byla tato stanice zároveň přestupní pro jinou trasu metra a bohužel nebyla značená tak dobře jako   u nás (i když jsem jel metrem párkrát, nikdy nebyl problém) a nevyhnulo se nám menší bloudění.  Takovou zajímavostí je, že každý první vagón ve směru jízdy  je vyhrazen pouze ženám.  Nakonec jsme našli správné nástupiště i vlak. Poradil nám jeden kluk, který se dal do řeči s Raduškou (se mnou by si moc nepokecal), a když jsme po čtyřech stanicích vystupovali, přidal se k nám a nechtěl odejít. Pořád se z  Radušky snažil dostat její telefon,  až to bylo otravné. Nakonec jsme mu  jasným způsobem dali najevo, že chceme být sami, tak dal konečně pokoj. (Je velká škoda, že když už vám někdo dobře poradí, nechce vám potom dát pokoj, až je to obtěžuje).

Stanice metra byla hned u vstupu do koptské Káhiry, která je podle různých pramenů srdcem křesťanské komunity. Jako první jsme měli v plánu navštívit Koptské muzeum, ale bohužel právě probíhala rozsáhlá rekonstrukce a muzeum bylo zavřené. A vypadá to, že dlouho ještě otevřené nebude. Toto bylo jedno ze dvou míst, kam jsme měli namířeno a kam jsme se díky rekonstrukci nedostali. Na tomto malém území se nachází několik křesťanských kostelů, židovská synagoga a hřbitov.  Nejvíce času jsme strávili v kostele sv. Sergeje, kde se  skrývala Svatá rodina před králem Herodem. Místní průvodce nás protáhl opravdu vším, čím se dalo. Hodně času jsme strávili  v podzemní kryptě, kde nám ukazoval originály obrazů a kde jsme udělali několik fotek, včetně studny se svěcenou vodou. Velmi zajímavé byli i ostatní kostely : Svatá Barbora, Visutý kostel, Svatý Jiří (i klášter) a na jméno toho posledního si nemůžu vzpomenout. Byl tu celkem klid a skoro žádní (na místní poměry) bakšišáci. Za vidění rozhodně stál i kostel Sv. Barbory. Zvenku byste nepoznali, že se jedná o  kostel, je ukryt pod zemí. Já seděl v lavici a Raduška si kostel procházela. Jeden chlap jí odemkl snad troje dveře a ukázal jí i vzácnou křtitelnici. Ale tady nás taky pěkně natáhli. Protože se v kostelích špatně fotilo, tak si Raduška chtěla koupit pohledy. Prý nemají žadné, pouze leporelo za 5 LE (fígl byl v tom, že mělo jenom 5 obrázků). Nakonec jsme to ale koupili.  Po prohlídce zbytku kostelů a památek jsme šli zpátky na metro, kde jsme koupili další jízdenky a kde mě pokladní sprostě ošidil. Říkal jsem si, že těmhle můžu věřit, tak jsem mu dal 10 LE a ten bídák mi vrátil jenom 7 LE. Chtěl jsem mu jít vynadat, ale Raduška řekla, že to mám nechat být. Zpáteční cesta na Midán Tahrir proběhla už bez problémů a po vystoupení z metra jsme zamířili do blízkého KFC na první pořádný oběd. Vedle stála  i lékárna, kde jsme pro jistotu zakoupili Antinal  (5 LE, účinný lék na střevní problémy). Prodavači si neodpustili výbuch smíchu. K čemu asi ti turisté Antinal potřebují ? :)

 

             Později odpoledne jsme dávali dohromady peníze a zjistili jsme, že máme vyměněno málo a že nám to na týden, který chceme strávit v poušti, nebude stačit.  Pokusili jsme se tedy jít do nějaké směnárny, ale nebylo vůbec jednoduché  nějakou otevřenou najít. Byla sobota a to mají všechny banky zavřeno (u nás v sobotu a neděli, v Egyptě v pátek a sobotu).  Nastal tedy velký problém. Když už jsme propátrali celou hlavní ulici Talaat Harb (něco jako u nás Václavák) a nenašli ani jednu otevřenou pobočku, v jednom hotelu nám poradili, že ve vedlejší ulici je otevřená směnárna. Plní optimismu jsme vyrazili a skutečně asi po pěti minutách zářila do ulice velká cedule EXCHANGE. Vešli jsme do domu a na schodech seděli nějací čtyři pochybní chlápci a o kus dál seděl za stolem nějaký muž. Zamířili jsme k  němu, že potřebujeme vyměnit peníze, ale on nás poslal zpátky k  těm chlapíkům na schodech, že oni jsou ta směnárna. Co se dalo dělat, peníze jsme potřebovali a nakonec jsme se s nimi domluvili, dali nám stejný kurz jako v bance.

             Když jsme z toho doupěte odešli, usadili  jsme se kousek vedle na lavečku, abychom si mohli srovnat peníze. To zahlídl nějakej špinavej kluk a ještě s jedním se na nás začali domlouvat. Raduška to viděla a měla strach, že nás chtějí okrást, protože za chvilku k nám jeden z nich přišel a žebral peníze. Tak jsme se zvedli a mazali pryč.  Pořád jsme se otáčeli a skutečně jeden z nich šel nenápadně za námi skoro přes celou pár kilometrů dlouhou ulici. Tam přišel znovu žebrat, chodili jsme kolem policajtů a bylo poznat, že jakmile jsme se u nějakých zastavili, oba kluci rázem zmizeli. Když znovu otravoval, tak jsem zakřičel a už dal pokoj. My jsme se pomalu vraceli na hotel. Před hotelem jsme objevili jeden krámek, kde jsme plánovali poslední den utratit zbytek peněz za dárky. Prodavač byl ochotnej a dozvěděli  jsme se i nějaké základní ceny suvenýrů. Tím jsme mohli po zbytek cesty porovnávat,     kde  vyjde levněji nakupování. Nakonec ještě Radušce na zápěstí ruky naplácal nějaké parfémy, které nám později způsobily nemalé potíže. S díky, že se vrátíme v posledních dnech pobytu v Káhiře, jsme šli do hotelu. Na pokoji bylo čisto, žádná zvířátka mezitím nevylezla. Zapl jsem větrák na pátou rychlost, ale připadalo mi, že se točí nějak pomalu, ale nedalo se nic dělat. V pokoji bylo dost horko. (Až mnohem později, myslím v Luxoru, jsem zjistil, že v Egyptě  je nejrychlejším stupněm č. 1 a větrák pak opravdu fičí :)  ).

             Byly obrovské problémy se spaním díky nesnesitelnému horku a dusnu. Já jsem ještě spal, ale Raduška na sebe celou noc dávala mokré ručníky, aby jí bylo trochu líp. Zde vyvstaly pochyby, že se do hotelu vrátíme, až se dostaneme zpět do Caira, i když ho máme rezervovaný.

             Ještě bych podotkl, že Dahab je vyhlášený hotel a že mimo spousty národností jsme zde dnes potkali Češku a  Slováka. Aspoň bylo postaráno o večerní zábavu.

Koptská Káhira

Egypt 2005