Abych byl upřímný, moc jsme se podle mapy neorientovali, protože začínala až u Memnonových kolosů.  K nim vedla asi 2 km dlouhá cesta od přívozu. Naštěstí se nedalo odbočit nikam jinam, tak jsme jeli pořád po hlavní, až se před námi objevily kolosy. Byly nádherné. A to si ještě představte, jak to tady muselo vypadat, když u nich stál chrám, který byl větší než ten v Karnaku… Byli jsme tam skoro první, takže fotky jsou super (na celém západním břehu jsme měli to štěstí, že jsme tam dostavili vždycky dřív než cestovky, takže máme nádherné fotky bez hurghaďáků v bermudách :) ). Jako první jsme se od kolosů vypravili do blízké pokladny. Je nenápadně zastrčená z boku. Koupili jsme si vstupenky na chrámy : Medínet Habu za 20 LE (chrám Ramessese III.), Ramesseum (20 LE) a chrám Sethiho I.  (20 LE pro oba).  Koupili jsme si i  vstupenky do hrobek šlechticů (oba za 12 LE), kde jsme měli menší problém s dětmi, ale k tomu později. Vstupenky byly koupeny, tak jsme mohli vyrazit.

Od pokladny to bylo nejblíže k chrámu Medínet Habu, tak jsme jeli tam. Chrám jsme našli úplnou náhodou, když už jsme nevěděli, kudy dál, tak jsme zkusili zajet do vesničky, která se Medínet Habu jmenovala. Najednou na nás vykoukl nějaký obrovský komplex. Byl to námi hledaný chrám :). Kola jsme zamkli před vchodem (u každé památky před vstupem seděl policajt, který nám kolo zadarmo pohlídal), já jsem popadl barel s vodou (trošku se nám ostatní posmívali :) ) a mohli jsme vyrazit. Tento chrámový komplex je menší než Karnak a je méně navštěvován  než Ramssesum (cestovky do tohoto chrámu chodí pouze výjimečně, což je škoda, stojí opravdu za návštěvu). U vstupu se k nám přidal opět bakšišák, kterého jsem zase ignoroval. Teď jsme měli necelou hodinku na prohlížení chrámu, při kterém nás vůbec nikdo nerušil. Podařilo se nám udělat několik fotek, včetně původní malby. Pak už jsme šli směrem k východu a teď jsme měli v plánu navštívit Ramssesum.

 Tento monument, který postavil Ramesses II., byl po architektonické stránce perfektní. Sám panovník požadoval jeho absolutní přesnost a kvalitu. Chrám dnes leží v rozvalinách, ale pořád má co nabídnout. Jeho návštěvu vřele doporučujeme. Opět jsme zde byli sami,  a když se nám po deseti minutách podařilo zbavit bakšišáka, mohli jsme si udělat několik fotek. Radušku jsem vyfotil u spadlé sochy Ramssese II. a vypadá v porovnání s hlavou sochy jako mraveneček. Člověk se až musí divit, jak to všechno dokázali, protože ani s dnešní moderní technikou by to nebylo snadné.

Po prohlídce jsme měli namířeno do posledního chrámu, a to do Sethiho I. Tento chrám jsme už neměli zakreslený v mapě, tak jsme zabloudili. Věděli jsme, kde zhruba leží, ale nebyli jsme si jistí cestou k němu. Nakonec jsem správnou odbočku minuli a po kilometru jsme zjistili, že jedeme špatně. Střihli jsme to přes nějakou vesnici v domnění, že to bude zkratka, ale zabloudili jsme ještě víc. Proplétali jsme se křivolakýma uličkama, v ulicích bylo spousta dětí, bordelu a smradu (sem asi normální turisté nechodí :) ). Nakonec jsme se jakž takž zorientovali a po upřesnění cesty jedním místním už nebyl problém chrám najít :). Asi po hodině hledání jsme byli v cíli. Ani se nedivím, že Sethi I. nebyl z hlavní ulice vidět, protože byl schovaný za horizontem. Je škoda, že tento chrám není běžně  navštěvovaný turisty,  protože nabízí spoustu věcí a je krásně zachovalý. V jeho zahradě pracují místní a udělali si z toho nějaké plantáže nebo políčka. Jeho nenavštěvovanost turisty prý souvisí s odlehlou polohou od ostatních chrámů. A cestovky si přece nemohou dovolit utratit navíc ani kapku tak drahého benzínu :). Samotný chrám je slušně opravený a má zachovalé reliéfy. Tady se uskutečnil náš největší problém s bakšišákem. I když jsme ho celou prohlídku ignorovali, jak se dalo, nehnul se od nás ani na krok a vyvrcholením bylo, když jsme se vraceli ke kolům             (když jsem u těch kol, tak sem vsunu malou poznámku. Kdo se vydává do tohoto Údolí na vlastní pěst, bez kola se zde neobejde, my jsme najezdili asi 25 km. Památky jsou od sebe hodně vzdálené, a i když se může někomu zdát na kolo horko, při chůzi se člověk unaví ještě víc a neměl by žádnou šanci za jeden den stihnout prohlídku), šel pořád v závěsu za námi. Ještě    když jsem odemykal kolo, tak stál vedle nás. To, že mu nic nedáme, pochopil, až když jsme sedli na kolo a odjeli k další památce.

Teď jsme cestovali k chrámu Deir el-Bahrí (tedy Hatšepsutin chrám). Cesta sem byla bezproblémová. Já se spíše obával, že zde již bude hodně turistů a ti nám zkazí fotky. Čekalo na nás milé překvapení, když tady byla zatím pouze hrstka prohlížejících :). Do tohoto chrámu se vstupné kupuje až na místě. Kola jsme zaparkovali u policajta před vstupní branou a šli jsme ke chrámu. Policajt na nás něco volal, ale my jsme mu už nerozuměli. Co nám chtěl říct jsem pochopili, až když jsme došli k zátarasu, který se nedal obejít. Museli jsme se vrátit zpátky a projít uličkou smrti kolem stánkařů :). Byli dotěrnější než komáři, kteří mě tak doštípali v Káhiře :). Nakonec jsme se dostali až k rentgenu (už jsem měl opět vytažené negativy a foťák – dost jsem se bál, aby mi je průjezd  rentgenem nezničil, protože jinak by ho projeli asi 40 krát – u každé památky). Konečně  jsme se dostali k pokladně a zaplatili jsme vstupné 22 LE (v ceně byl vláček, který nás odvezl o 100 metrů blíže k chrámu). Protože jsme vláček odmítli, řidič, který na nás chtěl počkat, jen nechápavě mávl rukou. Místní si o turistech myslí, že to jsou děsní lenoši. A my se jim vlastně ani nemůžeme divit :). Většinou u sebe mají pouze hurghaďáky. (Jedna zajímavost : není zde pouze chrám Hatšepsut, ale ještě dvě jiné hrobky,  ke kterým se jde strmě do kopce.  Tam se podíváme příště :)). Chrám je to úžasný a vzbuzuje respekt. Je zčásti vytesán do skály. Chrám je rozdělen na tři nádvoří a každé je přístupné po centrální nakloněné plošině. Chrám jsme si pečlivě prošli, ale kromě teras nemá                       co nabídnout, což je škoda, ale plně to vynahrazuje jako celek. Když si Raduška kupovala pohledy, zjistili jsme, že obrovské sochy, které tam teď stojí, byly restaurované. Na Radušku se hned na začátku přilepil nějaký Arab, který prováděl turisty, tak jí všechno možné o chrámu prozradil. Ještě jsme ho potkali přímo ve vláčku v Údolí králů.

Od chrámu jsme zamířili do Údolí králů. Cesta vede asi  200 metrů od chrámu, ale nejde použít. Muselo by se vyšplhat po dost příkré skále a tak nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit uličkou smrti ke kolům, po cestě se vyhnout teď už stovkám turistů, kteří zrovna přijeli, protože bylo tak 10:30 a to je čas pro lenivé přátele moře :). Pomalu jsme se vydali vzdálenější cestou do Údolí. Jeli jsme již jednou projetou trasu, ale tentokrát jsme nezahnuli k chrámu Sethiho I., ale odbočili na pěknou silnici na druhou stranu. (Její jediná nevýhoda byla, že vedla neustále  do kopce). Toto čtyřkilometrové mírné stoupání (Radušce jsem musel tvrdit, že jedeme po rovince :) ) jsme zvládli asi za půl hodinky. Když jsme tam dojeli, zastavili nás policajti             v bráně, že dál na kolech nemůžeme a že si máme kola nechat u nich. Tak jsme je dali bokem, já je zamkl (je to sice zbytečné, ale kdyby se nějak ztratili, nestálo by to za to) a mohli jsme pokračovat k pokladně. Od brány je vzdálena asi 200 metrů a prochází se zase uličkou smrti. Tentokrát už průchod nebyl tak jednoduchý (nejlepší je nasadit na oči klapky a jít jako kůň). Přidal se k nám prodavač a nabízel nám leporelo. Začal na trapné částce 25 LE,   kterou jsem nedal a šli jsme dál. Sledoval nás a postupně zlevňoval, až se dostal na 15 LE.  Raduška řekla, že by to leporelo chtěla, tak jsem se pustil do smlouvání a řekl mu, že mu víc jak 5 LE nedám. Kroutil se až na konec uličky a prodal za 5 LE. Když to viděl jinej  prodavač, přihrnul se k nám s nějakýma soškama a chtěl nás přesvědčit o koupi. Když jsme si ho nevšímali, tak to na konci uličky vzdal a my se konečně dostali k pokladně. Zaplatili jsme vstupné 60 LE za oba (v ceně je vstup do areálu a možnost navštívit 3 hrobky, které jsou otevřené, dle vlastního výběru). V kase se prodavač Radušky samozřejmě ptal, jestli jsme manželé. Raduška mu to odkývala. Prodavač se zasmál, jak se můžou lidi v Evropě brát tak mladí (16, 17 let). To jsme se pobavili zase my. Nakonec mu Raduška ukázala ISIC s datem jejího narození a přesvědčila prodavače, že se vdávat už pár let opravdu může). Za pokladnou mě Raduška ukecala, abychom jeli vláčkem (2 LE za oba, zaveze vás asi 200 metrů za zatáčku :) ). Ted už jsme stáli před branou, kde nám zkontrolovali vstupenky a po průchodu rentgenem (kameru nepronesete, musí                 se nechat v odkládacích boxech u vstupu. Stojí u nich sice policajt, ale nikomu neukazujete cenu kamery atd., takže tam můžete dát za 100 000 Kč a vrátí vám za 20 000 Kč… To bych neriskoval.) jsme se ocitli v areálu. Raduška se vmísila mezi partu Japonců k jedné mapě a začala na ní prstem ukazovat a komentovat, kam půjdeme. To pobavilo Japonce, protože češtinu neznají :), že přestali všichni, i jejich průvodce, mluvit. Měli jsme možnost být zde úplně sami, takže jsem nejdřív udělal fotky Údolí   a pak už jsme šli do naší první hrobky, která stála kousek od hlavního vchodu.

                Vybrali jsme si hrobku Ramssese IV. (č.9). Její poloha zabránila dřívějšímu objevení Tutanchamonovy hrobky.  Má nádherně zachovalé malby stěn a uvnitř zůstala pouze část sarkofágu. Procházeli jsme po hlavní cestě, ale protože vstup do hrobky byl pod úrovní, přešli jsme ji. Když jsme se vrátili, mysleli jsme si, že je zavřená, i když měla být otevřená, jak jsme se dočetli u hlavního vstupu na tabuli. Byli jsme trochu zklamaní, ale pak nás napadlo jít blíže ke vstupu a tam jsme si všimli, že je pod úrovní terénu a my tak předtím viděli pouze vrchní část mříží. Vešli jsme dovnitř, bakšišák nám utrhl jeden růžek vstupenky a mohli jsme sejít do hrobky. Chodba vedla stále z kopce až k sarkofágu. Tady byl velký problém udělat fotku, takže z této hrobky nemáme žádnou. (Teda, měli bysme, ale ani jedna z těch dvou se nepodařila, tak ji zkusíme stáhnout z netu, ať máme nějakou památku :) .)

                Vyšli jsme ven z hrobky a podívali jsme se ke vstupu do hrobky Tutanchamona. Raduška Tutanchamonovi neřekne jinak než Túťa. Nakonec nás tím nakazila všechny kolem.  Sem se platí zvláštní vstupné (myslím 40 LE student). Pak už jsme zamířili do centrálního prostranství a jednou cestou jsme se dali k dalšímu objektu, a to Thutmose III. (č. 34). Tato hrobka je ukrytá ve skále a jde se do ní po dost strmém schodišti. Byla jednou z prvních hrobek, které byly v Údolí králů postavené. Měla obsadit co nejnepřístupnější místo před zloději, ale když ji objevili, byla stejně vykradena. U hlavního vstupu na nás čekal hlídač, který odtrhl zase růžek vstupenky a my mohli sestoupit do hrobky. Šlo se po dost příkrých schodech do nitra skály. Stěny jsou vyzdobeny malbami, z nichž ty nejvýznamnější jsou chráněny  sklem. Samotná pohřební komora je umístěna v nejnižším bodě hrobky a byla přístupná pouze malým průlezem v jedné boční části místnosti. Otázkou (aspoň pro Radušku) zůstává, jak  tak malým otvorem dovnitř umístili obrovský sarkofág. V samotné pohřební komoře už leží pouze křemencový sarkofág, který ukazuje, že faraón neměl postavu větší jak 1,5 metru. Zde se mi podařilo nenápadně vyfotit sarkofág a pak jsme se vrátili zpátky do horní části místnosti. Opět jsem se pokoušel o „tajný lov“, zahlédl mě bakšišák, ale nechal mě fotit. Musel jsem mu, ač nerad, nechat nějaký bakšiš (2 LE) a pak si v klidu vyfotit několik dalších věcí. Vzduch byl úplně nedýchatelný, snažili se ho zlepšovat větrákama, ale moc to nepomáhalo. Radši jsme šli pomalu ven. Ve vstupní šachtě jsem udělal ještě jednu fotku a zamířili jsme k východu. V té době už  ke vchodu proudily davy  turistů a tak jsme ťapali k poslední hrobce, kterou jsme měli naplánovanou.

                Vrátili jsme se kousek zpátky a odbočili jsme na vedlejší cestu a po chvilce jsme dorazili k hrobce Tauserta  a Sentaha (č. 14). Tato hrobka má nádherně vykreslené stropní dekorace. Zde se mi podařilo udělat nádhernou fotku. U vstupu se chtěl s Raduškou vyfotit bakšišák (nechtěli jsme s ním fotku, ale dopadlo to nakonec tak, že mám fotku a on má propisku :) ). Ten bakšišák úplně vyděsil Radušku, když se jí ptal, jestli je těhotná. Přítelkyni nakonec došlo, proč to říkal. Odpověděla mu totiž, že jsme manželé. Všichni Egypťané předpokládají, že okamžitě po svatbě musí přijít dítě.

                 Pak už jsme měli namířeno pryč z Údolí králů. Oba jsme si mysleli, že Údolí králů bude obrovské, vzdálenosti mezi hrobkami se rozhodně nebudou dát projít pěšky a podobně. Ale opak byl pravdou. Jedna hrobka je naskládaná vedle druhé. Ale i tak je Údolí okouzlující. Tentokrát už jsme nejeli vláčkem, rozloučili jsme se s policajtama, vzali kola a vydali se na sjezd z kopce zpátky do údolí. Teď už jsme měli namířeno k poslední památce, a to k hrobkám šlechticů. Jestli jste o nich nikdy neslyšeli, tak věřte, že já taky ne, ale Raduška našla v Lonely, že tam jsou a že jsou pěkně zachovalé. Vstupenky jsme měli už z rána. Dojeli jsme do vesničky, kde se na nás vrhla spousta ukřičených dětí. Běžely za námi až k hrobkám a bohužel nám prohlídku zkomplikovaly, protože jsme se jich už nezbavili. Po cestě se Radušce chytli za kolo       a nechtěly ji pustit dál.  Za chvilku k nám dorazil hlídač a Raduška se šla kochat jako první. Já jsem raději zůstal hlídat kola, aby nám  třeba děcka nevypustly duše. Když si Raduška prohlídla tři hrobky, už mě z děcek dost bolela hlava. Raduška mě vystřídala a já jsem vyrazil s průvodcem do hrobek. Byly velice zachovalé a hlídač tam moc turistů nemívá, tak se mi plně věnoval a nechal mě všechno fotit. Po prohlídce jsem mu nechal 5 LE, byl spokojenej :) . Když hlídala kola Raduška, tak se k ní přidal jeden mladý Egypťan, který jí pomáhal. Samozřejmě že si musela vyslechnout spoustu lichotek, ale byla ráda, že jí pomohl. Ty děti byly hrozné. Nakonec přítelkyně přišla na to, co na ně platí. Sundala si sluneční brýle a ony zmlkly a koukaly na modré oči, protože je moc často nevidí.

                 Jako poslední jsme s Raduškou  vyrazili do Údolí královen. Když jsme vyšlapali menší kopeček, zeptal jsem se policajta, kde se kupují vstupenky. Řekl, že tady ne, že dolu u pokladny. (Tam nám ráno řekli, že se kupují v přímo Údolí královen). Už jsme se vraceli zpátky, že na to kašlem, když nás policajt zavolal zpátky, že tam dostaneme vstupenky koupit. Tak jsme se vrátili zpátky, zamkli kola a vyrazili jsme k pokladně. Nakonec se tady vstupenky neprodávaly nikde, tak jsem si mysleli něco o debilním policajtovi a místních poměrech, vzali jsme kola a pomalu jsme odjížděli z Údolí. Ani nás  moc nemrzelo, že jsme se tam nedostali. Docházela nám totiž pomalu (spíš rychle) voda a už jsme si nějakou nutně potřebovali koupit. (Údolí královen na nás čeká příště :) ). Zde to ale nešlo, byla předražená a moc stánků s vodou jsme neviděli.

                 Vraceli jsme se kolem Memnonových kolosů zpátky k přívozu. Měli jsme štěstí, protože jeden zrovna přijížděl. Naložil jsem kola a během pěti minut  jsme byli na druhé straně Nilu.  Když jsme dorazili ke břehu, nejprve jsem vynesl na nábřeží svoje kolo a chtěl jsem se vrátit pro Raduščino, která už statečně odháněla bakšišáky :). Nakonec jí pomohli nějací Angličané, kteří o sobě tvrdili, že nejsou bakšišáci :)  a že jich (stejně jako my) mají plné zuby.

             Teď jsme měli v plánu koupit vodu a vrátit kola. Voda byla v pohodě, ale trošku jsme se zdráhali vrátit kola, protože přes den ta ulice vypadala úplně jinak než v noci. Existovalo tam víc půjčoven kol, ale nakonec jsme tu správnou našli podle usměvavého pána, který nám kola vydával včera. Lépe řečeno : on poznal nás :). Bicykly jsme v pořádku odevzdali původnímu majiteli a mohli jsme se vrátit do hotelu.  V posteli jsme ale dlouho nevydrželi, protože nás přepadl hlad. Rozhodli jsme se poctít návštěvou blízký MC Donald. Bylo tam díky klimatizaci příjemně, tak se nám pak ani moc nechtělo zpátky do toho horka. Komu by se taky chtělo,  když si může pochutnávat a přitom se kochat pohledem na Luxorský chrám a z druhé strany okna na něj kouká zvláštní ještěrka :). Po návratu do hotelu padlo rozhodnutí, že si uděláme neplánovaný výlet felukou  na blízký Banánový ostrov.

                 Po odpočinku jsme zašli na nábřeží, kde se na nás vrhl jeden felukář a snažil se nám ten výlet nabídnout. Poprvé od nás utekl, protože kolem projíždělo policejní auto (mají strach ze zatčení za obtěžování turistů, jak později vysvětlil). Nejprve po nás chtěl za dvouhodinovou projížďku na Banánový ostrov 120 LE, což je opravdu předražené. Řekl jsem, že mu víc jak 60 LE nedám (v češtině :) ). Nakonec pořád zlevňoval. Až se na těch 60 LE dostal, tak jsme  si plácli. Odvedl nás z nábřeží ke své feluce, kde byl nějaký jeho společník. Po nalodění jsme okamžitě vypluli a asi po deseti minutách se dostali doprostřed Nilu, odkud byl krásný výhled na Luxorský chrám. Asi po půl hodině jsme přirazili k Banánovému ostrovu.  Musím přiznat,   že to bylo docela drsný: pouze my dva na celé lodi pro spoustu turistů a s námi dva statní chlapi. Ale placení bylo domluveno až na konci výletu, tak nás to nějak uklidňovalo). Byli fakt zruční, takže plavba proběhla bez nejmenších problémů. Raduška se pořád bála, že se převrhne loď  do Nilu, protože jsme se nějak moc nakláněli.

                Po vystoupení z lodě jsme mohli vyrazit prozkoumávat ostrov. Felukář se k nám přidal a prováděl nás banánovou zahradou dále do vnitrozemí ostrova. Platí se vstupné 20 LE za oba (nedávají studentské slevy –  při kupování výletu je nutné se předem domluvit, jestli je v ceně vstup na ostrov nebo ne), ujal se nás nějaký místní a usadil nás ke stolu, na kterém ležel místo ubrusu banánový list a na něm byl položený trs banánů určený pro nás. Zdejší banány jsou moc chutné, ale na našem trhu by se neujaly, u nás se preferují větší rozměry (že by na velikosti záleželo :) ? ). Nám to ale vůbec nevadilo a po chvilce jsme baštili jeden banán za druhým,  až se nám dělaly boule za ušima :). Po napapání jsme se měli hlásit u felukáře, který seděl u stolu se svými přáteli. Provázel nás potom zbytkem ostrova. Byl nádherný. Banánovníky střídaly stromy mangovníků, pomerančovníků, limetek, cukrové třtiny (měli jsme možnost ochutnat, popravdě nic moc a ještě za tu malou kostičku, ze které jsme si trošku vycucli šťávy, chtěl bakšiš, prý obchod je obchod. Dostal 0,5 LE). Samozřejmě jsem si dovezl batoh plný ovoce, hlavně manga. Válelo se pod stromy. Prvně jsme měli možnost vidět banánový květ. Je úplně rudý a obrovský. Průvodce nám nabízel, že Radušku zadarmo povozí po ostrově na oslovi. Jakmile Raduška osla uviděla, chtěla ho pohladit, hned se kolem ní začal točit nějaký bakšišák. Radši jsme jejich nabídku odmítli. Felukář nám postupně popisoval stromy, které jsme neznali (spíš ukazoval, moc jsme si nepokecali, ale i tak to bylo fajn).

                Asi po hodince jsme se pomalu vraceli k feluce. Teď už jsme měli namířeno zpět do města. Sice nám nabízeli ještě výlet na Krokodýlí ostrov a na velbloudy, ale nechtěli jsme (to známe, dopadlo by to jako na velbloudech s Násirem :) ). Teď už byla plavba po Nilu  rychlejší, protože jsme pluli po proudu a navíc foukal vítr. Cestou jsme míjeli spoustu výletních parníků (kolosy o několika patrech, které vypadají jako hotel. Připadlo mi zvláštní, že nemají záchranné čluny, ale asi to bude tím, že kdyby se loď v Nilu potopila, tak se zaplaví asi jedno patro a zbytek zůstane nad vodou).  Jakmile felukáři zajeli do doku a ukotvili loď, dal jsem jednomu z nich  60 LE podle domluvy (byl to fajn výlet, konečně jsme měli chvilku sami pro sebe, nikdo se nás pořád na nic neptal a nesnažil se v jednom kuse konverzovat :). To uvítala hlavně Raduška. ).       U mola jsme pozorovali jednoho kluka, jak se koupe v Nilu. Byl to pěkný humáč a v té vodě, kam z lodí tekl mazut a olej, bych si nenamočil ani palec u nohy.

                 Další plán jsme měli vymyšlený. Jdeme na trhy. Raduška samozřejmě sháněla leporelo. Zdejší trhy byly ty nejhorší, jaké jsme na našem putování zažili. Nebylo to ani tak tím bordelem, ve kterém to prodávali, ale tím, jak po nás pořád pokřikovali, snažili se nás všema možnýma i nemožnýma způsobama dostat do svého krámku. Asi je to pod vlivem turismu, protože sem dorazí podstatně víc výletníků než do Aswanu.  Představte si malinkaté náměstíčko, na kterém se tísní snad padesát obchodníků, kteří na vás neustále ne pokřikují, ale přímo pořvávají. Když vidí, že jste si u jedno stánku koupili šátek, tak k vám přiběhnou s dalšími dvaceti šátky  a podobně … :(.  Moc nás to tam nebavilo. Brzo jsme šli do hotelu.

                 Tam si nás odchytil asi majitel a zavedl nás na střechu, která byla dokonale upravená ve stylu Pink Floyd. Měli z toho udělaný super bar.  Potom jsme si sbalili věci a později šli unavení spát. Dnešek byl prostě náročnej.

výběr fotografií k dnešnímu dni

Ramesseum

sobota 16.7. 2005

                    

 

             Dneska jsme vstávali opravdu brzo, myslím kolem půl šesté ráno. Bylo to potřeba, protože jsme měli v plánu navštívit druhý břeh Nilu, Údolí králů a královen. Vyzbrojeni vodou a Lonely jsme vyrazili k přívozu. Cestou jsme se ještě zastavili v pekařství a koupili jsme si několik rohlíků  ( Radušce moc nechutnaly, ona raději felafy :) ). Cesta k přívozu proběhla bez problémů, protože jsme se byli podívat už včera, kde že to vlastně je :). Místní (majitelé a dohazovači feluk) nám tvrdili, že na druhou stranu nic nejede, ale je to blbost. Snesli jsme si kola po schodech k přívozu (říká se mu ferry), kde byla improvizovaná pokladna. Zaplatil jsem 4 LE za oba (kola jsou zadarmo) a dostali jsme lístek. Já ho chtěl vyhodit, ale Raduška mi řekla, že by mohl být i zpáteční, tak jsem ho schoval. Nakonec se opravdu ukázalo, že je určen i na zpáteční cestu. Pak už jsme šli k lodi. Já jsem tam dal svoje kolo a mezitím už se kolem Radušky motal bakšišák, kterého jsem odpálkoval a kolo uložil sám :). Měli jsme štěstí, loď vyplouvala za pět minut a po dalších pěti minutách plavby jsme zastavili na druhém břehu.

chrám Sethihi I

Egypt 2005