neděle 10.7. 2005

 

             Hned brzo ráno jsme sbalili věci do krosny a měli jsme namířeno na naše oblíbené autobusové nádraží Turgumán, odkud jsme měli odjet do oázy Bahariya, konkrétně do města Bawitti. U muzea jsme si odchytili prvního taxíka, který jel, a po rychlé domluvě 5 LE nás odvezl na nádraží, kam se dostáváme ani ne za 15 minut. Do odjezdu autobusu zbývala asi hodinka, tak jsme si sedli na lavečku a Raduška si všimla nějaké velice ošklivé kopřivky na rukách. V té chvíli nás ještě nenapadlo, čím to může být způsobeno, protože Raduška bere pravidelně léky na alergii. Nedokázali jsme si to vysvětlit. Dokonce jsme zvažovali, jestli máme odjíždět pryč, kdyby se to zhoršilo, ale nakonec jsme plán neměnili a čekali na autobus. Autobus odjížděl opět na čas. Zamířili jsme přes celou Káhiru na výpadovku na pouštní dálnici. Autobus byl kvality nic moc a klimatizace taky zrovna nefungovala. Nějaké turistky, které seděly za námi, šly během jízdy za řidičem, jestli můžou vyhodit obaly od fruka do odpaďáku vedle něho. Kývl, že jo, a asi po deseti minutách jízdy vytáhl ty krabičky z koše a vyhodil je otevřeným okýnkem na ulici :).  Revizor, který seděl vedle něho, se vydržel asi dvacet minut hrabat v uších obyčejnou sirkou. Prostě taková pohodová cesta, do toho si někdo zapálil… :). Po dojetí na další autobusové nádraží v Cairu jsem byl docela překvapený počínáním tamních prodavačů. Během těch deseti minut, kdy jsme tam stáli, stihlo autobusem projít asi deset obchodníků … dětí, stařen, chlapů s různým sortimentem : papírovými kapesníky, pečivem, vodou, čajem, skleničkama, bonbonama… Prodavači vyskakovali z autobusu     i během jízdy a posledního jsme se zbavili asi 100 metrů od nádraží. To byla poslední zastávka v Káhiře a my se pomalu vzdalovali civilizaci. Když jsme jeli po takové rychlejší silnici, stala se největší nepříjemnost, jakou jsme  na dovolené zažili. Najednou se provoz zabrzdil a bylo vidět, že se před námi stalo něco ošklivého.  Stál tam mikrobus, který měl úplně rozbitej předek, a asi dvacet metrů od auta ležel pravděpodobně mrtvej člověk  v tratolišti krve. Nebyl to příjemný pohled :(. Asi nestihl přeběhnout na druhou stranu ulice. Ale to už jsme pokračovali dál a najednou tak kouknu z okna vidím pyramidu. Obrovskou pyramidu a takový kousek od nás. Vždycky se na chvilku objevila mezi domy a pak zmizela. Nakonec jsme z  ulice viděli dvě pyramidy ze tří,     ale to už jsme vyjeli z Káhiry a jeli po nové silnici směrem na Bawitti. (Všechny silnice, i v té nejzapadlejší ulici po celém Egyptě, mají bezvadný asfaltový povrch bez jediné díry či záplaty, ne tak jako u nás :). Ale ono to má asi svůj důvod, protože kdyby vyjeli s těma jejich popelnicema na naše silnice, tak neujedou ani sto metrů,       aby se jim nezačaly rozpadat :).) Cesta ubíhala docela rychle, Raduška se trápila tou nehodou a kopřivkou        na rukou. Asi po dvou hodinách cesty pouští, během které jsme potkali snad jen  dvě auta, jsme zastavili  u nějakého motorestu. Kousek od něho stálo stádo velbloudů. Chtěl jsem je vyfotit, ale byli moc daleko. Od autobusu jsme se raději nevzdalovali, jen jsme využili jejich komfortních WC v motorestu, myslím, že už je zbytečné, abych je popisoval :). Já chtěl koupit do zásoby jednu vodu. Když mi prodavač řekl, že za ni chce  3 LE, tak jsem se ho zeptal, jestli se nezbláznil a z obchodu sešlo. Když se autobus rozjížděl, všimli jsme si, že se mezitím to stádo úplně přiblížilo k nám, ale už bylo na focení pozdě. Radušku to mrzelo, ale už měla dobrou náladu, protože jsme si vzpomněli na ty parfémy (kopřivka pak do 3 dnů zmizela).

             Vždycky jsem si myslel, že v Západní poušti jsou skutečně jen ty čtyři oázy, do kterých jsme měli namířeno. Překvapilo mě, že jsme po cestě stavěli ještě v několika dalších, i když podstatně menších.

             Velkým pobavením, hlavně na cestách v poušti, byly egyptské check-pointy. To jsou kontrolní stanice,       kde policisté zapisovali každé auto, které projelo, aby se nikdo v poušti neztratil (být tam sám a 200 km ode mě nikdo…, brrr). Při cestě autobusem si turistů ještě nikdo nevšímal, protože si nás autobusák pořád odškrtával na seznamu, že jsme mu z autobusu neutekli. Kontrolování přišlo až později při individuálním cestování mezi oázami.  Check-pointy byly umístěny před každou oázou a pak zhruba každých 100 km. Byly to takové podivné zábrany. Hlavní budovu tvořila budka postavená z  neidentifikovatelného materiálu a silnice byla zatarasena barelama plnýma písku a nějakým zábradlím. Pokud nebyly tyto hlavní součásti, dokázali si poradit  i s odpadkama  :)  nebo velkýma bodcema, na kterých by si auta propíchla pneumatiky.

             Když jsme asi po pěti hodinách konečně dorazili do našeho cíle, do města Bawitti, vrhl se na nás obrovský počet místních s nabídkou těch nejlepších hotelů. Všechny jsme odmítali, nechtěli jsme zůstat          přes noc. Jako první jsme koukli do mapy, ale napřed jsme nebyli schopní se zorientovat. Až pak nás to trklo. Když dávali mapku do tisku, zrcadlově ji obrátili, takže to, co bylo na mapce vlevo, bylo ve skutečnosti vpravo. Po tomto zjištění už bylo triviální najít turistické informace. Kdo čeká nějakou budku s nápisem informace, bude zklamán. Informace jsme našli v  nějaké ubytovně, kde v  přízemí byla jedna kancelář označená jako „Informace pro turisty“. S člověkem, který tam seděl, se nám podařilo domluvit. Nakonec nám sehnal auto (teréňák s pohonem 4x4 bez oken, ale jinak byl ve velice slušné kvalitě. Měli ho zevnitř čistej a polepenej fotkama  z pouště a výletních míst :) ) s tím, že památky jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů a představa, že je absolvuji s krosnou na zádech, se mi nelíbila. Auto jsme tedy měli a tak jsme si šli koupit nějaké pití. Tady už se nesnažili okrádat. Kluk, který tam prodával, nám dal vychlazenou vodu za cenu 1,50 LE a ještě jsme dostali žvýkačky (hádejte díky komu  :) ). Takto vybavení jsme mohli vyrazit na cestu. Byli jsme domluveni, že mu   za to vození dáme 40 LE, ale nakonec chtěl 30 LE :).

             Jako první s námi jeli koupit univerzální lístek na všechny památky, protože u jednotlivých památek už  byli jen hlídači. Permanentka stála 30 LE pro dva a umožňovala nám vstup do pěti památek.  Krosnu jsem si mohl nechat v autě, a tak jsme mohli pěšky vyrazit do muzea (spíš takového hangáru :) ), které stálo naproti pokladně. Tam po nás chtěl hlídač lístky, zaškrtl na nich jednu památku a pustil nás dovnitř. (Stávalo se nám    po celém Egyptě, že když nám prodávali studentské lístky, chtěli po nás slevové karty, které důsledně kontrolovali. Když nám vstupenky později kontrolovali při vstupu do jakékoliv památky, tak ten, kdo trhal lístky, si je znovu vyžádal a překontroloval).

             V  muzeu se nacházely „zlaté mumie“, které byly nalezeny v této oáze teprve nedávno a byla to velmi významná  událost. Objeveny byly náhodou, když se jednomu strážníkovi propadl osel do díry. Tento oslík nalezl pravděpodobně největší kolekci mumií, jaká se kdy v Egyptě vyskytovala.  Nejvzácnější mumie byly pokryty zlatem a jejich sarkofágy jsme si měli možnost prohlédnout v Muzeu mumifikace v Luxoru. Mumie    jako takové jsou  vystaveny v tomto pouštním muzeu.  Byla škoda, že se zde nedalo fotit.

 Po prohlídce asi deseti mumií jsme se vrátili k autu, které nás odvezlo ke dvěma hrobkám (otce a syna) v místě zvaném Qárat Qasr Salím. Obě byly otevřeny.  Nejprve jsme zamířili do hrobky Bannentia.  Člověka by nikdy nenapadlo, že by to mohla být hrobka. Vypadalo to jako  malá budova z nepálených cihel. Teprve uvnitř jsme zjistili, že hlavní část je pod zemí, kam se vstupuje po velice, velice příkrém schodišti a do vlastní hrobky vede metrový vstup, takže se návštěvník musel hodně sklonit, aby se dovnitř dostal. V hrobce se již dalo postavit a člověk se mohl rozhlédnout po zdech, kde jsme měli poprvé možnost vidět skutečné faraonské motivy ještě v originálním barevném provedení. Hrobka se skládala z  hlavní komory se čtyřmi sloupy a vstupy do vedlejších místností. Tady se mi také podařilo vyfotit nějaké kresby i s bleskem a přitom se vyhnout průvodci. Zatímco vykládal něco ostatním turistům, zalezl jsem do jedné z místností sám. Byla možnost fotit i oficiálně, ale musel bych dát 10 LE bakšiš průvodci, který mi to řekl, jakmile uviděl, že mám foťák. (Vím, že by se to nemělo, že se bleskem pravděpodobně ničí malby, ale to by se měli sami nad sebou zamyslet průvodci v těchto památkách a nemyslet na vlastní kapsu a nežádat bakšiš za „tajné focení“. Takže až si sáhnou do svědomí oni, pak je řada    na mně ).

             Z této hrobky jsme zamířili asi  o dvacet metrů dál, kde sídlila hrobka Zed-Amunerancha. Zde již nebyla žádná budova, pouze vstup do úzké schodišťové šachty (připomínající naši autobusovou zastávku),     která měla dobrých deset metrů. Průvodce zůstal okamžik nahoře, takže jsem měl trochu času udělat si jednu fotku. Hrobka to byla taky zajímavá, i když menší než ta první. Po výstupu z hrobek jsem si ještě udělal pár obrázků okolí, Raduška rozdala místním dětem několik blbůstek a už jsme pokračovali na druhý konec města    ke kapli Ajn al-Muftilly.

             Kaple prošla rozsáhlou rekonstrukcí, kdy se původní zdivo s reliéfy  zachovalo asi do výšky dvou metrů.  Památkáři  opatřili zbytky chrámu dřevěnou střechou, takže teď vypadá jako nějaká kůlna. Nebylo tu (oproti hrobkám) nic až tak zajímavého. „Pouze“ stěny s hieroglyfy :).

             Poslední zastávkou po zdejších památkách byl Alexandrův chrám. V tomto egyptském chrámu bylo jako v jediném nalezeno zobrazení Alexandra Velikého včetně jeho kartuše. Objekt byl restaurován stejně      jako kaple, měl i stejně provedenou střechu, i když výška zdí kapli přesahovala. Kolem chrámů se válela spousta zbytků zdí a střepů, které se nám snažil místní hlídač popsat. A dařilo se mu to, i když neuměl ani trošku anglicky :) .

             Tímto jsme měli tuto oázu prohlídnutou a zbývalo vyřešit, co uděláme dál, protože jsme chtěli jet ještě dnes do Farafry (jak jsem se dozvěděli, bus nejede večer, ale až v 22:30). Náš „dopravce“ nás při návratu vzal nějakou jinou cestou, takže jsme skončili před jeho domem, kde nás zval na čaj, což jsme odmítali. Jeho společník nám nabídl, že můžeme jet do pouště s nimi. Zdáli se dost solidní a podle fotek v autě tyto výlety provozují. Během cesty po památkách se k nám přidal ještě nějaký kluk, který patřil k nim Ten uměl anglicky, tak se s Raduškou domlouval, co a jak. Teď už zbývalo jen doladit podmínky (pramen, beduínská vesnice, Černá poušť, přenocování v Bílé poušti a z Bílé pouště odvoz do druhé oázy Farafra) a hlavně cenu. První cena byla 500 LE (s touto cenou jsme počítali, tak nás nepřekvapila a věděli jsme, že se nám nepodaří moc smlouvat). Nakonec jsme se dohodli, že do té ceny 500 LE dáme i ten dnešní výlet v hodnotě 30 LE. Plácli jsme si. Radušce se s nimi velmi dobře povídalo a pořád se jenom smáli. Byli vtipní, ochotní mluvit „slowly“ a řekli nám spoustu nových informací, třeba že benzín stojí 1 LE za litr pro místního a 2 LE pro cizince. Je levnější než pitná voda.

             Teď už jsme se návštěvě jejich příbytku nevyhnuli. Zavedli nás (na místní poměry) do slušné místnosti, kde s námi pořád byl někdo z rodiny a povídal si. Když se tam objevila jejich holčička, Raduška jí dala nějaké šminky na malovaní. Měla radost, asi to nikdy neviděla :). Chtěli jsme se pojistit (kdyby se něco stalo, abysme poznali lidi, se kterými jsme byli v poušti) a vyfotil jsem Radušku s našimi průvodci. Všichni se k ní nahrnuli :). Řidič jel mezitím koupit nějaké zásoby, dotankovat a nachystat auto na výlet do pouště. Když se u vchodu mihla dívka se svatebními šaty, zeptala se Raduška, jestli náhodou nebudou mít v rodině svatbu a hrdý otec jí potvrdil, že dneska a že nás tímto zve na svatbu. Byl opravdu velký problém se z toho vyvléknout, aby se neurazili. (Sice by nás to – hlavně Radušku, protože ta chce vidět vše – zajímalo, ale ještě jsme nebyli otrkaní, abychom si to dovolili. Příště neodmítneme.) Nakonec jsme se vymluvili na přátele, kteří na nás čekají v oáze Farafra,  kam jsme měli podle plánu zítra dojet.  Podařilo se nám je přesvědčit. Po dvou hodinách se vrátil řidič s autem, které bylo dobře vybavené na cestu do pouště. Ještě jsem žertoval, že nás tou lopatou, kterou mají s sebou, v noci někde zahrabou :). Teď jsme potřebovali koupit na celý výlet vodu, protože v poušti by se sháněla asi těžko. V obchodě nás prodavač hned zkrouhnul, protože jsme neměli drobné.  Nasedli jsme s vodou do auta a naši průvodci nám přinesli zmrzku. Asi zkrouhli zase oni prodavače :) .

             Naše další cesta mohla začít.  Nejprve jsme vyrazili do Černé pouště. Touto pouští jsme po silnici projížděli dobrých 150 km. Po výjezdu z oázy byl zase jenom písek a prázdná silnice. Při cestě jsme potkali jiné auto, jak se mu kouří z kapoty. Protože už byla pomoc na cestě, tak jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali jsme dál. Asi po půl hodině jízdy jsme odbočili do vesnice, kde nabrali řidiči dřevo na večerní oheň.

 Pak už jsme jeli k prameni, kde se nás snažili přesvědčit, ať se vykoupeme. Neměli jsme odvahu. Vypadalo to velice lákavě, ale nás vyděsila ta nemoc, která se  vyskytuje  v Egyptě ve sladké vodě, sice hlavně v Nilu, ale místy i v oázách. (Jde o vážné onemocnění bilharbióza, neboli schistosomósa. Jedná se o parazita, který žije ve sladké vodě a dostává se do těla přes kůži a usazuje se ve střevech. Během dalšího stádia může nevratně poškodit vnitřní orgány). Tento pramen nebyl uvedený v průvodci ani jako dobrý nebo špatný, tak jsme to neriskovali. Zatímco řidič poléval vodou chladič, jeho společník se ponořil do nádrže s  čistou vodou,       která pokračovala strouhou do vesnice.

             Pak už jsme mohli pokračovat Černou pouští, kde nám občas zastavili, abychom se pokochali a udělali si několik fotek a samozřejmě, že si Raduška musela vzít kamínek na památku. Postupem času přecházela poušť z černého písku  do žlutého. Asi po hodině jízdy zastavili, abychom si mohli prohlédnout na Křišťálovou horu a ve zvláštní díru ve skále. Bylo to velmi charismatické místo. Průvodce našel Radušce velký křišťál. Naše obavy, že nás někde zakopou a oberou, se pomalu rozptylovaly. Byli opravdu příjemní.

 Odtud jsme již pokračovali do Bílé pouště. Měl jsem trošku strach, protože se již nebezpečně stmívalo a já chtěl udělat zajímavé fotky. Asi po další hodině cesty se před námi konečně otevřela ta nádherná krajina. V Americe by byla určitě národním parkem. Zde to byla pouze poušť s překrásnými křídovými útvary,          které vytvořil vítr. Byla tu krásná samota a při západu slunce se až tajil dech. Konečně  jsme již sjeli ze silnice   (v tom je rozdíl oproti výletům za 300 LE. Při nich se táboří hned u silnice a nejezdí se po bočních výletech a jsou bez papání) a začalo pravé pouštní safari. Projížděli jsme asi 20 minut mezi tou spoustou přírodních soch, až jsme konečně našli místo, kde přenocujeme. Kolem nás bylo úplně pusto a prázdno, jen v dálce několika kilometrů kempovalo pár  dalších dobrodruhů jako jsme byli my.

Zatímco naši průvodci chystali oheň a večeři, já jsem vybalil naši moskytiéru a nanosil jsem do ní všechny věci. Raduška říkala, že je to zbytečnost, že budeme spát jenom tak, ale později se ukázalo, že jsme udělali dobře. Ona ta poušť není zase až tak mrtvá, jak to na první pohled vypadá :) . Pomalu se už stmívalo,     tak jsem vytáhl foťák a udělal jsem několik snímků západu slunce nad pouští. Asi tak za hodinku už bylo všechno nachystáno pro naše neobvyklé táboření. Nejvíc práce dalo řidičům založení ohně. Když jim nějak nechtěl chytnout ani za pomoci benzínu, chtěl jsem jim pomoct a polil jsem oheň slivovicí :). Ale místo očekávaného zapálení jsem ho uhasil :(.

Později nám  připravovali večeři, nějaké kuře a brambory s rýží. Pochutnávali jsme si bezstarostně, když se to stalo :). Najednou kolem nás něco proběhlo. Byla už tma a přes světlo ohně nebylo nic vidět. Pak      se to vrátilo a začalo to chodit kolem našeho tábora. Průvodce nám řekl, že je to fox. Pouštní liška. Bylo to takové malé zvířátko velikosti naší kočky a bylo nádherné. Házeli  jsme jí kosti a ona se na jídlo vrhla, jako kdyby týden nejedla. Náš tábor neunikl ani dalším liškám, takže za chvilku se kolem našeho ležení potulovaly tři nebo čtyři. Krmili jsme je jídlem a postupně si na nás zvykly, že chodily tak dva metry od nás a motaly se        po táboře. Bylo to super. Podařilo se nakonec udělat i několik fotek. Ale dalo hodně práce, než se mi je podařilo dostat do světla na zaostření foťáku. Trvalo to asi půl hodiny, spolupracovali jsme všichni : já, Raduška i oba naši průvodci, ale fotky stojí opravdu za to.

Při večeři si naši řidiči z Radušky dělali srandu a schovali jí večeři, když jí ukazovali něco na obloze,     a nechtěli jí ji vrátit :). Raduška pro změnu moje kuře naházela liškám.

 Po dobrém jídle jsme se šli na procházku do pouště. Byla úplná tma a tolik hvězd na obloze jsme ještě nikdy neviděli. Podařilo se nám zahlédnout i satelit, který krouží kolem Země. Když jsme přišli do tábora, průvodci nám řekli, ať si nenecháváme nic venku, že lišky kradou vše a hlavně boty :). Já měl jenom jedny, takže by to bylo dost nepříjemné:). Pak už jsme ulehli do stanu a byli šťastní, i když jsme se nemohli vykoupat (což hlavně vadilo Radušce). Dnešek byl náročný, ale opravdu stál za to :).

výběr fotografií k dnešnímu dni

Alexandrův chrám

Černá poušť

pouštní liška

hrobka Zed-Amunerancha

Alexandrův chrám

Černá poušť

pouštní liška

Egypt 2005